Trauma na celý život, které se ještě prohlubuje nepoučeným zacházením, a vyloučení z komunity – to prožívají oběti sexuálního násilí, které se odhodlaly zločin nahlásit. Povinnost vzdělávat se v takzvaném trauma-informovaném přístupu přitom v Česku pro orgány činné v trestním řízení funguje spíše na dobrovolné bázi. A když už se takový případ dostane k soudu, odcházejí pachatelé s podmínkou. To všechno podrývá důvěru ve stát a vede k tomu, že nahlášených případů je stále minimum.
„Pamatuju si, jak mi Eliška řekla: je to závažný a týká se to táty,“ popisuje Helena moment, kdy se dozvěděla, že její partner roky zneužíval jejich společnou dceru (všechna jména v textu byla z důvodu ochrany oběti změněna). Když se dcery zeptala, jestli jí otec ubližuje, kývla. Když se zeptala, jestli ji zneužívá, řekla „jo“ a začala plakat. Elišce tehdy bylo 13 let.
Eliška ale zdaleka není jediná. Podle statistiky ministerstva práce a sociálních věcí bylo za rok 2024 nahlášeno celkem 725 případů sexuálního zneužívání dívek do 18 let, z toho 237 případů, kdy se tak dělo opakovaně. Více než 700 případů ročně je v Česku evidováno poslední tři roky. Přestože by se to mohlo zdát jako vysoké číslo, odborníci se shodují, že se stále nahlašuje jen minimum případů. Nadto český právní systém ani česká společnost nejsou na tyto případy připraveni.
Sedíme v útulném rodinném domě, v kamnech praská dřevo a na stole voní několik druhů domácího cukroví. „Snažím se v té špatné věci, která se mi stala, najít nějaký smysl,“ říká tichým hlasem dnes již plnoletá Eliška. „Chci ukázat, jak to tady funguje. Když budeme mlčet, nic se nezmění.“
Otec Elišky je momentálně ve výkonu trestu. S matkou čekaly na rozsudek 3,5 roku. Muž stíhaný na svobodě věděl, kde Eliška s matkou bydlí. Během vyšetřování a trestního stíhání se jim někdo vloupal do domu. „Myslím, že to byl on,“ tvrdí Helena. Náhradní klíče měla sousedka, která má s pachatelem velmi dobré vztahy. Z celého domu zmizel jen Helenin deník, u vchodu zůstaly rozebrané bezpečnostní kamery.
Milující pachatel
Podle rozsudku zneužíval otec Elišku čtyři roky (původní znění obžaloby uvádělo až sedm let), sliboval jí hračky a chtěl po ní, aby to bylo jejich tajemství. Přestože jde o jeden z případů, kdy byl otec odsouzen k trestu odnětí svobody, nelze to považovat za šťastný konec. Elišce tato zkušenost navždy poznamenala život.
„Úplně nejhorší případy jsou takzvaní ‚milující pachatelé‘,“ vysvětluje respektovaná dánská psychoterapeutka a odbornice na dětská traumata Nini Leick. „Což samo sobě psychiku dítěte devastuje, protože si říká: ‚Ale můj otec to dělá z lásky, on mě strašně miluje, dokonce mě miluje víc, než miluje matku. Chce na mě sahat, i na intimní místa – sice se mi to nelíbí, ale on to přece dělá z lásky‘. Jak má potom Eliška fungovat v životě, když nedůvěřuje svým pocitům, když nedůvěřuje sama sobě, nedokáže vyhodnotit svoje vlastní pocity z toho, co jí dělají ostatní lidé?“ popisuje svoji zkušenost s dětskými traumatizovanými pacienty doktorka Leick.
Eliščin otec ji k sexuálním praktikám přesvědčoval právě city, emočním vydíráním nebo dárky. Psychologům později přiznala, že ho měla raději než matku.
