Dali podobu Taru nebo Spojce. Klíčový je základní koncept, tvrdí šéf Kist.Design

Forbes Před 3 dny

Pražské studio Kist.Design stojí za designovým konceptem úspěšných restaurací, jako je Taro, karlínská Spojka, Dian nebo Dean & David a sbírá jedno ocenění za druhým. Mladý architekt Vitalij Borisov jej založil teprve před pár lety a už se chystá prorazit i za hranicemi. Svou cestu k úspěchu i další plány popsal v rozhovoru pro Forbes Life.

Kudy vedla vaše cesta k architektuře a designu?

Věnoval jsem se nejdříve umělecké malbě na zakázku a vytvářel nástěnné malby pro různé kavárny, restaurace a další prostory. Postupně jsem začal více přemýšlet i o celkovém designu prostor, především těch, ve kterých se setkávají lidé. Rozhodl jsem se proto, že začnu studovat architekturu, abych se interiérům mohl věnovat i z tohoto hlediska.

Pocházím z Kaliningradu, kde jsem nejdříve studoval architekturu na univerzitě, ale příliš kreativních možností tam nebylo. V roce 2014 jsem se přestěhoval do Prahy a navázal jsem studiem architektury na ČVUT. Tu jsem ale nedokončil a po dvou letech jsem se začal věnovat jen praxi, v níž jsem od architektury směřoval stále více k interiérovému designu.

Co bylo oním zlomovým okamžikem, kdy jste se rozhodl pro založení vlastního studia?

Studio Kist.Design jsem založil v roce 2018, kdy jsem již měl za sebou práci pro několik klientů a s nimi i jistotu, že to zvládnu. Těmi prvními byli kamarádi, kteří chtěli redesignovat interiéry barů. Díky tomu jsem měl reference, že umím pracovat s atmosférou. Následovali další klienti, kteří otevírali vlastní podniky od nuly.

První velký projekt, který rozhodl o tom, že založím firmu, byl multifunkční eventový prostor Endorfin. Vznikal mi přímo pod rukama, jako socha. Klient, s nímž mimochodem pracujeme dodnes, mi tehdy dal důvěru, s výsledkem byl spokojen a architekt mě pak přizval i do dalších projektů.

Tím dalším velkým byla Spojka v Karlíně. V té době už studio dobře fungovalo, klienti měli jistotu, že práci odvedeme dobře, a začaly přicházet další projekty. Tím posledním velkým bylo Taro.

Na kterých projektech pracujete nyní?

Pokračujeme s franšízou bistra Dean & David, kde byl styl už daný, jen jsme jej trochu rebrandovali pro český trh. V září bude otevírat novou pobočku V Celnici, kde jsme pracovali vcelku s komplikovaným prostorem, a do konce roku mají v plánu ještě další dvě. Pracujeme i na několika developerských projektech a jednáme o dalších, které ale ještě nejsou podepsané.

Odkud k vám přicházejí noví klienti?

Jednak na doporučení, ale také díky sociálním sítím nebo referencím z médií. Zhruba polovina klientů k nám přichází s již hotovým prostorem, který od nás chtějí redesignovat, další nás zvou v úplném začátku projektu, kdy po nás chtějí od nuly navrhnout celý koncept nebo rozvinout jejich myšlenku.

Rád přemýšlím nad každým detailem – jací lidé tam budou chodit, co se tam bude dít. Stále tu ale investoři nejsou zvyklí počítat v nových projektech rovnou i s designovým konceptem, často jej mají jen za součást architektury.

Je ve vašich realizacích nějaký signifikantní společný prvek, který je spojuje?

Každá zakázka je jiná a vyžaduje jiný styl, nesnažím se je nikdy dělat podobně. V interiérovém designu hodně záleží na samotném projektu. Snažím se vždy odstoupit od vlastního ega, neprosazuji žádný svůj charakteristický styl, ale snažím se každý projekt přizpůsobit tomu, co zrovna vyžaduje. Přesto mi lidé říkají, že je tam můj rukopis znát.

Jak byste jej charakterizoval?

Když jsem dodělal Endorfin, který byl hodně industriální, přicházeli za mnou lidé s tím, že chtějí něco v podobném duchu. Spojka byla také industriální, ale snažil jsem se do ní dát hodně zeleně. A pak za mnou chodili lidé s tím, že chtějí zeleň. Já se ale nechci opakovat, všem klientům rovnou říkám, že nebudu dělat další Spojku nebo další Endorfin, ale něco originálního, co bude patřit jen jim.

