Zatímco dnes si pro něj běžně sáhneme do mrazáku, v minulosti byl vzácnou komoditou. Ve starověkém Římě led považovali za luxus a dovolit si ho bylo známkou zámožnosti. A dlouho se to nezměnilo.
O tom, jak moc lidé před vynálezem dnešních chladniček po ledu toužili, svědčí třeba obrovské vzdálenosti, na jaké se po světě převážel. Jeden příklad za všechny – v 19. století na lodích putoval z amerického Bostonu do australské Sydney. Tahle cesta, vzdušnou čarou přes šestnáct tisíc kilometrů, mu zabrala 115 dní.
Led se pro tuhle výpravu těžil v zimě z čistých jezer v Massachusetts a aby přežil cestu přes rovník, byl v podpalubí lodí balen do pilin, které fungovaly jako vynikající izolant. Led byl v Austrálii naprostou senzací. Poprvé v historii si obyvatelé Sydney mohli dát v horkém létě ledové punče.
Foto Bundesarchiv, Bild 183-47890-0001 CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 DE httpscreativecommons.orglicensesby-sa3.0dedeed.en, via Wikimedia Commons
Ale jinak bylo využití ledu po celém světě stejné. Používal se k chlazení nápojů, výrobě zmrzliny, ale hlavně k uchovávání potravin. Hluboko pod zemí plnil po celý rok funkci ledničky. A když náhodou roztál, neměli najednou hospodští studené pivo a řezníci čerstvé maso.
Jak na led?
Oproti jiným surovinám měl led tu výhodu, že ho bylo v zimě všude dost. V Česku byly jeho nejlepším zdrojem řeky i rybníky. V Praze Vltava, v Plzni třeba Bolevický rybník, který ledem zásoboval zdejší pivovar.
Jakmile zamrzla vodní hladina natolik, že při tloušťce tří až čtyř centimetrů unesla člověka, nadešla chvíle pro ledaře. Ti museli být rychlí, většinou trvala ledovací sezona jen dva až tři týdny, než je z řeky vyhnala obleva.
Party ledařů tak byly sehrané a základem pro ně bylo i vhodné oblečení, hlavně boty. Používali speciální okované dřeváky, které jim umožňovaly bezpečný pohyb po kluzkém povrchu.
Nejdříve do ledu vysekali takzvané hlubáňky, ze kterých pak nabírali vodu a pravidelně led polévali, aby ještě víc narostl a měl požadovanou tloušťku deseti centimetrů.
Následné rozsekání a odvážení pak probíhalo různě – v závislosti na tom, zda šlo o řeku, nebo rybník. V Praze na Vltavě udělali nejdříve jakousi dráhu, což byla strouha vysekaná do ledu, kdy ledaři postupně od břehu odsekávali obdélníkové kry. Ty pak koridorem plavili ke břehu a cestou je dělili na menší kusy.
Na zamrzlém rybníku zas ledaři vyměřili nejprve velký obdélník, jehož strany očistili od sněhu a který následně vyřezali pomocí dlouhé pily. Velké ledové kvádry pak na břeh vytáhli háky a tam je už dělníci rozsekali na menší bloky a odváželi na saních do pivovarů, obchodů či restaurací.
Plzeňský pivovar si chtěl přísun ledu pojistit na roky dopředu, a tak si v sedmdesátých letech 19. století pronajal plochu u hráze Boleveckého rybníka a v roce 1883 už byl led do pivovarských sklepů dopravován pomocí železniční vlečky, kterou postavili od žatecké trati. V roce 1942 práci s nakládáním ještě ulehčila stavba železného dopravníku na hrázi rybníka. Jen pro představu, aby mělo pivo tu správnou teplotu, bylo na jeden jeho hektolitr zapotřebí zhruba sedmdesát až sto kilogramů ledu.