Samotný proces, kdy se dítě rozhodne někomu se svou situací svěřit, je nesmírně složitý. „U zneužívání si dítě samozřejmě uvědomuje, že se mu to nelíbí, ale protože to dělá rodič, vysvětluje si to tím, že to, co cítí, je špatně,“ vysvětluje Nini Leick, proč pachatelé v podstatě zničí celou osobnost dětské oběti a její vnímání světa. Podle dánské psychoterapeutky je první obranný mechanismus, který si dítě osvojí, nic necítit. „Naučila se necítit, což je první věc, co se oběti naučí,“ doplňuje.
Chcete podat trestní oznámení? Tak se vraťte domů…
Problém s tím, jak rychle reagovat na odhalení, že manžel zneužívá dceru, ale nastal už v momentě, kdy se Helena snažila podat trestní oznámení české policii, jenže ze zahraničí. „Řekli mi, že máme přijet do Česka,“ vypráví. „Měli mi říct, že to můžu nahlásit už v cizině, nebo nás poslat na ambasádu,“ uvažuje s odstupem. Matka s dcerou totiž byly spolu s pachatelem mimo republiku a neměly možnost dostat se samy domů. Nakonec využily pomoci cizích lidí, které náhodně zastavily na ulici. Ti jim pomohli utéct. Helena s Eliškou se čtyři dny skrývaly, než je rodinní příslušníci odvezli zpátky do Česka.
Na konci listopadu 2020 podala Helena trestní oznámení na příslušný územní odbor kriminální policie. Vyšetřování trvalo šest měsíců a potom policie případ postoupila krajské kriminálce. Ta ve vyšetřování začala v podstatě od začátku.
Předání případu se podle mluvčí krajské kriminálky protáhlo proto, že nižší instance policie čekala na odborný posudek. „Zpracování znaleckých posudků, zejména v takto citlivých případech, může trvat i několik měsíců – a to v závislosti na jejich odborné náročnosti a kapacitních možnostech znalců. Jakmile byl posudek doručen, byly bez zbytečného odkladu provedeny další procesní úkony,“ uvedla mluvčí.
Přestože je ze zákonné definice oběť sexuálního zneužívání, natož pak dítě, takzvanou zvláště zranitelnou obětí, což mimo jiné znamená, že by měl její výslech proběhnout jako takzvaný neopakovatelný úkon, který se odehrává ve speciální výslechové místnosti a pořizuje se z něj záznam, praxe je značně odlišná. „Obvykle proběhnou minimálně čtyři výslechy, při kterých oběť znovu a znovu popisuje, co se jí stalo,“ říká Jitka Poláková, ředitelka organizace proFem pomáhající obětem sexuálního a domácího násilí. Podle ní je klíčové, aby se počet výslechů co nejvíce snížil: „Například je možné odložit první výslech, dokud policie nezíská více informací.“
Zdravotní stav Elišky se po opakovaných výsleších a druhém psychologickém posudku zhoršil. Přestala jíst a začala se sebepoškozovat. Na urychlení celého procesu a proti dalším výslechům opakovaně apelovala i její praktická lékařka.
„Teoreticky by to mělo fungovat tak, že když na nejnižší úroveň policie přijde dítě, jež někdo znásilnil, měli by automaticky volat specialistovi na kraj,“ vysvětluje Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Na krajských odděleních policie by měli být speciálně vyškolení lidé, kteří rozumí této problematice, jsou vyškoleni v tom, jak vést rozhovor bezpečně, a zajistit ho jako neopakovatelný úkon, vést výslech ve speciálních a k tomu určených místnostech. „Ne vždy jsou ale specialisté přivoláni,“ konstatuje Šimáčková Laurenčíková.
