Zaznamenal jste za pět let v čele EDA posun v evropském vnímání obrany?
To vnímání se změnilo naprosto zásadně a přirozeně, hlavně v kontextu ruské agrese proti Ukrajině. Únor 2022 byl pro EU a mnoho evropských států, ne ale pro všechny, budíček. Přišlo uvědomění, že žijeme ve světě, ve kterém máme válku v blízkosti našich hranic. Od té doby se datují nejrůznější snahy o posílení obrany v rámci NATO, včetně jejího evropského pilíře, ale i v rámci EU.
ČTĚTE TAKÉ: Obranné výdaje míří na pět procent. Ministři obrany NATO vyhověli požadavku Trumpa
Jako výkonný ředitel EDA jste byl podřízen vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V této pozici se během vašeho působení vystřídali Španěl Josep Borrell a Estonka Kaja Kallasová. Změnil se přístup EU i se změnou na tomto postu?
Vývoj jsem pozoroval i v tom, jak obranu vnímal Josep Borrell. On měl původně takové představy, že se s Ruskem dá jednat a nějak s ním vyjít, ale to se poměrně záhy změnilo. Bylo evidentní, že ruská agrese porušila všechny normy mezinárodního práva, a jakmile se ukázaly ruské válečné zločiny, tak i on procitl z představ, že se s Ruskem dá pracovat. S jeho nástupkyní, paní Kallasovou, jsme se příliš nepotkali, takže s ní nemám velkou zkušenost.
Stala se v Evropské unii obrana pod tíhou zkušeností z posledních tří let prioritou číslo jedna?
Priorita číslo jedna možná ne, ale zcela jistě patří mezi tři hlavní. EU není obranou aliancí, kolektivní obrana je stále v kompetenci NATO. Nicméně občané Evropské unie vnímají otázky obrany a bezpečnosti jako jedny z nejzásadnějších. K těm dalším prioritám tradičně patří otázky ekonomického zdraví a prosperity a sociální záležitosti. Obrana se ale samozřejmě stala jednou z nich až v poslední době.
Velkým tématem je však také ochrana životního prostředí. Současný diskurz je nastavený ve stylu: Buď budeme financovat obranu, nebo klima. Je ale možné postupovat na obou frontách, tedy investovat do zelené tranzice a zároveň i do obrany?
Záleží na tom, jak budou parametry Green Dealu přehodnoceny. To je určitě nutné, ale zároveň si myslím, že investice do obou odvětví se nevylučují. EDA už minimálně před deseti lety začala rozvíjet nejrůznější projekty „zelené obrany“. Je to příklad třeba využívání sluneční energie pro provoz vojenských základen. Když jsem před lety pracoval v NATO, v době, kdy vrcholila operace v Afghánistánu, až 80 procent paliva, které se tam dováželo, nebylo na provoz vojenské techniky, ale na provoz základen.
To je obrovské číslo.
Ano, byly to desítky tun denně. Takže v obraně se už využívá solární energie, hybridní pohony a patří sem i aktivity, které se týkají takzvané cirkulární ekonomiky. V ní jde v podstatě o recyklaci v rámci vojenských aktivit. Armáda Spojených států si takto třeba dala za cíl být do roku 2050 uhlíkově neutrální. Je to ale i otázka nových materiálů, které nahradí tradiční, zjednodušeně řečeno to „železo“. Takže skloubit obojí lze. Na druhou stranu není možné na obranný průmysl a obranný sektor obecně aplikovat striktní pravidla, která se aplikují na jiné sektory.
Souvisí to jistě i s tím, že energetická bezpečnost je propojená s celkovou bezpečností?
Jistě, ale není to jen o energetické bezpečnosti a závislosti na Rusku nebo na zemích, které nejsou přátelské. Je to i o zbavení se závislosti v široké oblasti nejrůznějších vzácných kovů. V tomto případě je již zmíněná recyklace jednou z cest, která zvýší naši odolnost a sníží závislost na kritických materiálech, a navíc má zároveň i ekologický aspekt.
