Po letech čekání se dozvíme, co je v dopisu, který Masaryk diktoval těsně před smrtí synu Janovi. V jaké kondici tou dobou byl?
Odhaduje se, že k nadiktování dopisu došlo někdy kolem 10. září 1937, tedy několik dnů před smrtí Tomáše Garrigue Masaryka. A těsně předtím, než upadl do bezvědomí, ze kterého se již neprobral. Jeho zdravotní stav však byl velice špatný už dávno předtím.
První mozkovou mrtvici utrpěl už na jaře roku 1934. Sice se z ní zotavil, přesto byl v prezidentské funkci značně limitován. Atak mrtvice přišel jen několik dní před čtvrtou prezidentskou volbou. Oficiální média tehdy v žádném případě neinformovala o tom, jak moc je Masaryk nemocen. Bylo to na něm ovšem dost poznat. Špatně se orientoval, měl problémy s rukou. Pro veřejnost se to vysvětlovalo způsobem, že jde o následek prodělané jarní chřipky.
Jakmile byl zvolen, měl prý problém s přečtením prezidentského slibu.
Ano. Byl poloslepý, muselo se mu napovídat. Při inauguraci ve Vladislavském sále měl viditelné a slyšitelné problémy, čehož si teoreticky mohli všimnout i obyčejní lidé, protože jeho slib přenášel rozhlas. Masaryk se pak na veřejnosti objevoval už jen sporadicky, většinu času trávil v Lánech. Zůstal sice prezidentem republiky, už se však stáhnul do ústraní.
S jakými potížemi se po roce 1934 přesně potýkal?
Měl ochromenou pravou ruku, bolela ho noha, špatně komunikoval. Už nebyl schopen podepisovat oficiální dokumenty, místo toho mu museli vyrobit speciálně zhotovené razítko. Jakmile v roce 1935 probíhal katolický sjezd, přijal vatikánského emisara, pařížského arcibiskupa Verdiera, už jen v Lánech. I to dokazuje, jak omezené možnosti tehdy měl. Postupující nemoc měla vliv i na jeho mentální schopnosti. Masarykova řeč často nebyla souvislá. Na druhé někdy mluvil už jen anglicky, tedy v jazyku své manželky.
Lidé, kteří o něj v poslední fázi pečovali, později vypovídali, že to pro TGM nebyl hezký odchod. Že tam byly momenty, kdy to pro něj nebylo příliš důstojné. Oficiálně se o tom samozřejmě nemluvilo. Ven se pouštěly informace typu, že Masarykův zdravotní stav není dramatický. Proto když 14. září 1937 v půl čtvrté ráno ve věku 87 let zemřel, hodně lidí to překvapilo. Představte si jejich situaci: o prvním prezidentovi se k nim do té doby dostávaly jen osekané informace z bulletinů v novinách, proto pro ně jeho smrt musela být šok.
Masaryk už jen doufal, že konec bude rychlý
Masarykovo trápení v samém závěru života muselo být pro všechny okolo velmi nezvyklou zkušeností. Vždyť TGM byl ještě dlouho po osmdesátce velmi vitální...
Kontrast to pro ně bezesporu byl nesmírný. Existují poměrně známé fotografie z oslav 28. října v roce 1933, kdy byl TGM zachycen během vojenské přehlídky na koni. Dělal tam skutečně dojem, že je ve velmi dobré kondici. Na koni jezdil ještě na jaře 1934.
V následujících měsících si pochopitelně i on sám musel dobře uvědomovat, že chřadne. 19. května 1935 se ani nezúčastnil parlamentních voleb. Vnímal, že je na tom hůř a hůř. Ze svědectví pamětníků vyplývá, že Masaryk v závěru svého života vlastně jen smířeně čekal na smrt. Sám prozradil, že doufá, že konec bude rychlý. Osobně to docela chápu. A to mimo jiné právě vzhledem k tomu, jak vitálním byl dlouho člověkem. Původně sportovně založený švihák v posledních dnech bezmocně ležel v posteli, i v naprosto základních hygienických záležitostech zůstal zcela odkázán na pomoc druhých. Postupně bylo i jemu čím dál jasnější, že je na místě zvolit nástupce. Sám nepochyboval o tom, že nejsprávnější osobou, která jej má vystřídat, je Edvard Beneš.
Proč tedy nedal Benešovi přednost už při prezidentských volbách v roce 1934?
Protože pro to nebyla vhodná chvíle. V roce 1934 se nezdálo, že by Beneš mohl získat dostatečnou podporu. Vedle něj se tehdy v souvislosti s možným prezidentským jmenováním hovořilo třeba o historikovi Josefu Pekařovi. Paradoxní je, že jakmile Masaryk v prosinci 1935 stejně na nátlak svých dcer abdikoval, situace nebyla pro Beneše o moc příznivější. Protikandidátem proti němu byl národně demokratický profesor přírodovědy Bohumil Němec, kterého podporovala především agrární strana a její tehdejší předseda Rudolf Beran. Nakonec se přece jen podařilo vytvořit poměrně široký blok politických stran od levice na pravici, který Beneše dostal do funkce. Kupodivu volbu přece jen vyhrál. A to dokonce s takovým ziskem hlasů, který neměl právě ani TGM. Beneše tehdy volili i komunisté.
Jak se Benešovi podařilo získat jejich podporu?
Roli sehrála určitá výměna. Tenkrát byl totiž na některé komunistické poslance za agitaci proti Masarykovi vydán zatykač. Sám Klement Gottwald raději utekl do Moskvy. Takže došlo k obchodu: komunisté se mohli vrátit zpátky do Československa, výměnou za to tahle strana svolila k podpoře Beneše. Neslo se to v rámci linie komunistické internacionály, snahy Moskvy o vytváření tzv. lidové fronty. To v praxi znamenalo, že se komunisté mohli v některých případech spojovat například i se sociálními demokraty. Komunisté na ně sice jinak neustále útočili, taktika lidové fronty však přinesla současně to, že s nimi občas mohli hlasovat.
