Upřímně, čtenářské deníky jsem nenáviděl. Do teď si pamatuju, jak jsem tlačil na pastelku, když jsem vybarvoval obrázek kocoura Mikeše, a naschvál jsem přetahoval. O knížce jsem tehdy nevypotil víc než čtyři řádky – dneska jich sice zvládnu víc, ale ne o Mikešovi. A už vůbec ne, pokud v tom nevidím nějaký smysl. Jako třeba podělit se o to, proč mě ta kniha tak nebavila – a proč mi jiná přišla o tolik lepší.