Těžko bychom na osudech Ninel Ovečkinové hledali období, které by šlo nazvat šťastným. Už samotný život na sibiřské vesnici nedaleko Irkutska byl drsný. Otec odešel na frontu, její matku zabil opilý hlídač, když na poli paběrkovala brambory, aby v podmínkách válečné bídy s dcerou neumřely hlady. Ninel (čteno obráceně Lenin) pak putovala mezi příbuznými a dětskými domovy, které byly domovem jen podle názvu. Otec se z války vrátil a založil novou rodinu, jenže do ní už nezapadla, a tak skončila opět v dětském domově.
Matka dříč, otec alkoholik
Ninel se vdala už v osmnácti letech a vyměnila příjmení Eršovová za Ovečkinová. Manželé začali žít v dělnické čtvrti v Irkutsku a dostali i malý pozemek k obdělávání. Muž Dmitrij pracoval jako řidič a žena většinu času trávila doma. Do práce chodit nemusela – byla totiž prakticky nepřetržitě těhotná. Po smrti druhorozené Larisy se zařekla, že nikdy nepůjde na potrat. Nakonec se svým mužem měla 11 dětí, ale o velké šťastné rodině nemohla být řeč. Dmitrij stejně jako mnoho jiných ruských mužů pil. Opilost u něj byla doprovázena agresivitou a navíc ilegálně držel zbraň, z které kolem sebe střílel.
ČTĚTE TAKÉ: Znásilnění, které se vymykalo brutalitou i cynismem pachatelů
Celý chod domácnosti tak spočíval na bedrech Ninel, to ona musela uživit početnou rodinu. Podle pozdějších výpovědí svědků byla matkou laskavou, milující, ale také přísnou. Každé z dětí mělo své úkoly v chodu domácnosti. Rodina žila spíš „pro sebe“, kontakty s okolím nikdo nevyhledával. Vztahy byly pevné, ale asi ne úplně zdravé. Peněz nikdy nebylo nazbyt. Ninel prodávala, co se podařilo vypěstovat na záhumenku, vyráběla lízátka. Zatímco výstřely nikomu ze sousedů nepřišly divné, prodej brambor a sladkostí jim vadil. Občas ji některý z nich udal za nedovolené podnikání a policie zboží sebrala.
Sedm Simeonů jde za úspěchem
Smrtí otce jako by pro rodinu začaly lepší časy. Matce táhlo na padesát let a další děti už neplánovala. Našla si práci v obchodě s alkoholem – vodka, která jí desítky let ničila život, se stala velmi lukrativním zdrojem příjmů. Přichází totiž tažení Michaila Gorbačova proti alkoholismu a kdokoliv má přístup k vodce, na tom vydělává. Lahve neputují na pult, ale končí na černém trhu za mnohem vyšší cenu. Navíc starší děti už začaly vydělávat, ekonomická situace rodiny se podstatně mění k lepšímu.
Některé děti chodily do lidové školy umění, kde cvičily na hudební nástroje, společně v roce 1982 vytvořily jazzovou skupinu Sedm Simeonů pojmenovanou po lidové pohádce, kde sedm bratrů vyniká v různých dovednostech a pomáhá carovi získat královnu moří. Tady hraje jazz sedm bratrů. Lepší sociální podmínky umožňují nákup lepších nástrojů a tím i lepší možnosti pro veřejná vystoupení. Matka je cosi jako manažerka skupiny, ostatní pomáhají s líčením a s kostýmy.
Rodinné kapely jsou zvláštností samy o sobě, už fakt, že se jedná o rodiče a sourozence, přitahuje pozornost. Zajímala by někoho skupina Kelly Family, kdyby její členové nebyli z jedné rodiny? Stejný efekt zafungoval i u „Sedmi Simeonů“. Ale určitě zde byly i hudební kvality, protože skupina začala vyhrávat amatérské hudební soutěže po celém Sovětském svazu. Všimne si jí i televize a vzniká dokument. Rodina dokonce získává v Irkutsku dva třípokojové byty a Ninel obdrží vyznamenání Matka-hrdinka.