Vraťme se ale zpátky k Vltavě. Při dopravě obdélníkových ker cestou ke břehu je ledaři ještě víc porcovali na menší kusy, s nimiž se lépe manipulovalo. U břehu pak do nich jeden z nich vysekával mělké důlky a další je zase za pomoci dlouhých háků vytahoval z řeky ven. Ledaři museli být zruční, protože jinak se z ledové kry stala tříšť.
Foto Autor Neznámý nebo neuveden – U.S. National Archives and Records Administration, Volné dílo, httpscommons.wikimedia.orgwindex.phpcurid=17418380
Dostat led na břeh byla jedna věc, ta další, a mnohem těžší, čekala na břehu. Takzvaní házeči museli kvádry naložit na povozy. Většinou pracovali ve dvou, rukama jim prošly tuny ledu. Než se postavily Branické ledárny, nakládaly se kvádry většinou na místech, kde se dalo sjet povozem až k řece. Stanoviště bývala hlavně od Smíchova ke Šítkovským mlýnům, odkud je pak odváželi třeba do pražské ledárny na Štvanici.
Chrám ledu
Samostatnou kapitolu ledařství v Praze představují Branické ledárny, jejichž stavbu i provoz tehdy platila akciová společnost složená z pražských hospodských a restauratérů. U vltavské zátoky byly vystavěny podle projektu architekta Josefa Kovařoviče karlínskou stavební firmou Nekvasil. Vyrostly na jednom z nejstudenějších míst v Praze.
Dominantní budovou je vlastní lednice, se secesním dekorem exteriéru. Nosná konstrukce interiéru pak patří k raným realizacím železobetonového stavitelství v zemi. Hranolová budova připomíná svými zkosenými stěnami a zesílenými nárožími tak trochu egyptský chrám. Tvořila samostatnou klimatickou jednotku, jejíž větrání a tepelná izolace umožňovaly celoroční skladování ledu, těženého z Vltavy.
Foto JiriMatejicek, CC BY-SA 4.0 httpscreativecommons.orglicensesby-sa4.0, via Wikimedia Commons
Silné obvodové zdi měly vzduchovou mezeru, která spolu s korkovým obkladem udržovala nízkou teplotu. Izolační funkci plnila rovněž dvouplášťová stropní konstrukce a podlahy kryly dřevěné trámové rošty. Dno lednice bylo čtyři metry nad hladinou Vltavy.
Led, který ledaři vyřezali ze zamrzlé řeky, pak přibližovali dlouhými tyčemi do laguny před ledárnou a odtud ho tři paternosterové elevátory zvedaly do lednice. Ta se plnila obvykle osmatřicet dní. Uvnitř se pak kusy ledu slily v jeden blok, z něhož se po celý rok vyřezávaly kvádry.
Koňské povozy jej rozvážely do pražských hostinců, kaváren, cukráren, řeznictví. Tam pak led většinou obkládali dřevěnými pilinami, rašelinou, slámou, rákosím, vlastně čímkoli, co je špatný vodič tepla, aby jim co nejdéle vydržel.
Konec ledáren v Čechách
Svému účelu sloužila ledárna až do roku 1954. Po vybudování slapské přehrady už totiž Vltava prakticky nezamrzá. Ledařské řemeslo postupně ustoupilo moderním technologiím, nejdříve třeba vynálezu motorové pily nebo dopravníků na vytahování ledu na břeh, ale hlavně vynálezu Carla von Lindeho.
Německý vědec, inženýr a podnikatel objevil chladicí cyklus a vynalezl první průmyslové procesy separace vzduchu a zkapalňování plynu. Ty pak vedly k vytvoření první spolehlivé a efektivní chladničky na stlačený amoniak v roce 1876.
Prvních několik desetiletí ale nešlo o technologii, která by byla dostupná širokým masám. Umělé chlazení a přírodní ledování tak ještě paralelně fungovalo až do šedesátých let minulého století. Ostatně, poslední ledová kra byla do Plzeňského prazdroje dovezena až roku 1987.
The post Byznys, který roztál. Jak led po staletí chladil pivo, maso a vydělával jmění appeared first on Forbes.