Snažím se vždy dodržovat pravidlo, že když do prostoru vejdete, musíte z něj cítit atmosféru, kterou nikde jinde nezažijete. Řekl bych, že klienti k nám chodí právě pro tuto unikátní atmosféru.

Co takovou atmosféru v interiéru vytváří? Dokážou ji měnit i drobné detaily?

Celkový dojem, tedy to, jak se člověk bude v prostoru cítit, tvoří kombinace různých faktorů. Důležitý je výběr materiálů. Zejména v restauracích vše funguje nejen na pohled, ale i na dotyk. Snažíme se myslet na to, čeho se lidé budou v prostoru dotýkat a co při tom budou cítit. Nejvíce pracujeme s přírodními materiály, což by se asi dalo nazvat oním charakteristickým rysem, který naši práci propojuje.

Používám málo výrazné barvy, volím spíše ty přírodní s různými drobnými akcenty, které zvýrazní každý jednotlivý projekt. Důležitou věcí je také osvětlení. Pracujeme s ním opravdu pečlivě, přemýšlíme o každém světelném zdroji a o tom, jak bude na lidi působit.

Sledujete nějaký vývoj v tom, co klienti požadují?

Hlavním požadavkem bývá to, aby se lidé, kteří do prostoru přijdou, tohoto prostředí nebáli. Nesmí být příliš luxusní, aby je neodradilo a aby se v něm mohli chovat přirozeně. Vždy fungují přírodní prvky, všichni chtějí rostliny. Co se týče požadavků na design, v tom nám klienti nechávají důvěru. Samozřejmě nás ale často limituje faktor času – všichni chtějí mít všechno hotové co nejrychleji…

Jakým typům zakázek se nejčastěji věnujete?

Děláme sice i rezidenční projekty a menší část zakázek tvoří také kancelářské projekty, ale nejvíce se zaměřujeme na gastro segment, kde už víme, co a jak funguje. Máme tam i osvědčené partnery, kteří nám pomáhají s technickými aspekty. Již delší dobu ale uvažuji o tom, že se začneme specializovat jen na gastro.

Váš poslední projekt restaurace Taro se dostal do finále prestižní designové světové ceny, která se bude vyhlašovat v říjnu v Dubaji. Jaká se v něm sešla kombinace faktorů, které vedly k tomuto úspěchu?

U všech projektů je vždy nejdůležitější základní koncept. Tento majitelé postupně vybudovali už ve čtyřech podnicích. Již ten první, který otevřeli na Andělu, byl tak pevný, že nebylo potřeba vymýšlet něco úplně nového. Přišli za námi s tím, že přesně věděli, co chtějí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený kist.design (@kist_design)

Jelikož jsme s tímto klientem pracovali už dříve, měli jsme jeho důvěru a nechal nám tvůrčí prostor, za což opravdu děkuji. Seděli jsme, vymýšleli jsme všechno spolu. Pomohla samozřejmě i lokalita a palác Dunaj, který je úžasný sám o sobě. To všechno do sebe krásně zapadlo a umožnilo nám to vytvořit jedinečnou atmosféru místa.

Máte osvědčené designéry a značky, které opakovaně oslovujete ke spolupráci?

Samozřejmě máme dodavatele a spolupracovníky, se kterými již máme zkušenosti, ale jsme otevření a ke každému projektu přistupujeme jednotlivě. Fungujeme spíše tak, že pro konkrétní projekt hledáme toho, kdo pro něj bude tou nejvhodnější volbou. Stejně to funguje i se stavebními firmami, které budou nakonec projekt realizovat. Často si i sám klient přivede firmy nebo umělce, se kterými by chtěl spolupracovat.

Jak velké je vaše studio? Kolik projektů do roka nyní děláte?

Ročně děláme zhruba dva velké projekty a tři až čtyři menší. Na samotný design jsme tu čtyři, celkově je nás šest plus máme pár externích lidí, kteří nám pomáhají. Se zaměřením pouze na gastro projekty chci přejít k tomu, že budeme dělat jen dva velké projekty ročně, a to od A až do Z. Vedle toho spolupracujeme také s developery, nabízíme prezentace projektů, jejich vizualizaci, grafický styl i 3D prohlídky ve virtuální realitě.

Jak velká musí zakázka minimálně být, aby se vám vyplatilo ji vzít?

