Mužům v produktivním věku, kteří tráví více času s digitální sexualitou než s tou skutečnou, říkají v Japonsku býložravci. České statistiky porodnosti přitom stále více nabírají japonský směr. Loni přišlo na svět nejméně dětí v moderní historii.
„Člověk by se měl teoreticky chovat jako živočišný druh, chtít se rozmnožovat. A mě zajímá, proč se teď lidé jako živočišný druh nechovají,“ přemítá nad klíčovou otázkou současné doby špičkový neonatolog Zbyněk Straňák.
Bere si modré rukavice a otevírá jedno z okének inkubátoru. „Když dítě přijde na svět po 24. týdnu, je velká šance, že to dobře dopadne,“ říká profesor Zbyněk Straňák a soustředěně kontroluje hadičky a přístroje, které monitorují životní funkce.
Miminko, které váží jen něco okolo 450 gramů, je tak drobné, že ho zakrývají jeho ruce. Právě tady v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí se koncentrují ty nejkomplikovanější případy. Děti tu umějí operovat ještě v děloze a neonatologové zase zachraňují ty, které se narodily o mnoho týdnů dřív.
O chvíli později, když procházíme chodbou Neonatologické kliniky, míjíme zarámované tričko s podpisem tenisové hvězdy Rafaela Nadala.
„Sledoval jsem kariéru Rafy a jsem jeho velkým fanouškem,“ svěřuje se Zbyněk Straňák jen tak mezi řečí. „Kdyby měli všichni stejný přístup k práci jako Rafael Nadal, byl by svět mnohem lepší,“ vzpomene ještě jednou na svého oblíbeného antukového krále.
Česko má aktuálně nejhorší statistiku porodnosti za mnoho let. Je to trend, nebo mimořádný výkyv?
Není to záležitost pouze jednoho roku. A jestli jsme loni říkali, že byla čísla extrémně nízká, tak letos asi budeme muset přijít s termínem super extrémně nízká. Vysoce pravděpodobně se dostaneme pod osmdesát tisíc porodů za rok.
O čem se ještě vůbec nemluví, je to, že my hodnotíme porodnost v Česku, ale další téma je porodnost českých žen. Například my tady v ÚPMD máme třicetiprocentní podíl zahraniční klientely. Když se podíváme celorepublikově, tak to bude kolem deseti procent, čili ten propad v české populaci je ještě vyšší.
Proč se rodí tak málo dětí?
Demografický vývoj probíhá v cyklech, bylo tedy zřejmé, že dojde k poklesu porodnosti u žen narozených v devadesátých letech minulého století. Věděli jsme také, že se posunul věk žen, které přivedou na svět své první dítě. K prudkému poklesu tak došlo už v roce 2022 a trend dál pokračoval.
Co jsme ale nevěděli, je takzvaný fertility rate, což je faktor, který ovlivňuje samotnou úhrnnou plodnost v Česku. Takže zatímco v roce 2021, kdy jsme byli na vrcholu a měli jsme 120 tisíc porodů, byl fertility rate 1,84 dítěte na jednu ženu a byli jsme druzí v Evropě hned za Francií, teď jeho hodnota spadla na 1,34 a uvidíme, jak se toto číslo bude vyvíjet ještě během letošního roku.
Není to tedy tak, že by ženy nechtěly mít děti vůbec?
Není to tak, že by ženy nechtěly otěhotnět nebo neplánovaly těhotenství, ale rozhodně je tam vidět jednoznačná redukce v počtu dětí, které plánují. Můžeme spekulovat, co je toho příčinou – zda jsou to důvody čistě ekonomické, nebo ještě jiné, sociální, environmentální. Mě zajímají hodně ty biologické.
Foto Jan Rasch
V jakém smyslu?
Člověk by se měl teoreticky chovat jako živočišný druh, to znamená chtít se rozmnožovat. A z hlediska demografie by pak opět čistě teoreticky měla každá žena mít alespoň dvě děti, aby se udržel demografický stav.
Vždycky to ale není dobrovolná volba, že žena děti nemá.
Není a to je právě to, co mě zajímá. Jestliže víme, že narůstá neplodnost, tak je to hlavně androgenní neplodnost (androgeny jsou mužské pohlavní hormony – pozn. red.), což je problém, který je nový. Když jsem s medicínou začínal, tak pokud přišel neplodný pár, muž se téměř nevyšetřoval, ale žena procházela spoustou vyšetření, protože na prvním místě byly faktory ženské.
A teď?
Situace se výrazně změnila. U více než poloviny párů, které mají problémy s otěhotněním, za tím je androgenní příčina.
Co se s muži stalo?
O tom hodně přemýšlím, protože jsem také muž. Sleduji své děti, teď už můžu sledovat i svá vnoučata a sleduji populační trendy. Nevím s jistotou, co se stalo, ale překvapivě se u mužů vztah k otcovství, k mužství a k sexualitě výrazně změnil.
Když se podíváme na vyspělé země – protože u nás je to relativně nový problém, ale jsou země, které s tím bojují dlouhodobě, jako třeba Jižní Korea, Japonsko, Spojené arabské emiráty -, tak tam vidím pokles sexuální touhy u mužské populace.
