Štibich svoji uměleckou kariéru zahájil jako konferenciér Armádního uměleckého souboru. Poté začal pracovat v divadle jako rekvizitář a inspicient. Práci získal v Činoherním klubu v Praze, kde dělal vše, co zrovna bylo třeba. Díky tomu občas získával i menší role v divadelních představeních. V jedné z nich zaujal režiséra Jiřího Menzela, který mu domluvil práci před kamerou.
První filmovou roli získal Štibich až ve svých čtyřiceti letech a svou šanci maximálně využil. Následovaly komedie, které z něj udělaly filmovou hvězdu. Nejvíce ho proslavila Vesničko má středisková, ve které ztvárnil postavu předsedy JZD Vojtěcha Kaliny.
„Byl to báječný člověk, se smyslem pro humor, nesmírně skromný a pokorný. Měl jsem ho moc rád. Vždycky jsem se na něj těšil. Když jsem se dozvěděl, že zemřel, byl to pro mě šok. Muselo to přijít strašně náhle,“ zavzpomínal na něj pro CNN Prima NEWS herecký kolega Oldřich Vlach, jehož Štibich ve zmíněné komedii opakovaně upozorňoval, aby nevracel vyškrtané zápalky zpět do krabičky.
Život Miloslava Štibicha vyhasl předčasně a nečekaně. Během banální operace žlučníku se neprobral z narkózy.
Byl vrbou Josefa Abrháma
Před kamerou sice hrával menší role, ale téměř každou dokázal ztvárnit tak, že se stala nezapomenutelnou. Stejné to bylo i v divadle. Traduje se, že ho diváci v Činoherním klubu sledovali s takovým zaujetím, že málem zapomínali dýchat.
„Jak to dělal, nevím. V jeho herectví bylo cosi až mystického. Hrál malé, občas i střední role. To je těžký obor. Musíte to vybalit doslova na pětníku. Oproti herci s velkým partem, který se může předvést v mnoha rovinách, na to máte strašně málo času,“ přiblížil herec Petr Nárožný v Divadelních novinách.
Štibich byl v divadelním souboru velmi oblíben. „Neměl nepřátele, často jsme za ním chodili pro radu a on vždycky věděl, jak na to,“ poznamenal Nárožný. Mezi jeho přátele patřil také Josef Abrhám.
„Měli jsme na sebe slabost. Přes jazz, přes humor, na jevišti i soukromě. Byl moje vrba. U něj jsem si ověřoval, co mohu pustit, co bylo moc nebo akorát. Na jevišti jsme se hecovali, kolik kdo vydrží. Nikdy jsme nic neopakovali stejně. Byly to naše soukromé milimetrové radosti. U klavíru jsme řádili hodiny, nosil mi pak led na krvavé prsty. Ten jazz jsem mu nakonec zahrál i u jeho rakve. Na magneťáku, protože slovo jsem ze sebe nedostal,“ vzpomínal Abrhám v publikaci o Činoherním klubu.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Boj mladého florbalisty Adama s rakovinou. Nová naděje zhasla, přesto inspiruje mnoho lidí