Tučná léta netrvala dlouho. Děti odrůstaly a dospělí muzikanti už tolik pozornosti nepřitahovali. A tehdy se začala rodit myšlenka na „změnu prostředí“, na Západě by muzikanty ocenili možná víc. V roce 1987 část rodiny navíc vycestovala s delegací do Japonska a mohla se přesvědčit, že existuje jiný svět než ten sovětský. Z výslechů přeživších členů rodiny vyplynulo, že jejich snem byla rodinná hudební kavárna v Londýně.
Zbraně v kontrabasu
Od slov ke skutkům u Ovečkinových nikdy nebylo daleko, a tak rodina začala prodávat vybavení svých bytů. Hlavou akce byla zřejmě samotná Ninel – vyznamenaná matka-hrdinka. Byli tak důkladní, že vyšetřovatelé později našli jen holé zdi. A naopak začala shánět zbraně. Obstarat si palnou zbraň v Sovětském svazu nebylo jednoduché, ale na Sibiři, kde se řada lidí věnovala lovu, to Ovečkinové měli snazší. Vymysleli si historku, že jsou pozváni na lov, a soused jim dvě brokovnice půjčil. Zbraním zkrátili hlavně, aby se daly ukrýt. Další známý jim na soustruhu vytvořil těla pro tři granáty. Hudebníci tvrdili, že to budou protizávaží na aparaturu. Mosazné válce naplnili střelným prachem – v podstatě se jednalo o „trubkovou bombu“.
Ze svých cest po soutěžích a festivalech Ovečkinové znali bezpečnostní opatření na letištích. Ta se výrazně zpřísnila po sérii únosů v sedmdesátých letech. Volba padla na kontrabas, který byl velký, takže se nevešel do letištního rentgenu, a obsahoval kovové součásti, takže ani pípání detektoru kovu by nebudilo pozornost.
Rozhodli se unést letadlo na trase Irkutsk – Leningrad s mezipřistáním v Kurganu. Aby měli jistotu, absolvovali nejdřív jednu cestu „nanečisto“. Potvrdil se jejich předpoklad – pronést zbraně na palubu nebude problém. Letadlo bylo pasažéry naplněné jen z poloviny. Celá rodina tak může cestovat pohromadě, ale rukojmích bude dost.
Ovečkinové unášejí letadlo
8. března 1988 rodina Ovečkinových nastoupila podle plánu do letadla směřujícího do Leningradu. Oficiálně cestovali na mládežnický festival. Chyběla jen osmadvacetiletá Olga, která byla těhotná a účast na únosu odmítla. Odešla z domova, ale plán nevyzradila, takže později i ona skončila na lavici obžalovaných. Další člen rodiny – Ludmila se vdala několik let před únosem, žila si svůj vlastní život a o akci nic nevěděla.
Let probíhal normálně až do okamžiku, kdy se letoun přiblížil k Leningradu. Ve 14:52 moskevského času letuška přinesla do pilotní kabiny lístek se vzkazem. Kapitán letounu Vasilij Kuprijanov četl: „Posádce letadla: leťte do jakékoliv západní země (Anglie). Neklesejte, jinak letadlo exploduje. Let máme pod svou kontrolou.“ Kapitán stiskl tlačítko „letadlo v nouzi“.
Posádka začala jednat s únosci. Jejím hlavním trumfem bylo, že letoun nemá k letu na Západ dost paliva. Ať už to byla pravda, nebo ne, palubní inženýr Ilja Stupakov je přesvědčil, aby souhlasili s mezipřistáním ve Finsku. Finové, kterým záleželo na dobrých vztazích se SSSR, únosce většinou vydávali, ale Ovečkinové tady nechtěli letadlo opustit.
Z Leningradu do Finska je to letadlem kousek, a tak nikoho nepřekvapilo, že stroj jde na přistání. Vzhledem k tomu, že celé jednání zprostředkovávaly tajně letušky, teprve teď se cestující dozvěděli, že letoun byl unesen. TU-154 přistál. Jenže ne ve Finsku, ale na sovětském vojenském letišti nedaleko Vyborgu.