Japonci na to mají dokonce speciální termín. Mužům v produktivním věku, kteří více času tráví s digitální sexualitou než s tou skutečnou, říkají býložravci.
U nás se často situace zdůvodňuje slovy, že je všechno drahé, mezinárodní situace je nejistá, nemáme bytovou politiku a podobně. Jenže například v Japonsku nebo ve Spojených arabských emirátech plodnost extrémně podporují a vůbec se jim to nedaří. To znamená, že ekonomické parametry jsou jistě důležité, ale nejsou hlavní.
Foto Jan Rasch
Takže jít na to jako v sedmdesátých letech minulého století není cesta?
Často se připomíná generace takzvaných Husákových dětí, jenže já si to pamatuji dobře. Bytová politika žádná, bydlely dvě až tři generace pohromadě, měli jsme ropnou krizi, ze dne na den zdražil benzin z 2,50 na 4,30, to je téměř o sto procent, pak stál litr 8,10 koruny, to už je zdražení skoro o tři sta procent.
Měli jsme studenou válku, měli jsme stejné hrozby atomovým konfliktem, jako máme teď, a přesto plodnost napříč Evropou rostla.
A víte, proč?
To je právě otázka, co k tomu vedlo. Ví se, že naopak blahobyt snižuje potřebu druhu se množit.
Nejsme celkově sobečtější?
Když jsem zmínil, že pouze ekonomické stimuly nebudou fungovat, protože nefungují v jiných zemích, tak další věc je výchova dětí. Zatímco my jsme byli vychováváni k rodičovství, tak moji vnuci mají wellbeing. Jinými slovy my teď učíme děti, aby zvládly to, že se mají dobře. A to je obrovská proměna společnosti.
Když se ptáte, jestli jsme sobečtější, tak opravdu nevím. Jisté je, že naše priority jsou někde jinde, a teď je otázka, jestli je můžeme změnit výchovou dětí, nebo ne.
A když už se pár rozhodne mít potomky, je to komplikovanější?
O mužích jsem se už zmiňoval, tak teď ženy. Pokud máme věk prvorodičky 31 let, tak ačkoli se zdravotní stav populace výrazně zlepšil, tak v 31 letech už otěhotnění nemusí vzhledem ke zhoršující se funkci vaječníků probíhat tak snadno a tak rychle. Už se dokonce zkrátilo období indikace umělého oplodnění na šest měsíců, během nichž se páru přes veškerou snahu nepodařilo otěhotnět.
Co tohle všechno pak dělá s komplikacemi v těhotenství a předčasnými porody?
S věkem prvorodiček narůstá riziko komplikací u plodu, i když musím říct, že s ohledem na možnosti prenatální diagnostiky už samotný věk není automaticky důvodem k invazivní prenatální diagnostice, například odběru plodové vody, to se výrazně změnilo. Screening se provádí v prvním trimestru, a díky tomu nyní dokážeme detekovat možná rizika velmi brzy.
Co ale ukazují data, nedonošenost s poklesem porodnosti také klesla, což si nedokážeme vůbec vysvětlit. Jedna z možností je, že nám mírně klesla proporce asistované reprodukce, což znamená počty vícečetných těhotenství. Nedonošenost u nás dosahovala už přes osm procent, a v uplynulém roce byla šest a půl procenta.
Je to dáno lepší zdravotní péčí?
To tvrdí kolegové porodníci, já jsem k tomu zatím trochu skeptický, ale zatím jiné vysvětlení nemáme. Obecně ale samozřejmě platí, že možnosti medicíny se pořád posouvají dál, tady u nás máme například Centrum fetální medicíny, to znamená, že se snažíme zlepšit prognózu u plodu ještě v průběhu těhotenství, ať už jsou to jednovaječná dvojčata, kde bývají komplikace, nebo ať už jsou to vrozené vývojové vady.
Objevují se díky tomu i zcela nové diagnózy?
Ano, s rozvojem genetiky. Dříve jsme uměli detekovat poruchy nebo strukturální onemocnění chromozomů, dneska už to umíme na úrovni genů, na úrovni DNA.
Jak malé dítě dokážete zachránit?
Máme pořád hranici životaschopnosti, kdy zahajujeme resuscitační intenzivní péči ve 24. týdnu, pochopitelně ta hranice ale není ostrá. Jsou případy, kdy začínáme dřív, máme děti z 23. týdne a teď je otázka, co budeme dělat dál. Protože například v Japonsku se rozhodli, že budou zachraňovat i děti narozené ve 22. týdnu.
Všechny pak zajímá hmotnost, ale pro nás není to nejdůležitější. Nicméně pro vaši představu máme tu teď například miminko, které mělo 390 gramů. Nejmenší, které jsme zachránili, byla holčička, která měla 320 gramů, a chlapeček 330 gramů. Ale to jsou výjimečné případy.
Zachraňujete i děti ze zahraničí?
