Koňské náměstí bychom dnes v Zamoskvorečí hledali marně, většinu plochy zabírá moderní dětská nemocnice. Původně stálo zhruba uprostřed čtvrti a plnilo stejný účel jako Koňský trh, tedy dnešní Václavské náměstí v Praze – obchodovalo se tam s koňmi. A právě tento obchod hrál klíčovou roli v dlouhém řetězci brutálních vražd.
Pytle s rozčtvrcenými těly
Rok 1921 byl výjimečný – Vladimir Lenin na 10. sjezdu komunistické strany vyhlásil Novou ekonomickou politiku (NEP). Bolševik totiž zjistil, že bez podnikání alespoň v některých oblastech se Rusko neobejde. Spolu s NEPem se objevili i NEPmani, tedy lidé, kteří více nebo méně poctivě v krátké době pohádkově zbohatli. Pro obyvatele Zamoskvorečí byl ale rok 1921 zlověstný. Ano, po ulicích začali chodit i lidé lépe oblečení, v obchodech se objevilo zboží, které nikdo léta neviděl. Jenže také začaly kolovat zprávy, že v temných zákoutích, v rozbořených domech se začaly objevovat pytle s rozčtvrcenými lidskými těly.
I když existence hrůzných nálezů byly veřejným tajemství, dva roky se prakticky nic nedělo. Byla to liknavost policie nebo roli sehrál fakt, že identifikovat oběti nebylo jednoduché, protože to byli lidé přijíždějící za obchodem z venkova a nikdo je tedy neznal? Jedna stopa byla jasná – vrah je ze Zamoskvorečí. A pak tu byla taková drobnost … pytle s ostatky byly zavázány specifickým uzlem, jaký používají lidé, kteří se pohybují kolem koní. A to kriminalisty přivedlo na Koňské náměstí.
ČTĚTE TAKÉ: Město terorizovaly bandy výrostků. Nejhorší byl gang Ťap-ljap
Na každém trhu najdete lidi, kteří tam jsou prakticky vždycky a ti si všímají svého okolí. Právě tak se policisté dostali ke jménu jakéhosi Vasilije Komarova. Měl koně, vůz a živil se jako drožkář, ale nepředřel se, mnohem radši se napil vodky. Zatímco ostatní drožkáři běhali za potenciálními zákazníky, tenhle jen postával u svého vozu. Přesto měl peněz vždy dost. Když se podařilo zjistit totožnost několika obětí, vyšetřovatelé zjistili, že všechny byly před svým zmizením viděny právě v Komarovově společnosti.
18. května policisté vstoupili do bytu manželů Komarovových pod záminkou hledání destilačního přístroje na výrobu samohonky. Vrah byl naprosto klidný… až do okamžiku, kdy otevřeli dveře od špajzu. V něm bylo ještě teplé tělo jeho poslední oběti. Komarov vyskočil z okna a zmizel. Na útěku nebyl dlouho, už v noci byl dopaden v jedné z vesnic na okraji Moskvy.
Vraždy kladivem
Komarov nebyl nijak zvlášť inteligentní, spíš naopak, navíc bil ženu, opíjel se. Dneska bychom o něm nejspíš řekli, že byl primitiv. Ostatně stejně později působil i u soudu. A způsob, jakým vraždil a olupoval své oběti, také nebyl nijak rafinovaný.
Už jsme si řekli, že měl koňskou drožku. A právě toho koně občas nabídl ke koupi. Takové obchody se na Koňském náměstí uzavíraly denně. Proč by měl mít zájemce sebemenší podezření?
Takový obchod se tradičně musel zapít, v Rusku se tomu říkalo „umýt peníze“. Komarov kupce pozval k sobě domů, nalil po skleničce a to se několikrát opakovalo. Mezitím se zákazníkem vedl klidný rozhovor, takže ten nic netušil. Pak přišel okamžik, kdy byl už dost opilý a vrah, aniž by přerušil konverzaci, vstal, vzal do ruky kladivo a vší silou zezadu oběť praštil do zátylku. Žádný křik, žádné drama. Těch úderů bylo mezi lety 1921 až 1923 kolem třiceti.
Komarov nežil sám, měl manželku Sofii a dvě děti. To druhé se narodilo v době, kdy vraždil. Žena zpočátku netušila, že manžel má kromě drožkařství ještě jedno „zaměstnání“. Jednou ale přišla do bytu ve chvíli, kdy muž zrovna porcoval další z obětí. Když Sofie stála ve dveřích, Komarov jen řekl: „Zvykneš si.“
A měl pravdu, manželka si nejen zvykla, ale začala se na zločinech aktivně podílet. Uklízela pokoj, kde Komarov vraždil a rozřezával těla, drhla zakrvácenou podlahu, prala oblečení obětí, aby ho mohla prodat. Tahala pytle s ostatky na opuštěná místa.
Bez špetky lítosti
Komarov u soudu mluvil až s bezelstnou otevřeností, dokonce přiznal 33 vražd, zatímco vyšetřovatelé mu jich mohli dokázat jen 27. Když ukazoval, kde pytle s ostatky ukryl, jen s obtížemi se policii podařilo uchránit ho od veřejného lynče.
Jako novinář seděl u soudu i budoucí slavný spisovatel Michail Bulgakov, autor románů Bílá garda nebo Mistra a Markétka. Ten si poznamenal: „Nechce se mi do psaní kriminálního fejetonu, to mi čtenář může věřit, ale nedokáži se ničím jiným zaměstnat. Celý den se snažím toho Komarova pochopit. Zabíjel pečlivě a neobyčejně úsporně. Vždy stejným způsobem, vždy stejným kladivem ranou do týlu, bez hluku, beze spěchu, při klidném rozhovoru. Tak jako se poráží dobytek. Bez soucitu, ale také bez nenávisti…byl obyčejným špatným člověkem, jakých jsou miliony“.
I když se psal teprve rok 1923, byl k soudu povolán psychiatr a zřejmě také slyšel Komarovova slova: „Litovat člověka jsem měl, než jsem ho zabil, teď je to zbytečné. Žena měla ráda sladké a já rád pil. Kůň mně živil, ale na pití nevydělal.“ Tak mluvil k soudu Komarov.
Jeho logika byla prostá – žádné svědomí, jen uspokojení potřeb. Odborník na lidskou duši Komarova označil za psychopata a degenerujícího alkoholika, který ale je za své činy odpovědný. Po třech dnech jednání soud vynesl rozsudek smrti a to nad oběma manželi.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Obávaný terorista a nájemný vrah roky utíkal policii. V Praze ale „Potkan“ udělal banální chybu
