Wes Anderson už neumí překvapit. Příliš se opakuje. Nepřináší nic nového. To jsou hned tři titulky několika českých recenzí, které si jeden z nejslavnějších amerických režisérů naší doby vysloužil svojí novinkou Fénické spiknutí. Obrací se vůči němu publikum zády?
Pravda, i předchozí Andersonův zářez, Asteroid City z městečka, kde před přihlížejícími superhvězdami vybuchují atomové hřiby a dosedají do něj vesmírné talíře, byl do jisté míry zkouškou divácké trpělivosti, zvlášť když se ukázalo, že veškeré „barevné“ dění je jen záznamem divadelní hry, již v „černobílém“ New Yorku zkoušejí herci s režisérem.
Tahle „meta“ rovina přesto ozvláštnila styl, rukopis, chcete-li, skrze nějž je Anderson známý širokému publiku, které už geometricky přesně komponované, vypiplané kompozice, v nichž je s aranžérskou pečlivostí naplánovaný každý pohyb pitoreskních postaviček, ještě k tomu svázaných dysfunkčními rodinnými vazbami, dokáže identifikovat již z jediné propagační fotky.
Je to komodita bez života, jejíž hravost je otravně čitelná? Když byste hleděli jen na Andersonovo pracovní tempo, v němž chrlí jedno pimprlové divadlo co dva roky, skoro by to k takovému hodnocení svádělo. Přesto se vám při poctivějším pohledu vyjevuje tvůrce, jehož způsoby jsou mnohem jemnější a delikátnější, než aby ho šlo takhle cynicky zamáznout.
Vezměte si třeba Francouzskou depeši, jejíž povídková struktura kopírovala obsah přílohy amerických novin, již tvoří expati usazení ve fiktivním francouzském městečku Ennui. Anderson spolu s novináři nachází v reportážích i politická témata, v nichž jako jeden z mála současných tvůrců dokáže najít poezii, čímž je zbavuje těžkopádné tezovitosti. Nevysílá „poselství“.
To platí i pro nové Fénické spiknutí, které v duchu šestákových románů vypráví o obchodníkovi se zbraněmi, který uniká všem atentátům, a u toho se snaží usmířit se svojí jedinou – údajnou – dcerou, která bude jeptiškou.
Do toho se řeší otrocká práce, terorismus i kapitalismus tak půvabným způsobem, až se usmíváte, s jakou posvátnou hrůzou by před podobnými motivy zkameněli jiní Andersonovi kolegové.
Navíc se zdá, že přes všechny zmanipulované trhy, konsorcia a ceny nýtů, které tady v duchu urputné katalogizace uzurpují pozornost, konečně trochu dýchají i postavy. Sice ne tolik, jako tatínek Genea Hackmana v Takové normální rodince, přesto potěší, jak Anderson kultivuje interakce malých, nepostřehnutelných panik.
Opět se také ukazuje, že režisér mluví sám k sobě, potažmo ke svým divákům. Pokud jsme se ve Francouzské depeši dozvěděli, že je třeba všechno dělat tak, aby to vypadalo jako záměr, a v Asteroid City padlo, že je důležité příběh dohrát a dovyprávět, ve Fénickém spiknutí se nám zase klade na srdce, že záleží na upřímnosti naší oddanosti.
Těch přesvědčených a ošálených bude mít Anderson ve svém rybníčku po premiéře svého posledního filmu možná zase o trochu méně. Odejdou s tím, že už je velebený autor moc zaťatý, tím pádem předvídatelný a monotónní. Pokud by však generičnost v současné kinematografii přesto působila podobně nevinně, byli bychom na tom vlastně dobře.
The post Jen ho nechte, ať si hraje. Wes Anderson dokáže iritovat příjemným způsobem appeared first on Forbes.
