V 18. a 19. století se počet dětí narozených na území dnešní České republiky podle demografky Ludmily Fialové plynule zvyšoval - před rokem 1800 se každoročně rodilo téměř 200 tisíc dětí a v roce 1902 dokonce rekordních 338 tisíc. Stagnace porodnosti bývala vždy jen krátká, nejdéle trvala za napoleonských válek. Přírůstek obyvatelstva byl ovšem nižší, přibližně třetina populačního přírůstku se ztrácela v důsledku rozsáhlého vystěhovalectví. Hlavně do rakouských zemí a do Vídně, do Německa, ale také do USA a Ruska.
Čtyři děti jako standard
V rodinách bývalo čtyři až pět dětí - rodilo se jich více, vysoká ovšem byla i jejich úmrtnost. Ještě koncem 19. století v textiláckých regionech severních Čech umírala více než třetina dětí do jednoho roku věku. Podobné to bylo v řadě zemědělských oblastí - všude tam, kde matky kvůli práci neměly čas věnovat se dětem a přestávaly je brzo kojit.
Až na přelomu století se začaly výrazněji projevovat pokroky v lékařství, zejména šlo o očkování, a v hygieně, kde se jednalo hlavně o úpravu vody. Počet dětí v rodinách proto začal klesat, protože jich k zachování rodu nebylo potřeba tolik. Nejdříve v Praze a dalších velkých městech.
Roli stále víc hrály socioekonomické změny. Třeba skutečnost, že výchova většího počtu potomků a zejména zajištění jejich kvalitnějšího vzdělání se stávaly i v bohatnoucí společnosti drahé. Vedle toho se do demografie promítalo rozšíření metod zabraňujících početí, včetně toho, že přibývalo dříve tvrdě stíhaných potratů.
V souvislosti s první světovou válkou a všeobecnou bídou porodnost klesla. Ještě v roce 1910 měla jedna žena v průměru čtyři děti, o deset let později, na počátku existence Československa, už jen tři. K dalšímu propadu došlo v důsledku světové hospodářské krize a obav z nacismu a další světové války.
V letech 1936 a 1937 klesla úhrnná plodnost (tedy počet narozených dětí připadajících statisticky na jednu ženu) na hodnotu 1,68. Odborníci se už tehdy začali obávat vylidňování českých zemí. K zajištění prosté reprodukce populace je totiž nutné, aby na jednu ženu připadalo 2,1 dítěte.
Více dětí se paradoxně začalo rodit za okupace. Jednak šlo o kompenzaci nedávno odkládaných porodů. K tomu o důsledek toho, že se mladé ženy otěhotněním bránily před nuceným pracovním nasazením ve prospěch třetí říše. Plodnost českých žen tak narostla až na hodnotu 2,8 v roce 1944.
Od rekordu k poklesu
Vysoká porodnost vydržela i těsně po válce, od roku 1947 už nastal pokles. Šlo také o reakci na měnovou reformu z roku 1953, po níž se životní náklady na dvě děti rovnaly předchozím nákladům na děti tři.
Úhrnná plodnost klesla v roce 1960 na 2,09, těsně pod hranici reprodukce. Do těchto čísel se promítl vysoký počet interrupcí, které nahrazovaly málo dostupnou antikoncepci. V roce 1968 na jednu ženu připadalo už jen 1,84 dítěte, což komunistickou vládu v první polovině 70. let přimělo k zavedení propopulačních opatření.
Šlo o prodloužení mateřské dovolené, zvýšení přídavků na děti a zavedení mateřských příspěvků. Následně se vzedmula populační vlna, podpořená tím, že potomky měly početné válečné a poválečné ročníky. V roce 1974 úhrnná plodnost vystoupala na 2,4 dítěte na jednu ženu a v Česku se narodilo 194 tisíc dětí. O pár let později nastal návrat k normálu a nakonec se upevnil model rodiny se dvěma dětmi.
Po pádu komunismu porodnost radikálně klesla. Zatímco v roce 1990 ještě na svět přišlo 130 tisíc dětí, v roce 1996 pouze 90 tisíc, což ve statistice znamenalo 1,18 dítěte na jednu ženu. V nových politických a hospodářských poměrech totiž mnoho mladých žen nebo rodin dávalo přednost kariéře.
K výrazné změně k lepšímu došlo v roce 2013, úhrnná plodnost kulminovala ve střední a východní Evropě na neobvyklé hodnotě 1,83. Současný pokles nastartoval covid, k němuž se přidala ekonomická nejistota a zřejmě i obavy z válečného konfliktu.