Krev na palubě letounu TU-154
Stačil jeden pohled z okna, aby únosci zjistili, že byli podvedeni – venku pobíhali vojáci v sovětských uniformách. Sedmnáctiletý Igor s brokovnicí v ruce začal křičet, že za deset minut začnou zabíjet rukojmí. Začal boj o čas. Z Vyborgu na letiště dorazila skupina šestnácti příslušníků policie a KGB, jednalo se ale o nesourodý, narychlo posbíraný tým.
I když v té době už dávno existovala speciální jednotka Alfa cvičená pro takové události, nebyl čas ji sem dopravit. Zatímco policie vyjednávala s únosci a k letounu několikrát přijela cisterna s palivem, využili členové útočné skupiny slepých úhlů, aby se dostali pod trup. Pokusili se dostat do letadla v prostoru pilotní kabiny, ale prozradil je hluk. Čtyřiadvacetiletý Dmitrij Ovečkin z bezprostřední blízkosti výstřelem do hlavy zavraždil letušku Tamaru Žarkou.
Patová situace pokračovala – členové jednotky se dostali do kokpitu, ale prostor s pasažéry ovládali únosci s brokovnicemi a třemi bombami. V 18:42 se letadlo pohnulo, jako by se připravovalo ke startu, ve skutečnosti to byl signál pro rozhodující útok. Policisté ve směru od kokpitu vtrhli do prostoru pro cestující. Okamžitě je zasáhly a zranily výstřely z brokovnic. Začala nepřehledná přestřelka.
Ovečkinovým bylo jasné, že jejich plán selhal a u soudu mohou počítat s vysokými tresty. Jako první se zastřelil Dmitrij. Ostatní bratři se semkli do hloučku kolem bomby. Jenže střelný prach nevybuchl, jen prudce shořel. Na palubě letadla propukl oheň, to vše sledovali cestující i matka Ninel a její tři nezletilé děti ze zadních sedadel. Nejprve se zastřelil devatenáctiletý Alexandr, pak o dva roky starší Oleg. V ten okamžik Ninel poprosila nejstaršího syna, aby ji zastřelil taky. Vasilij vzal zbraň z rukou mrtvého Dmitrije, hlaveň přiložil matce ke spánku a zmáčkl spoušť. Pak přikázal dětem, aby opustily letadlo, a zbraň obrátil proti sobě.
Mezitím se letadlem šířil požár. Cestující se hrnuli k nouzovým východům. Zmatek panoval i na letištní ploše. Policisté se obávali, že mezi nimi jsou únosci. Jeden z ozbrojenců na místě zastřelil muže, který byl zřejmě zmatený a nepoložil se na zem s rukama za hlavou, jak mu přikázal. Z rodiny Ovečkinů byli mrtví matka a čtyři synové. Z posádky zahynula již zmíněná letuška Tamara Žarkaja. Dva cestující byli zabiti při přestřelce a jeden rukou policisty na letištní ploše. Dalších 36 lidí utrpělo zranění.
Jaké padly tresty?
6. září 1988 začal soud a oproti jiným případům únosů byl veřejný. Na lavici obžalovaných usedl Igor, jediný z únosců, který přežil. A také Olga, protože plán únosu neoznámila. Soudní spis měl 18 svazků. Rozsudek ale padl už po 17 dnech jednání. V případě Olgy soudci přihlédli k okolnosti, že je těhotná, a vyměřili jí trest šest let, i když nejnižší hranice byla osm.
Dítě se narodilo ve vězení o tři měsíce později. Holčička dostala jméno Larisa. Igorovi bylo pouhých sedmnáct, a tak soud vynesl rozsudek ve výši osmi let odnětí svobody, propuštěn byl po odpykání poloviny trestu. Tři nezletilé děti skončily v péči státu.
Příběh Sedmi Simeonů a matky Ninel se tak uzavřel tam, kde začal – v dětském domově. Tamaru Žarkou, zavražděnou letušku, pak roky připomínal její portrét na letadle Aeroflotu, které neslo její jméno. Policista, jenž zabil při evakuaci jednoho z cestujících, souzen nebyl.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Digitální dvojče Titaniku odhalilo nové poznatky o zkáze lodi a očistilo člena posádky