A přesně to se v roce 1935 skutečně stalo. Tehdy však bylo důležité především to, že se pro zvolení Beneše povedlo získat slovenské ľuďáky, tedy Andreje Hlinku. Našel jsem k tomu zajímavé věci ve vatikánských archivech.
Jaké?
Beneš byl svobodný zednář, což je podle katolických pravidel člověk, který stojí proti církvím. Přesto ho Vatikán chtěl podpořit. Vnímal jej totiž jako schopného politika, se kterým se dá jednat. Díky tomu katolické strany včetně Hlinkovců nakonec Beneše opravdu volily. A Masarykovi se splnilo velké přání.
TGM zatrhl zákaz Henleinovy strany
Údajně chtěl abdikovat už dávno před prosincem 1935. Proč k tomu nedošlo?
Právě kvůli obavě, že se za jeho nástupce nepodaří zvolit Edvarda Beneše. Koncem roku 1935 nicméně už byla jeho abdikace nezbytná. Ještě před ní byl jmenován novým premiérem Milan Hodža, což můžeme zpětně chápat jako státnický akt – prezidentova abdikace se tím pádem neodehrála v nestabilních podmínkách.
Masaryk v sobě ale ještě v roce 1935 našel tolik síly, aby dokázal zamezit zákazu Henleinovy sudetoněmecké strany. To naznačuje, že ani v téhle fázi nebyl nutně úplnou loutkou.
Nebyl. Sice se veřejných aktivit účastnil už jen v omezeném módu, funkci prezidenta se však stále snažil vykonávat. A když se v českých politických kruzích diskutovalo o tom, že by asi bylo dobré sudetoněmeckou stranu zakázat, protože není státotvorná a má navíc velmi podezřelé kontakty v nacistické Říši, Masaryk se proti tomu postavil. Chtěl, aby se i sudetoněmecká strana zapojila do zdejší demokratické parlamentní soutěže.
Právě v roce 1935 se stýkal se slavným rakouským malířem Oskarem Kokoschkou. A v Kokoschkových pamětech přežila jedna překvapivá Masarykova citace: na konci života prý tvrdil, že se rakouská monarchie neměla nikdy rozpadnout, že se měla stát federací nezávislých národů.
Osobně tomu nevěřím. Masarykovi vážně šlo o to, aby se Rakousko rozpadlo. Hodně aktivně v tomto smyslu vystupoval po celém světě. S českými politiky, kteří by si právě takové poválečné uspořádání přáli, byl v ostrém rozporu. Právě proto tuhle Kokoschkovu historku považuji za nepravděpodobnou. To jsou ty legendy, které se o Masarykovi po jeho smrti šíří… On byl výraznou osobností, takové postavy zkrátka legendy přitahují. Jen se podívejte, jak fantastické teorie se teď šíří v souvislosti s Masarykovým dopisem, který má být otevřen.
Že je synem Františka Josefa I.? To nečekejte
Myslíte, že nepůjde o nic třaskavého?
Obálku zapečetil Antonín Sum, tajemník Jana Masaryka, který cenné písemnosti vyvezl před komunisty do exilu. Podle mých informací toto Masarykovo poselství četl. Takže si myslím, že pokud by v obálce byla nějaká velká kontroverze, která by třeba mohla vrhnout špatné světlo na Masarykovu rodinu, pak by ji spíše zničil. Anebo přinejmenším nikomu nedal. Místo toho ji v roce 2005 předal Národnímu archivu s tím, že může být otevřena až za dvacet let.
Co tam tedy podle vás bude?
Podle mého nic ve smyslu „Jsem synem Františka Josefa I.“, jak si někdo možná myslí. Zároveň tam jistě nebude ani recept na borůvkový koláč. Spíš bych očekával jakési obecnější zamyšlení. Nechme se překvapit… Berme v potaz, že datum 19. září 2025 nevzešlo z Masarykovy hlavy, ale ze Sumovy. A pokud by to bylo něco osobního, pak by se to stejně tak dalo otevřít už v roce 2005; ani tehdy přece už nebyl nikdo ze zainteresovaných naživu, i Masarykovy vnučky již byly po smrti. Čekejme tedy spíš nějaké poselství o mravnosti.
Masarykovo heslo přece znělo: „Ježíš, ne Caesar!“ Odkaz TGM i pro dnešek je v tom, že se snažil dávat politice etické mantinely. V této souvislosti mi přijde pikantní, že otevření dopisu vychází zrovna na předvolební čas. Pokud půjde o apel ke slušnému chování, načasování bude nakonec velmi patřičné. Pokud to tedy vůbec přečteme.
Jak to myslíte?
Klidně se může stát, že slova TGM nebudou zapsána dostatečně čitelně. U slavnostního otevření obálky bude i moje kolegyně, historička Dagmar Hájková, která je odbornicí na písmo Jana Masaryka. A ta tuhle variantu považuje za celkem možnou.
Měli bychom Masarykův vzkaz a nedokázali bychom ho přečíst? To by byla – řečeno s Cimrmanem – opravdu pěkná tečka za tím naším případem.
To tedy! Variant, kterých se dočkáme, je nicméně bezpočet. Třeba to může být celé v angličtině, kdo ví... Být prezidentem Pavlem, který má otevřený obsah přečíst, byl bych každopádně asi celkem nervózní.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Covid se probudil, vidíme obrovský nárůst, tvrdí Prymula. Ve světě dominuje nová varianta