Obří dluhy evropských armád
V jakém stavu jsou nyní armády evropských zemí?
Evropa se stále potýká s důsledky hlubokého propadu investic do obrany, který spustila finanční a hospodářská krize z roku 2008. Na úroveň obranných výdajů před krizí se státy Evropské unie dostaly až kolem roku 2022. Tento obrovský propad měl především důsledek v oslabení rozvoje obranných schopností, ale také v oslabení kapacit evropského obranného průmyslu. Je to jednoduché – nebyly peníze, takže nebyly ani zakázky. Na druhou stranu, rok 2022 byl zlomovým momentem. Od té doby pozorujeme nárůst obranných rozpočtů v zemích Evropské unie o téměř 30 procent. Tento trend bude navíc pokračovat. Na jednu stranu se potýkáme se zátěží minulosti, na druhou stranu se obranné rozpočty vyvíjejí pozitivním směrem. Pokud bychom však vzali hypotetickou situaci, tak Evropa by se nebyla schopná sama ubránit. Obrana celého kontinentu je naprosto zásadně zakotvená v rámci NATO.
Skutečně? To je dost silné vyjádření.
Ještě je samozřejmě důležité dodat, proti komu by se musela bránit. Zprávy o tom, že existuje nějaká pravděpodobnost, že Rusko během několika let vybuduje takovou vojenskou kapacitu a vytáhne proti Západu, bych bral s určitou rezervou. Vidíme, že Rusko to nemá jednoduché ani proti samotné Ukrajině.
Dokázal byste vyčíslit vámi zmíněný vnitřní dluh evropských armád?
To je velmi těžké, ale odhady hovoří, že vnitřní dluh armád evropské části NATO je řádově ve vyšších stovkách miliard eur. I v reakci na to Evropská komise přichází s různými iniciativami posílení obranyschopnosti. Jednou z nich je, že do roku 2030 by měly dát státy Evropské unie asi 800 miliard eur (19 bilionů korun, pozn. red.) na společné projekty. Nedávno byl také schválen projekt SAFE, v jehož rámci si budou země moci půjčit až 150 miliard eur (3,5 bilionu korun, pozn. red.) na obranné kapacity.
Kvůli pokrytí vnitřního dluhu, ale i z důvodu bezpečnostní situace, by se státy NATO na summitu v Haagu mohly dohodnout na zvýšení výdajů na obranu, a to až na pět procent HDP. Odpovídá toto číslo současným potřebám?
Podle mě by se státy mohly shodnout na třech nebo 3,5 procentech HDP. Na pěti procentech se spojenci neshodnou. Nicméně mnohem důležitější než ono číslo samotné je absorpční schopnost armád. Je důležité tyto peníze investovat chytře a účelně. To není jednoduché, protože rozvoj vojenských schopností je běh na dlouhou trať. Armády musí mít připravené opravdu velice složité programy, to nejde vyřešit přes noc.
Jaké jsou v evropských armádách trendy z hlediska vojenské techniky?
Jeden pozorujeme v důsledku podpory Ukrajiny. Protože jí státy Evropské unie dodávají vojenský materiál, vyprázdnily se jim sklady. Ukrajincům dodáváme to nejnutnější a nejpotřebnější, zejména tedy munici a tradiční technické nebo vojenské prostředky, tedy dělostřelectvo, tanky a podobně. Takže nyní je třeba doplňovat sklady a zásoby, které jsme poslali na Ukrajinu. Zároveň ale díky tomuto konfliktu vznikla celá řada inovací. Vidíme, jak obrovskou roli na bojišti hrají bezpilotní letouny či nejrůznější softwary. Naší hlavní střednědobou výzvou je skloubit různé generace zbraňových systémů – na jedné straně ty tradiční, tedy zjednodušeně řečeno těžkotonážní techniku, jakou jsou tanky nebo dělostřelectvo, a nové systémy elektromagnetického boje, nové technologie a softwary na straně druhé.
