Rozhoduje o dráze zločince už dětství? A mohou na ni mít vliv komplikace při porodu? Traumatické první roky života najdeme u řady vrahů a v případě Anatolije Slivka byl už příchod na svět roku 1938 složitý – pupeční šňůra novorozence málem uškrtila. Na duševních schopnostech chlapce se to neprojevilo, učil se dobře, ale celé dětství trpěl bolestmi hlavy a epilepsií. Navíc prodělal spalničky a malárii. Anatolij byl prostě neduživý kluk, jací to v kolektivu vrstevníků nemají lehké.
Kluk na oprátce
Značnou část dětství Anatolije Slivka poznamenala válka a jeden okamžik z tohoto období určitě stojí za zmínku. Možná totiž spustil pozdější strašné události. Děti rády napodobují dospělé a tak i válka se promítala do jejich her.
Jednou si parta kluků hrála na partyzány, Anatolijovi připadla role dopadeného partyzána. Hra byla velmi realistická a chlapci se rozhodli, že oběť oběsí. Anatolije ze smyčky vyprostili až v momentě, kdy ztratil vědomí. Ten zážitek si pamatoval do konce života a pocit z něj měl velmi zvláštní – jako by ho ta blízkost smrti přitahovala.
ČTĚTE TAKÉ: Masakr na palubě letadla. Zlatá mládež se inspirovala filmem
Přes všechny zdravotní problémy Anatolije odvedli na vojnu, a to dokonce k námořnictvu na Dálném východě. Tam se stala na první pohled nelogická, nepravděpodobná věc… V uniformě se osvědčil, dokonce ho jmenovali velitelem družstva a stal se kandidátem členství v komunistické straně. Když odcházel do civilu, dostal jako ocenění neobvykle drahý dárek – filmovou kameru. I ta v dalším příběhu sehrála významnou roli.
Cesta k první vraždě
Po vojně se Anatolij Slivko usadil v Něvinnomyssku, stotisícovém městě v Stavropolském kraji na jihu evropské části Ruska. Byl ve věku, kdy mladí lidé zakládají rodiny, a Slivko nebyl výjimkou. Dokonce se mohl chlubit dvěma dětmi. Jenže zjistil, že ho vzrušuje něco úplně jiného. Co to je, zjistil, když se stal svědkem autonehody, při které motocyklista v plné rychlosti vjel do skupiny pionýrů. Jednoho z nich zranil tak těžce, že na místě vykrvácel. Tehdy se Anatolij Slivko vzrušil.
Blízkost chlapců Anatolije Slivku přitahovala jako každého predátora kořist. Stát se učitelem nemohl, na to neměl potřebné vzdělání. Ale mohl se stát vedoucím zájmového kroužku – v tomto případě turistiky. Zřejmě byl dobrý, chlapci o kroužek měli zájem a právě za tuto práci dostal ocenění „zasloužilý učitel“.
Jenže jedna věc byla varující… hry, které v kroužku děti hrály, byly poněkud zvláštní. Slivko vymýšlel scénáře krátkých filmů na motivy dobrodružných zápletek. Požadoval, aby se vybraný chlapec dostavil na opuštěné místo v pionýrském stejnokroji. Celkem tak zneužil 40 členů turistického oddílu. Malí herci si možná ani nevšimli, že všechny krátké filmy mají něco společného – mučení, zpočátku předstírané, později skutečné.
Sedm mrtvých chlapců
Brutalita her došla tak daleko, že chlapci několikrát upadli do bezvědomí a Slivko je musel oživovat. Jenže 2. června 1964 oživování nepomohlo a oběť zemřela. Vrah tělo rozřezal na kusy a ty hodil do řeky Kubáň. O několik měsíců později stejně dopadl další chlapec. Tentokrát Slivko ostatky zakopal v lese. Tyto dva případy policie moc neřešila. Uzavřela je konstatováním, že „kluci nejspíš utekli z domova“, takže vrah mohl zabíjet dál.
To se stalo hned příští rok. Obětí byl patnáctiletý chlapec a tělo opět skončilo rozřezané a zahrabané v lese. A zase policie rodičům řekla, že utekl, a případ považovala za uzavřený.
Všechny tři vraždy dětí se staly během dvou let v jednom městě, snad je vyšetřovali i stejní policisté. Možná vám to přijde přinejmenším zvláštní, ale pokud se ponoříte do příběhů dalších sériových vrahů, zjistíte, že nedůslednost sovětských kriminalistů byla jejich nejlepším spojencem.
Po roce 1965 nastává v sérii obětí dlouhá, desetiletá přestávka a my nevíme proč. Na podzim roku 1975 přišel za Slivkem jako vedoucím turistického oddílu patnáctiletý Alexandr Nesmejanov, aby mu oznámil, že kroužek opouští. Vedoucí ho poprosil o schůzku v lese, protože celou záležitost je třeba probrat, mezitím ale plánoval jeho smrt. Důvěřivý chlapec bohužel přání vyhověl. Slivko ho oběsil, rozčtvrtil a tělo zahrabal. Celý postup natočil na kameru. Stejně skončili další chlapci z oddílu – v letech 1975, 1980 a 1985, takže počet obětí postupně narostl na sedm.
Vzorný vrah
Trvalo roky, než si policie dala dvě a dvě dohromady. Byla to pracovnice městské prokuratury Tamara Langujevová, kdo si jako první uvědomila, že zmizení mají jednoho společného jmenovatele – všichni chlapci, kteří se ztratili, navštěvovali stejný turistický oddíl.
Několik z členů oddílů pak popsalo zvláštní věci, které se tam děly. To stačilo k tomu, aby policie u Slivka udělala domácí prohlídku a našla naprosto vzorně zpracovanou filmovou a fotografickou dokumentaci. Co nebylo na filmovém pásu, to policisté našli v Slivkově deníku. Při vyšetřování vyšla na povrch ještě jedna zvláštnost. Slivka jako by fascinovaly boty obětí. Ty rozřezal nebo spálil.
Vyšetřování trvalo jen dva měsíce. Slivko všechno přiznal a ukázal v lese místa, kde zakopal těla obětí. Kriminalistům komplikovalo práci vlastně jen jedno – pozůstalí. Nikdo z nich nevěřil, že ten laskavý člověk, který se staral o jejich děti, by mohl být brutální sériový vrah. Dokonce přesvědčovali vyšetřovatele, že jsou na falešné stopě.
Jenže důkazy byly naprosto neprůstřelné, takže po krátkém jednání soud 12. srpna 1986 vynesl rozsudek smrti, který byl vykonán o tři roky později v novočerkasském vězení.
Anatolij Slivko byl několikrát na prahu smrti – mohl se už při porodu uškrtit na pupeční šňůře, mohl se oběsit při dětské hře, mohl za války padnout v boji nebo podlehnout některé z nemocí. Ale osud rozhodl jinak. Poslal ho na cestu, na níž bylo sedm umučených chlapců a na konci poprava výstřelem do týlu.