Raději jim nevěřit
„Bylo to jako policejní výslech, psycholožka chtěla všechno vylíčit znovu, od začátku do konce. Jen bez všech těch detailů,“ popisuje Eliška průběh vzniku druhého znaleckého posudku. Když některé úkoly nestihla splnit, psycholožka jí prý vynadala. Nedostala jídlo ani pití, celý posudek probíhal čtyři hodiny bez jakékoli pauzy. U soudu pak psycholožka údajně uvedla, že tak musela jednat, aby prověřila Eliščinu důvěryhodnost.
„Je pochopitelné, že policie musí všechny získané informace prověřit,“ říká Poláková. „Zároveň to ale lze dělat citlivě a s respektem, aby pro oběť nebyl celý proces zbytečně náročný.“ Pomoci může například dělat během výslechu přestávky nebo zajistit, aby měla oběť k dispozici vodu a základní pohodlí.
V mezičase prý její otec obcházel sousedy i další členy rodiny a prezentoval jim svou verzi příběhu.
„Přála bych si, aby mi babička věřila,“ říká Eliška v jednom z psychologických posudků. Na malé vsi, kde s matkou žije, se celá záležitost rychle roznesla a vyústila i do několika konfliktů, přičemž po jednom z nich musela Helena dceři zavolat záchranku kvůli panické atace. „Křičeli na ni věci jako ‚tatínek tě miluje, cos mu to provedla‘,“ říká Helena. „Protože soud neuložil otci vazbu, všichni si to vyložili, že je nevinný.“
Ani po vynesení rozsudku Elišce její rodina a okolí, kromě matky, nevěří.
Podle Jitky Polákové se jedná o velmi častý jev. „Pro mnoho lidí je představa, že by k takovému činu mohlo dojít v jejich blízkém okolí, natolik nepřijatelná, že ji raději popřou.“
Psychoterapeutka Nini Leick vysvětluje tento jev i tím, že nedůvěra v oznamovatele sexuálního násilí pramení také z neochoty být s touto skutečností konfrontován. „Od okolí se v takových případech žádá, aby se dokázalo vcítit do obětí, což znamená, že lidé musí začít sami v sobě reflektovat, co se v minulosti stalo i jim, jaké negativní sexuální zážitky prožili. Staví to před ně zrcadlo, kdy se musí podívat na to, co zažili oni sami. A na to se nikdo dívat nechce.“
Důkazy si pořídil sám pachatel
V roce 2023 byl pachatel tohoto případu odsouzen k necelým osmi letům odnětí svobody za pokračující znásilnění, ohrožení mravní výchovy dítěte a výrobu a přechovávání dětské pornografie – Elišku si při sexuálních aktech fotil a natáčel, kromě toho měl v elektronických zařízeních uložené i odkazy na weby s tematikou pohlavního zneužívání dětí. Podle rozsudku probíhalo zneužívání nejméně od října 2016. Eliška nám ale řekla, že se rozpomíná i na mnohem dřívější události.
Pachatel se hájil tím, že je homosexuál. Což soud odmítl s odkazem na fakt, že má za sebou několik manželství a svých dětí. Jeho další obhajoba spočívala v tvrzení, že důkazní materiál prokazující jeho údajnou vinu mu do počítače nastrčila partnerka Helena, která se mu takto chtěla pomstít.
Soud zároveň uvedl, že se v jeho případě nejednalo o projev erotické preference dětí, ale o náhražkové jednání, tedy o uspokojení svých sexuálních potřeb jakoukoli cestou. Například podle organizace Šance dětem je právě takové jednání v případech zneužívání dětí mnohem častějším jevem a největší riziko obětem hrozí ze strany rodinných příslušníků. Zároveň podle soudu pachatel velmi dobře věděl, čeho se dopouští, pomýšlel při tom jen na své potřeby, a nikoli na dopad svého jednání.
Věřte těm dětem!
