Jak jste se s Jiřím Krampolem seznámili?
V roce 1998 na dovolené v Tunisu. Chodil jsem tam na pláž hrávat beach volejbal, sám proti několika Tunisanům. Uviděl mě tam Jirkův syn Tomáš a nabídl mi, jestli bych s nimi nechtěl hrát tenis. Dali jsme si sraz hned další den ráno na kurtech a tam jsem Jirku Krampola poprvé poznal osobně. Vyzval mě na mač a myslel si, že budu snadná kořist. Tenis nebyl můj sport, dělal jsem míčový sedmiboj a nohejbal, zatímco Jirka hrál tenis od mládí. Bylo to ale zcela vyrovnané. Skoro dvě hodiny jsme lítali po kurtu a zápas skončil 6:6. Pak už jsme tam hráli každý den. Od té chvíle mezi námi vzniklo krásné a důvěrné přátelství, které trvalo 27 let.
Čtěte také: Údajný utajovaný syn zpěváka Karla Gotta poprvé promluvil. Jméno jsem dostal po slavném českém herci
Co bylo dál?
Po dovolené mě pozval k sobě na Okoř, kde tehdy bydlel. Tam jsme se dohodli na tom, že spolu budeme chodit hrát tenis pravidelně. Hráli jsme ho po celý rok téměř 20 let každou neděli dopoledne, většinou šlo o čtyřhru a v ní o pečenou kachnu, kdo prohrál, ten ji v restauraci zaplatil. O sobotách jsme objížděli tenisové turnaje. Několik jsme jich spolu ve čtyřhře i vyhráli. S manželkami jsme jezdívali na různé výlety. Za těch sedmadvacet let jich bylo skoro 2000. Více než 70krát jsme byli u moře, hlavně hrát tenis. Stali se z nás blízcí přátelé. Jirka se mi se vším svěřoval. Tím, že jsem podnikatel a dělám dlouho do noci, Jirka mi často volával i v nočních hodinách. Probírali jsme všechno. Dobře jsem se znal i s jeho syny a partnerkami.
Kdy jste spolu mluvili naposledy?
Ještě 28. června jsme spolu byli na svatbě našeho kamaráda v Kouřimi. Jirka se dobře bavil, dokonce ještě se svými vtipy vystoupil na pódiu. Nikdy by mě nenapadlo, že tu už za necelý měsíc nebude. Za tři dny potom ráno v pondělí mi ale zavolal a zcela vážným tónem řekl: „Džordžo...“, tak jsme si říkali, „Umírám...“ Zaskočilo mě to. Tohle jsem od něj nikdy předtím neslyšel, bylo mu hrozně špatně a nechal se kamarádkou Hankou odvézt do nemocnice Na Františku. Pravidelně jsme si pak volali, a to až do 22. července. To už telefon nebral, vzali mu ho s tím, že už nesmí mluvit a unavovat se. 26. července v sobotu večer zemřel. Ještě v pátek, den předtím jsem za ním byl.
Vnímal? Poznával vás?
Jakmile mě uviděl, zvolal takovým zoufalým hlasem: „Džordžo!“ Až jsem se vyděsil. Seděla u něj Kačka Bláhová a hned mě pustila k němu k posteli, komunikoval ztěžka. Řekl jsem mu, že ho pozdravuje moje Hanka, odpověděl: „Pozdravuj“. A pak jsem zmínil Felixe Slováčka a kamaráda Jana Karvaye, opět řekl: „Pozdravuj je“. Ptal jsem se ho, jestli má bolesti, odpověděl, že ne. Domnívám se, že už byl pod sedativy. Pak mi dost těžce vysvětloval, že se stále nemůže zbavit vody v těle. Po půl hodině jsem odešel, protože na chodbě na něj čekaly další návštěvy. Řekl jsem mu, že jdu na kávu, abych jim dal prostor, ale že se s ním ještě přijdu rozloučit. Když jsem se asi po čtyřiceti minutách vrátil, u Jirky byl zrovna jeho indický léčitel. Jirka už moc nereagoval a měl zavřené oči. Když léčitel viděl, že už nic nezmůže, odešel. K Jirkovi jsem přišel, vzal ho za ruku, on tak napůl otevřel oči. Řekl jsem mu: „Džordžo, ahoj!“ On odpověděl téměř neslyšitelně, slaboučkým hláskem: „Ahoj.“ Pak zavřel oči, šel na něj těžký spánek. Potom za ním šli ještě jiní, ale nemám informace, zda se probudil. Další den už se prý neprobral a večer v 19:15 zemřel.
Kolem pohřbu Jiřího Krampola panuje poměrně velké napětí. Co na to jako jeho blízký přítel říkáte?
