Na pražských Letňanech vyrostlo během loňského května železné industriální monstrum, kolem něhož se shromáždily desetitisíce lidí. A pak to přišlo.
Po zhruba hodině a půl úderných tónů a světelné hostiny se objeví intenzivní červené blikání jako při poplachu a z monstra se valí trochu kouře, zatímco se ozývá syntetizér společně se zvuky podobnými letu vrtulníku. Poté scénu zalije rudé světlo a zvuková bariéra ostrých kytar. Muž uprostřed deklamuje jedno slovo s výrazným R na začátku a z batohu na jeho zádech šlehají ohromné sloupy plamenů. Skoro se zdá, že sám hoří, což, jak si mohou pamatovat starší diváci, bývalo v minulosti realitou. Píše se rok 2024 – vraťme se ale na začátek, do nově sjednoceného Německa na začátku devadesátých let.
ČTĚTE TAKÉ: Show Jimmyho Kimmela je zpět. Banda břídilů, nemůžu tomu uvěřit, reagoval Trump
Krátce po sjednocení západního a východního Německa ztroskotaly několika hudebníkům v nové kulturní a politické atmosféře jejich hudební projekty. V berlínské sklepní zkušebně se tak v roce 1993 sešla čtveřice muzikantů z Německé demokratické republiky: Kytarista Richard Kruspe, jemuž se tehdy – ještě jako Svenu Kruspemu – zhroutily naděje vkládané do kapely Orgasm Death Gimmick, další kytarista Paul Landers a bubeník Christoph „Doom“ Schneider, oba z „prominentní“ punkové kapely Feeling B, jež nepřežila nové poměry, a baskytarista Oliver Riedel.
Zkoušeli najít svůj originální tón a projev, ale pod vlivem hudebního importu z nově otevřeného Západu tíhli k nápodobě amerických metalových kapel, což stvrdili i tím, že si dali jméno Templeprayers. Jenže bylo nutné najít zpěváka a Landers chtěl navíc do kapely dostat svého dlouholetého spoluhráče z dob punkových výjezdů – klávesáka Christiana „Flakeho“ Lorenze. Ten však po prvním poslechu nebyl nijak nadšený a s připojením se k novému uskupení váhal, jelikož se mu nezamlouval styl. Nakonec ale kývl. Zbýval ještě zpěvák.
Sázka na němčinu a punkové zázemí
Kruspeho výběr padl na příležitostného zpěváka kapely First Arsch, který spíše seděl za bicími. Díky příchodu Tilla Lindemanna se sestava z berlínské zkušebny stala kompletní. Kapele měla při prvních krůčcích na scéně pomoci soutěž vyhlášená berlínským magistrátem – výherce se kromě vystoupení na městském festivalu mohl těšit na možnost nahrát singl v profesionálním studiu.
Jenže hudebníci, kteří kolem sebe viděli přehršel skupin napodobujících importovaný metal, hardrock či grunge, si usmysleli, že na to již od samého začátku půjdou jinak. Nechtěli se jen tak vzdát němčiny, vsadili také na identitu muzikantů odchovaných undergroundem a punkovou scénou, kterou východoněmecké úřady s odporem tolerovaly. I proto se z Templeprayers najednou stali Rammstein. Historek, jak přišli k tomuto jménu, jež má dnes globální zvuk, existuje více.
Galerie: Jak začínali němečtí Rammstein?
V emblematické písni Rammstein se zpívá o tragickém neštěstí na vojenské základně Ramstein (v ní se ovšem píše jen jedno „m“), při němž se v roce 1988 během letecké show zřítilo letadlo do davu diváků. Tragédie si vyžádala na 70 životů. Doprovodný kytarista Landers ale nabízel jinou verzi příběhu: Ještě během tour s punkovou Feeling B si na dodávku napsali „Rammstein Flugschau“, což byla zkomolenina odvozená od původního názvu základny. Při zvažování jména pro novou kapelu si na tento nápis vzpomněli. „Nejdříve jsme se tak nazvali jen z žertu, ale to jméno na nás ulpělo jako přezdívka, kterou jsme nepovažovali za dobrou. Pak už jsme se jí nedokázali zbavit. Vlastně jsme se Rammstein jmenovat nechtěli – to jméno nám přistálo samo,“ popsal genezi.
Hořící postel, člověk a zpěvák
Noví a neokoukaní Rammstein soutěž vyhráli, čímž se jim otevřely dveře na německou hudební scénu. Od dubna 1994 začali koncertovat a původní čtyři demonahrávky povýšili na profesionálnější úroveň. Následnou práci na debutu komplikoval odlišný pohled kapely a původního producenta, jehož vystřídal jeho švédský nástupce Jacob Hellner. Toto spojení nakonec přerostlo v letitou spolupráci. A 25. září roku 1995 – po často ne úplně snadném nahrávání – přišel kýžený výsledek – vyšlo první album Rammstein nazvané Herzeleid.