Naším regionem pro tuto super specializovanou péči je Česká republika a potom Slovensko. V Česku je celkem dvanáct perinatologických center, ta se věnují té běžné specializované péči.
Jak moc jsou předčasně narozené děti křehké?
To pochopitelně bývá první otázka rodičů. Jaké máme šance? Já vždycky říkám, že šanci máme všichni, ale záleží to na gestačním stáří. To znamená, že dítě, které se narodí po 24. týdnu, má šance relativně nejvyšší.
Hranice, kdy se to zlomí, je 26. týden. Děti, které se narodí později, řekněme v 26. až 28. týdnu, tam to jsou ojedinělé případy, kdy to může dopadnout špatně. A nad 28. týdnem už je to spíše výjimečné.
Dokážou předčasně narozené děti překvapit touhou po životě?
Zrovna nedávno jsme tu měli holčičku, která se narodila na hranici viability, ve 24. týdnu, měla 450 gramů, čili se bavíme o nejrizikovějším pacientovi, a u ní nastaly situace, kdy jsme téměř končili s možností léčby, používali jsme léky, které běžně nepoužíváme, ale její touha vysoce pravděpodobně po životě byla vysoká. Tak tu jsme po pěti měsících propouštěli domů.
Radost je to pořád stejná, jako když jste začínal?
S věkem jsem stále citlivější, takže mě některé emotivní situace dojmou. Tak jak se říká, že některé věci u vlastních dětí neřešíte, ale u vnoučat ano, tak se mění i ty pocity, které mám. Nikdy se nemůžete vžít do pocitů rodičů, které tu potkáváme u inkubátorů, nikdy. To je první, co nás psychologové učí.
Snažíme se však být s rodiči v harmonii, protože jsou našimi partnery a mají poměrně významné slovo, například kdy ještě pokračovat v intenzivní resuscitaci a kdy už ne. Naštěstí těch dramatických situací, kdy dítě zemře, máme velmi málo. Pro mě je v takovou chvíli nejdůležitější vědomí, že jsme udělali všechno, co šlo.
Přitom před takovými patnácti lety to vypadalo, že rodiče, gynekologové a porodnice jsou spolu ve válce.
Začínal jsem praxi v době, kdy práva a pravomoci rodičky byly téměř nulové a všechno řídil lékař. A nebylo to dobře. Obecně porodnictví – zejména ohled na to, že matky a jejich názor jsou důležité – udělalo obrovský posun.
Vždycky říkám studentům, že se musíme snažit ženě splnit její představy, protože porod je pro ni zcela unikátní moment v životě. A jediné, co musíme hlídat, jsou hranice, kdy si myslíme, že by mohlo být zdraví a život ženy nebo novorozence v ohrožení.
Souhlasím s vámi, že to byl velký boj, každý si hájil své kompetence. Nicméně teď věřím, že je to vyřešené a že jsme navzájem v souladu a ženy jsou spokojené.
Foto Jan Rasch
Nejsou ale právě ty hranice bezpečnosti tenký led?
Dobré porodnice dbají na bezpečnost bez jakýchkoli „ale“. Některá zařízení se snaží rodičkám extrémně vyjít vstříc, jenže k nám pak vozí ty komplikované případy novorozenců, kterým se dalo předejít. Pořád máme zhruba deset až patnáct procent porodů, které jsou rizikové.
Kdy bude moci medicína využít umělou dělohu?
Zatím jsme daleko. Věřil jsem, že brzy dojde ke klinickému zkoumání v humánní medicíně, ale program je teď pozastavený. Pokusy, které se dělaly na jehňatech nebo selatech, naráží na to, že velikost experimentálních zvířat je úplně jiná, než je velikost lidských plodů.
Umíme nahradit placentu, umíme nahradit prostředí dělohy, ale co zatím neumíme, je připojit takhle malý plod na přístroje, které zatím používáme při náhradě placenty.
Například u třísetgramových dětí jsme technicky limitovaní, neboť ty mají cévy menší než milimetr. A my zatím máme kanyly, které se využívají například pro mimotělní oběh u dětí, které mají nad dvě kila. Čili zatím je tam příliš mnoho technických komplikací.
Super specializovaná péče je taky super drahá. Máme mít v Česku malé porodnice?
Nemáme mít malé porodnice, protože v nich jednoznačně tým ztrácí erudici. Když se bavíme o komplikacích a víme, že u pěti procent porodů nastávají život ohrožující komplikace pro ženu a u deseti až patnácti procent pro dítě, tak pak tým skutečně není připravený je řešit.
To je otázka velikosti. Ale pak je tu ještě otázka financování, a to je ještě něco úplně jiného, protože zřizovatelem mnoha menších porodnic není stát, ale většinou kraj.
Jediný, kdo má určité páky na zredukování počtu porodnic, jsou zdravotní pojišťovny. Dává smysl současná hranice, na níž je odborná shoda, totiž že porodnice by měly mít minimálně šest stovek porodů za rok.
The post Digitální sexualita dělá z mužů býložravce, říká o nízké porodnosti Straňák z Podolí appeared first on Forbes.