V tomto vidíte hlavní poučení pro Evropu z války na Ukrajině?
Ano, ale Evropa se učí neustále. I v rámci EDA jsme společně s členskými státy před dvěma lety zpracovali takzvané Capability Development Priorities (Priority rozvoje schopností, pozn. red.). Jedním ze zdrojů tohoto plánu bylo právě to, co jsme zpozorovali na Ukrajině – co se tam děje, co funguje, či nefunguje a podobně. Velmi důležité tedy je, že vidíme markantní posun nejen v růstu obranných rozpočtů, ale i v podílu investic do modernizace. To je jednoznačně dalším trendem.
Z toho, co říkáte, si představuji, že vliv EDA jako instituce, která propojuje evropské obranné průmysly, výzkum a inovace, musel za poslední tři roky značně narůst?
To zcela jistě. Odrazilo se to už jen v tom, že když jsem tam v květnu 2020 nastoupil, pracovalo tam asi 180 lidí. Dnes jich tam je 250, což představuje poměrně podstatný nárůst. Hlavně se ale zvýšil počet jejích aktivit a projektů, které EDA buď přímo, nebo nepřímo podporuje nebo řídí. V současné době je EDA aktivní ve více než 200 různých projektech a celkový objem financí za těmito programy přesahuje jednu miliardu eur. Je to tedy relativně malá agentura, ale s velkou přidanou hodnotou.
Jak zajistit lepší komunikaci armád?
V diskuzi o evropské obraně se skloňuje pojem interoperabilita, tedy schopnost jednotlivých armád vzájemně komunikovat, používat tutéž munici, tytéž náhradní díly a servis. Mluví se o tom, že se musí zvýšit, aby byly armády akceschopnější. Pozorujete, že by evropské státy třeba začaly nakupovat více společně?
První reakce poté, co začala EU masivně dodávat vojenský materiál na Ukrajinu, byla, že si její členské státy doplňovaly sklady individuálně. Nicméně nízká interoperabilita je dlouhodobý problém v rámci celé NATO a válka na Ukrajině kromě jiného akcelerovala snahy o standardizaci a harmonizaci nejrůznějších parametrů. Ideálně se směřuje nejen k vyšší interoperabilitě, ale i k tomu, čemu se říká interchangeability, tedy zaměnitelnosti. Cílem je, aby se v budoucnosti mohly moduly různých zbraňových systémů vzájemně zaměňovat.
Problémy s různými zbraňovými systémy se nyní ukazují na Ukrajině, například v případě munice pro dělostřelectvo. Ukrajinci nyní používají řadu systémů, z nichž čtyři jsou vyrobené ve státech EU – na Slovensku, v Německu, ve Francii a v Polsku. A řeklo by se, když jsou všechny ráže 155 milimetrů, což je v rámci NATO standard, že se ta munice dá zaměňovat. Takhle to ale není. A podobný problém je v celé řadě dalších oblastí.
Nepovedou tyto trendy k unifikaci vojenské techniky a vytvoření jednotného evropského obranného trhu?
Vytvoření společného trhu v oblasti vyzbrojování je ambicí EU. Myslím si, že to bude nějakou dobu trvat, nestane se to hned. Nebude to zítra ani pozítří, ale nyní je důležité využívat co nejvíce možnosti propojování všech aktérů obranného průmyslu – malých a středních podniků, startupů, začít více zapojovat inovace z civilního sektoru, technologie dvojího užití. Evropa se musí vypořádat s tou rozdrobeností obranných průmyslů. V EU je 27 států a mnoho z nich má své národní šampiony, což nakonec vede k nižší konkurenceschopnosti našeho obranného průmyslu.
Myslíte si tedy, že jednotný obranný trh vznikne i přes národní zájmy jednotlivých států a lobby různých velkých zbrojařských podniků?
Stále existuje celá řada okolností, které je třeba vyřešit. Například Evropa nemá jednotný certifikační systém, stále má každý stát svůj. A podobných sporných bodů, které by bylo potřeba vyřešit, je spousta. Jestli skutečně vznikne, nevím, ale případná cesta k němu bude dlouhá.
Pokud tedy budeme mluvit v hypotetické rovině, nebyl by jedním z důsledků unifikace obranných systémů i posílení velkých podniků z velkých unijních zemí? Jde mi o to, zda zbrojením Česko nakonec skutečně vydělá?
Český obranný průmysl je v poměru k velikosti země a ve srovnání s jinými státy skutečně silný. Na druhou stranu tady ale nemáme ty největší koncerny, které dodávají kompletní, finální produkty. Nicméně tuzemský průmysl se velmi dobře učí a orientuje se v tom, jak spolupracovat s těmi velkými. Zároveň v poslední době vidím velice pozitivní trend, a sice že český obranný průmysl, který byl tradičně orientován spíše na těžké technologie, nyní hledá způsoby, jak zapojit inovace a podporovat nové technologie. Díky tomu si myslím, že český obranný průmysl se v celkovém obraze určitě neztratí. Druhá věc je, že Evropská unie preferuje a snaží se podporovat malé a střední podniky nebo startupy tak, aby nebyly pohlcovány těmi velkými. Snaží se vytvořit nějakou rovnováhu.
Rusko nemá proti NATO žádnou šanci
Co by tedy nyní měly dělat jednotlivé členské státy, evropské instituce nebo zbrojaři?
Já bych zvolil cestu toho postupného vývoje zespod a spolupráce mezi podniky, spíše než aby si politici vytyčili nějaký velmi ambiciózní cíl, jako třeba, že v budoucnu vytvoří společný obranný trh. Měli bychom k tomu ideálně dospět postupným rozvojem nejrůznějších kontaktů a projektů s dalšími členskými státy.
Jestli to tedy chápu správně, tak třeba nedávnou výzvu výrobce německých tanků Leopard, který svým partnerům nabídl určitý typ strojů, který by ale byl pro všechny víceméně stejný, tedy hodnotíte kladně?
To je správná cesta, naprosto. Je to navíc přesně i cesta k interoperabilitě. A také – není to jen o větší součinnosti armád, ale podobné kroky vedou také k úsporám při výrobě.
V souvislosti se zvyšujícími se investicemi do obrany z úst některých politiků zaznívá argument, že evropská část NATO dává na obranu více než Rusko. Výzkum Mezinárodního institutu pro strategická studia to ale zpochybňuje a říká, že pokud se dané částky vypočítají na základě parity kupní síly, tak Rusko vydává více než Evropa. Má Rusko nad Evropou převahu?
Ne, to určitě nemá. Na druhou stranu, my bychom neměli definovat naše obranné ambice jen vůči Rusku. Nyní se soustředíme na válku proti Ukrajině, která je zprostředkovaně i válkou proti nám, ale trošku zapomínáme na to, že existují i další oblasti, kde Evropa má své zájmy, a odkud mohou přijít nejrůznější problémy. Jedná se třeba o Afriku nebo Střední východ. To jsou oblasti, kde bují konflikty, terorismus nebo extremismus, a to má dopady třeba v podobě klimatických změn nebo možné budoucí migrační vlny. Pokud se nebudeme snažit alespoň částečně tyto regiony stabilizovat, tak budeme v budoucnu vystaveni mnohem větším tlakům.
A pokud se vrátíme k Rusku – v jakém stavu je tamní armáda ve srovnání s tou evropskou?
Nesrovnávejme ruskou armádu s Evropou. Klíčové je odstrašení, které představuje celé NATO. V tomto ohledu nemá Rusko absolutně žádnou šanci. I kdyby Rusové měli ten záměr NATO napadnout, což podle mě v plánu realisticky nemají, tak poměr sil je skutečně nesrovnatelný. Z tohoto důvodu se Rusové snaží rozkládat naši jednotu různými hybridními prostředky, jako jsou sabotáže, cílená propaganda a tak dále. To je jejich taktika.
Nahradit USA v Evropě by trvalo až 15 let
V politice Spojených států amerických lze pozorovat trend předávání zodpovědnosti za bezpečnost v naší blízkosti na Evropu. Bude to americká politika i po Donaldu Trumpovi?
USA tento krok avizovaly již za Baracka Obamy. Byl to on, kdo oznámil, že se Spojené státy budou soustředit na oblast Indo-Pacifiku. Je to tedy něco, co probíhá už minimálně 15 let. Je to dlouhodobý trend, který bude pokračovat, a to z přirozených důvodů. Čína roste, zbrojí a v očích Spojených států je logicky tím hlavním dlouhodobým globálním rivalem.
V čem jsme jako Evropa vojensky na Spojených státech závislí? A co tedy bude muset nahradit?
To základní je jaderné odstrašení, ale je otázka, zda to budeme nahrazovat. Jediným státem EU, který vlastní jaderné zbraně, je Francie, jejíž arzenál je velmi omezený, řádově menší než Rusko. Dále to je řada oblastí, které se týkají prostředků elektronického boje nebo podpory logistiky, jako je například strategická doprava. Samozřejmě se to týká také zpravodajské podpory a sledovacích prostředků, a to od satelitů po nejrůznější senzory v atmosféře. Evropa je nahá z hlediska protivzdušné a zejména protiraketové obrany. Těch oblastí je celá řada, začít vyvažování této závislosti bude vyžadovat skutečně velké investice a dohodu mezi členskými státy.
Lze určit časový rámec, do kdy bychom mohli USA v Evropě plně nahradit?
Pokud bychom s tím začali zítra, tak se v ideálním případě, kdy by existovala shoda na velkých projektech napříč EU, bavíme minimálně o 10 až 15 letech. Věřím ale, že k tomuto scénáři nedojde. NATO z Evropy neodchází a Spojené státy jako její hlavní pilíř zde minimálně zčásti setrvají. Tím zůstanou garantem evropské obrany a bezpečnosti.
Česko je spolehlivý partner
Jak hodnotíte práci současné vlády a Jany Černochové na resortu obrany?
Nepřísluší mi hodnotit vládu či jednotlivé ministry či ministryně. Nicméně je zřejmé, že Česká republika má vysoký kredit mezi spojenci jak v NATO, tak i v EU, a to též díky setrvalé podpoře Ukrajiny, a zejména takzvané muniční iniciativě. V kontextu mých zkušeností z dlouhodobého působení v NATO a EU je extrémně důležité, že v Česku existuje kontinuita politických pozic v případě příspěvků do společné obrany a operací. To je naprosto zásadní. Od vstupu do NATO i EU je Česko vnímáno jako spolehlivý partner s vysokou přidanou hodnotou.
Česko aktuálně trápí nedostatek vojáků. Podstav činí asi 13 tisíc lidí. Jak by je měla česká armáda nalákat?
Toto je problém, se kterým se potýkají téměř všechny evropské armády. Jedna věc je, že v důsledku demografických změn se zmenšuje rezervoár, ze kterého je možné rekrutovat. Za druhé, u nás máme nízkou nezaměstnanost, takže na pracovním trhu je velká konkurence. Cestou, jak situaci změnit, je kombinace zlepšení finančního zabezpečení a zatraktivnění té práce. Mám na mysli například nejrůznější možnosti zvyšování kvalifikace. Na atraktivitu bude mít zcela jistě vliv i modernizace zbraňových systémů. Za důležité ale považuji zmínit, že ještě zkraje 90. let měla armáda velice nízkou důvěru veřejnosti. Nyní je naopak na špici, takže je důležité zdůrazňovat, že sloužit v armádě je prestižní záležitost.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Vše, co Putin udělal, byla kolosální chyba, řekl finský prezident. Moc si věřil a podcenil Západ