„Chcete vidět postel v plamenech? Chcete také zabořit dýku do prostěradla?“ ptá se zpěvák Lindemann hned v první písni nazvané Wollt Ihr das Bett in Flammen sehen? Nejde o žádnou lascivně brutální scénu, nýbrž o uměleckou realizaci, jak členové kapely ventilovali své emoce. V době vzniku alba si totiž většina z nich prošla ukončením vztahu. Terapie hudbou se ostatně odráží i v další části textu zmíněné skladby: „Sex je bitva, láska je válka.“
Této skutečnosti odpovídá i samotný název alba Herzeleid, který by se dal volně přeložit jako „soužení“ či poetičtěji jako „srdcebol“. A touha či různé projevy frustrace se tematicky linou všemi 11 skladbami, ať už jde o sexuální deprivaci nebo nenaplněnost v rovině vztahů, která ústí ve smutek, ale i v patologickou obsesi. Hudebníci se však nevyhýbají ani biblickým motivům či tématice zdrcujícího božího trestu.
Desku uzavírá eponymní skladba, jejíž živá prezentace částečně předurčila pompézní ohňový spektákl, s nímž dnes šestice Němců obráží stadiony po světě. „Ramm–stein. Člověk hoří. Ramm–stein. Zápach masa se line vzduchem.“ Od devadesátých let se Lindemann při zpěvu tohoto textu, který surovou stylizací přímého svědka popisuje tragédii na letecké základně, vždy těžce zapotil. Nejen kvůli pěveckému výkonu, ale i vlivem skutečnosti, že míval během této skladby na sobě těžký kabát s kovovými pláty, z něhož – hlavně v okolí ramen – šlehaly plameny. Ohnivé roucho doplňovaly dlouhou dobu i specifické ochranné brýle.
Člověk hořel nejen ve vyprávěném příběhu, ale i přímo na pódiu. Pyrotechnický tým několikrát využil momentu překvapení a společně s Lindemannem nafingovali situaci tak, že se živel vymkl kontrole. V současnosti se hořící kabát proměnil podle potřeb monstrózní show – stal se z něj železný batoh, který má Lindemann na zádech a který při opakování jména kapely šlehá do vzduchu několikametrové sloupy ohně opisující kruh kolem zpěváka. Z věží postavených mezi diváky si žár mohou na vlastní kůži užít i lidé v nejzadnějších řadách.
Deska se dostala i k mágovi filmu Lynchovi
Debut bývalých punkáčů si hned našel své publikum, které na koncertech dostalo přidanou hodnotu v podobě show na pódiu. Během čtyř týdnů se probojoval do německých hitparád, kde se deska s krátkými pauzami udržela až do roku 1998 – jenže to už přišel na řadu další počin Rammstein. A právě druhé album Sehnsucht (tedy v češtině „touha“), dotlačilo v roce 1997 prvotinu muzikantů až do první desítky žebříčku.
Německou veřejnost pobouřil nejen hudební projev mužů odchovaných NDR, ale i samotný přebal alba. Na něm je šestice odhalená do půli těla a za ní se nachází ostře oranžový květ chryzantémy. Kritici si tuto estetiku okamžitě spojili s nenápadnými odkazy na kult těla Třetí říše. Vzhledem k rebelské minulosti všech členů a veřejnému přihlášení se k punkové subkultuře to dnes působí více než úsměvně. Kruspe po řadě let dokonce připustil, že mu tehdy vizuál připomínal reklamu na homosexuální pornografii.
Rammsteini měli ohledně videoklipu jakožto začínající kapela z Německa velmi troufalé ambice. Pro obrazový doprovod písně Rammstein si představovali režisérský dohled amerického režiséra Davida Lynche. Znělo to nemožně, ale album se k tvůrci surrealistických snímků přeci jen dostalo. Náhodou si ho pustil při jízdě v autě, když si vybíral lokace k filmu Lost Highway.
I když klip nakonec nerežíroval, byl hudbou tak uchvácen, že ji použil v soundtracku svého thrilleru. Německý industriální metal si zamilovali i členové štábu. Lynchova přízeň zprostředkovala pozdější vstup Rammstein na americkou scénu a koncertní tour po Spojených státech. Videoklip byl sestříhán ze záběrů živého hraní a klíčových scén z filmu.
Šestice využila v průběhu let snad všechny nabízené příležitosti, takže se úspěch v jejich domovině i v cizině musel dostavit. K 30. výročí prvního alba si hudebníci připravili pro své fanoušky překvapení – v limitované edici nyní vyjdou všechny jejich singly napříč kariérou, a to v podobě LP. Za tu dobu si punkeři z NDR získali světové renomé, na jehož začátku stála záměrně nekomentovaná, ale z velké části i neplánovaná provokace.
Dobře vzestup kapely vystihl muzikolog Peter Wicke, jehož kniha o metalových velikánech byla přeložena i do češtiny: „V chrlícím ohni jako parní beranidlo pošlapali všechny malicherné, nenávistné, humoru prosté, závistivé, prostoduché a další námitky, které se jim stavěly do cesty. Že byly s jejich vzrůstajícím úspěchem stále hlasitější, se sotva dalo odvrátit, protože kdo provokuje, ten polarizuje.“
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Trump jde proti vědě: Varoval před oblíbeným lékem, viní ho z „epidemie autismu“