„Je to zneužití moci. Toho, že ten člověk ví, že si to může dovolit, projde mu to a dítěti nikdo neuvěří,“ vysvětluje ředitelka proFem Poláková. Pachatelé se podle ní roky připravují, než udeří. Získávají si důvěru oběti, postupně si ji podřizují a nastavují hranice tak, aby mu vyhovovaly. „Ovlivňuje, jak dítě vyrůstá, jak reaguje na různé situace a co považuje za správné nebo špatné.“ Podle odborníků jsou pachateli sexuálního zneužívání dětí lidé s pedofilní sexuální preferencí jen minimálně. Mnohem častěji se jedná o „normální“ muže (o ženy jen v minimu případů).
Odbornice, s nimiž jsme Eliščin případ konzultovaly, se shodují na tom, že jediný způsob, jak obětem pomoci, je změnit vnímání společnosti a vzdělávat ji. A to jednak od malička děti učit nastavování osobních hranic, tedy třeba kdy je jakýkoli dotek přípustný, a současně vzdělávat v takzvaném trauma-informovaném přístupu veškeré složky, které pracují s dětmi.
„Postavení a ochrana dětí je u nás dlouhodobě v žalostném stavu,“ říká Jitka Poláková. Podle ní se situace nezlepší, dokud společnost nenastaví jasnou hranici a nepostaví se za to, že ubližovat dětem je nepřípustné a takové chování nelze tolerovat. Často totiž prý panuje představa, že když pachatel dostane například tříletý trest, je tím vše vyřešeno. „Už se ale nevidí, že tím může oběti zničit celý život – a v tak mladém věku zasáhnout samotnou podstatu její osobnosti,“ dodává Poláková.
Podle Polákové zůstávají během trestního stíhání a soudního řízení obecně potřeby obětí na okraji pozornosti. „V posledních letech se sice situace postupně zlepšuje a úřady si více uvědomují nutnost oběti podpořit, změna je ale pomalá.“
Od ledna 2026 bude v Česku platit zákon o povinné edukaci soudců mimo jiné i v přístupu k obětem sexuálního a domácího násilí, přezdívaný „lex Anička“ podle případu, kdy muž, jenž roky znásilňoval svou nevlastní dceru, odešel od soudu s podmínkou. Podle Polákové je to krok správným směrem, ale sám o sobě nemusí přinést zásadní změnu. „Obávám se, že školení osloví hlavně ty, kteří o problematiku zájem mají už teď. U ostatních je otázka, nakolik v něm uvidí smysl,“ dodává.
Další orgány účastné v trestním řízení, ať už policie, nebo státní zástupci, žádná povinná školení nemají. Jak ale uvedla tisková mluvčí krajské kriminálky, která měla Eliščin případ na starosti, „školení i metodická zaměstnání na toto téma probíhají pravidelně a policisté se v této oblasti neustále profesně rozvíjejí“.
Vládní zmocněnkyně Klára Šimáčková Laurenčíková i Jitka Poláková přitom zdůrazňují fakt, že se nejedná o trauma, které by se týkalo jen oběti samotné, nýbrž se vrství do dalších generací. „S tím, že jí sexuální zneužívání způsobil člověk, který ji měl chránit a být jí blízký, se bude vyrovnávat celý život. Taková zkušenost ale může ovlivnit i to, jak bude v budoucnu fungovat ve vztazích nebo jakou bude mít představu o rodičovství,“ říká Poláková.
„Čím lepší je přístup k obětem, tím větší je důvěra společnosti ve stát a v systém, a tím pádem se pak oběti méně bojí věci hlásit, svěřit se, říct si o pomoc,“ uzavírá Šimáčková Laurenčíková.
„Tohle není ojedinělý případ. Je to něco, co se děje neustále. A trvá dlouho, než se systém změní. Ale mění se,“ dodává psychoterapeutka Nini Leick. „Tenhle případ je další z řady těch, co jasně ukazují, že se dívkám má věřit. Prostě těm dívkám věřte!“
Autorky textu: Pavla Holcová, Zuzana Šotová
The post Česko selhává v ochraně obětí sexuálního násilí, systém je dál traumatizuje appeared first on investigace.cz.