Musím říct, že mě to nenechává klidným. Na všechny apeluji, ať je pohřeb důstojný. Nejvíce mi vadí, že se po smrti Haničky Krampolové na Jirku přisálo několik takzvaných rychlokamarádů, kteří se snažili díky jeho jménu více či méně opálit na sluníčku jeho popularity. Zkrátka se zviditelnit, nebo tím něco získat. Nelíbí se mi ani to Jirkovo parte. Hlavně ta fotografie. Jirka by si takovou nikdy nevybral. Na fotky byl velký pedant. Za těch 27 let našeho přátelství mám jeho fotek několik tisíc. Každou, kterou jsem vyfotil, chtěl vidět a schválit. Když se mu nějaká nelíbila, musel jsem ji hned smazat. Velmi mu záleželo, jak na fotce vypadá. Mrzí mě, že jsem se na tvorbě parte nemohl podílet. Co se týče textu na něm, je to pokus o modernu, ale není to můj šálek kávy.
Proč se na organizaci posledního rozloučení nepodílíte?
Organizátoři mě oslovili s tím, že bych se měl zúčastnit přípravné schůzky k organizaci pohřbu. Na tu mě ale nakonec nepozvali. Zřejmě o Jirkovi, jeho dlouholetých kamarádech a jeho názorech a přáních vědí více než já.
Mluvil s vámi Jiří někdy o smrti? Sdělil vám, jak by si poslední rozloučení představoval?
Z pohřbů jsme si zpočátku dělávali legraci. Vždycky mi říkal: „Jestli mi nepřijdeš na pohřeb, tak já tobě taky nepřijdu.“ Po pohřbu svého spolužáka z DAMU Josefa Abrháma začal pohřby nenávidět a odmítal se jakéhokoliv zúčastnit. Jak by si on sám představoval vlastní pohřeb, nikdy nemluvil. Jen zmiňoval, jaké rozloučení se mu líbí různě ve světě. Po návratu z posledního výletu jsem se ho zeptal, kde by bral uložení, nechtěl o tom mluvit, myslel si, že tady bude ještě dlouho. Nakonec ale vypustil: „Asi u Haničky.“
Takže bude pochován u své poslední manželky Hany?
Ano. Na Olšanských hřbitovech.
Jiří měl dva syny, další dva vyženil, proč pohřeb neorganizují oni?
Syn Jirka bydlí v Roztokách a nechce být jakkoliv medializován. Syn Tomáš je tenisový trenér v Austrálii. Další dva synové jsou nevlastní, a tudíž dle mého nejsou oprávněnými pozůstalými. Přesto se na pohřbu nějakým způsobem podílejí, což je od nich hezké. Co mám zprávy, tak se notáři snaží, aby dědictví nemuselo propadnout státu.
Zúčastní se synové pohřbu?
Syn Tomáš, který žije v Austrálii, určitě ne. Musí být v práci, jinak by o ni přišel. Jeho maminka, Jirkova první manželka Jana Fořtová (bývalá televizní hlasatelka, pozn. red), by určitě přijela, bohužel jí to nedovolí její zdravotní stav. Dva nevlastní synové Petr a Martin se pohřbu zúčastní, se všemi jsem mluvil.
Ať nekončíme smutně, což by si Jiří určitě nepřál... Můžete zavzpomínat na nějaký veselý zážitek, který jste spolu prožili?
S Jirkou to byl jeden zážitek za druhým, roztomilý byl na dovolených ve velkých hotelech, hlavně na Djerbě a na Lanzarote. On totiž neměl smysl pro orientaci, nepamatoval si, kde má pokoj, často chtěl doprovodit, když s námi seděl dlouho u bazénu a Hanka už spala. Ještě zábavnější byl Jirka Bednář, ten odešel spát o půlnoci a o půl druhé vylezl mezi keři z druhé strany a ptal se nás, kde bydlí. Nikdy také nezapomenu na ty stovky odehraných tenisových utkání. To byla samá legrace. Když jsme vyhráli dva gemy a střídaly se strany, Jirka otevřel to hranaté víčko na levém sloupku, sehnul se a hlásil jako na ČTK: Soudruzi, zatím dobrý! Když jsme prohrávali, tak nic nehlásil, ale snažil se soupeře u sítě nějak rozhodit vyprávěním nových vtipů. Přitom já už netrpělivě čekal na podávací čáře připraven začít hru. Jirka se bavil i při hře, se soupeři se různě špičkoval, popichoval. Každý zápas prostě byla zábava, ale uměli jsme se taky pěkně pohádat. Plánovali jsme k tomu vydat i knihu.
Povídejte...
Když Jirka slavil osmdesáté narozeniny, tak jsem mu slíbil fotoknihu, protože, jak jsem už zmiňoval, mám obrovské množství jeho fotek. Jirka souhlasil, vymyslel název: Putování za tenisem a chtěl fotografie doplnit textem. Vzhledem k tomu, že jsem stále aktivní podnikatel, prostě jsem to časově nezvládl. Pořád jsme si říkali, že je času dost. Že to vydáme až k jeho devadesátinám. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by tu Jirka neměl být… Jirka byl skvělý, báječný kamarád. Bude mi strašně moc chybět. Nikdy na něj nezapomenu.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Chlapi, nelejte to pivo z oken. Komedie Vesničko má středisková slaví 40 let. Jak se za tu dobu obec změnila? JZD stojí dodnes, hospoda zeje prázdnotou