Co se týče jen konceptu, ne samotného projektu, začínáme minimálně od 150 tisíc. Když s touto částkou klient souhlasí, pokračujeme s ním dále. Mnozí zákazníci stále nechápou, co tvorba konceptu zahrnuje, a vnímají to tak, že po nich chceme statisíce za pár obrázků. Je za tím ale důkladná analýza, vypracování několika variant, nové ideje.

Na základním konceptu stojí úspěch celého designového projektu. Všechno, včetně vizuálního stylu, loga, podoby webových stránek nebo grafiky menu, se odvíjí od něj. Vysvětluji klientům, že když se nám podaří hned v začátku vše společně důkladně promyslet, bude to mít vliv na to, kolik v budoucnu vydělají.

Dobrý koncept dokáže přitáhnout zákazníky, kteří jsou ochotni zaplatit více i za jídlo. Další dokumentace projektu se pak pohybuje v řádu milionů. Při realizaci dbáme na autorský dozor. Projekt je živý organismus a v různých jeho fázích je třeba věci měnit a doplňovat, což přináší i náklady navíc. I to k tomu ale patří.

Vysvětlete, prosím, jak vzniká takový koncept…

První, co udělám, je, že si napíšu jakýsi scénář. Ve svých myšlenkách se stávám zákazníkem, který vchází do restaurace, a představuju si, co vidím, co cítím, co slyším. Projdu si celý prostor v hlavě a popíšu jej v textu. Za dobrým konceptem vždy stojí pevná idea, forma, jak bude vypadat, a funkce. Vše po praktické stránce musí fungovat, jak má, včetně toho, co zákazník zažívá, pociťuje a jak odchází naladěn.

To všechno musí být v základech konceptu zabudováno. Přemýšlím hned ze začátku i o takových detailech, jako je struktura povrchu desky stolu nebo čalounění židle, protože to jsou hmatové vjemy, které zákazník vnímá hned po příchodu do podniku.

Žijete s projektem i po jeho dokončení, když už se například restaurace otevře?

Když se podnik otevře ve zkušebním provozu, sednu si tam a pozoruji nejjemnější detaily, jak se zákazníci chovají, jak se cítí, co na to říkají. A pak ještě můžeme ladit detaily, například co se týče intenzity osvětlení a podobně. Například v Taro jsme po otevření přišli na to, že je třeba ještě zapracovat na intimitě při barovém sezení. Aby i tam měli lidé soukromí a nerušili se při hovoru navzájem s těmi, kdo sedí vedle.

Vyřešili jsme to nakonec akustikou – pootočením směru reproduktorů. Pracovali jsme také s myšlenkou, že kuchyň je scéna, na níž se odehrává divadelní představení. V průběhu stavby jsme s klientem přišli na to, že by bylo dobré změnit výšku baru, aby zákazníci viděli kuchařům pod ruce lépe a dívali se na ně seshora dolů, jako v amfiteátru. A byl to skvělý nápad.

Uspěli jste i za hranicemi Česka, váš návrh pro resort Ohrid v Makedonii získal mezinárodní ocenění. Jak jste se k této soutěži dostali?

Soutěž na resort v Makedonii objevil jeden z mých spolužáků z ČVUT. Přidali se k nám ještě dva další architekti ze školy a rozhodli jsme se, že to ve čtyřech zkusíme – nakonec jsme skončili druzí. I to považuji za velký úspěch, protože šlo o celosvětovou architektonickou soutěž s účastí mnoha studií z Číny a Ameriky. Na základě této zkušenosti nyní s těmito architekty pokračujeme i v dalších projektech.

Jaké máte další zahraniční ambice?

S designem restaurací chceme expandovat také do zahraničí. V říjnu pojedeme s projektem Taro na vyhlášení cen do Dubaje a naším cílem je zaměřit se na celosvětový trh restaurací, podobný tomu, který jsem viděl například v Singapuru.

V Česku zatím podobné zakázky chybějí, proto jsme nadšení, že se v Dubaji setkáme s předními designéry a investory, pro které je špičkový design samozřejmostí. Věřím, že tam získáme cenné zkušenosti a inspiraci, kterou dokážeme přenést i do Česka a tím posunout úroveň designu v gastronomii o několik stupňů výš.

The post Dali podobu Taru nebo Spojce. Klíčový je základní koncept, tvrdí šéf Kist.Design appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek