Snad každý rodič na svém dítěti pozná, že něco není v pořádku. V případě, že se nejedná o nějakou nemoc – kdy není dobře nikomu – mnohé zarazí, když se dítě po návratu domů chová jinak, zvláštně. Jak na podobné situace reagovat, pokud dítě nezačne samo vyprávět a svěřovat se?
ČTĚTE TAKÉ: Zemřela, aby její dcera mohla žít. Ženu s ročním dítětem srazilo auto, ze slov kamarádky mrazí
Odbornice radí, aby se rodiče nezačali hned vyptávat. „Raději ho obejměte a sdělte mu, jak jste se na něj těšili,“ radí Miková. Stejně tak se rodiče mohou začít zajímat, jak například na letním táboře nebo u prarodičů bylo. „Ale neptejte se ve stylu: ‚Jak ses měl?‘ Vhodnější je říci: ‚Co zajímavého jsi viděl? Co tě zaujalo? Co jsi zažil? Co tě bavilo?‘,“ pokračovala psycholožka a autorka Teorie typů.
Ať už zrovna váš potomek patří mezi ty, kteří například rádi mluví o jídle a co jim chutnalo, nebo naopak mezi skupinu dětí, které zapáleně vyprávějí zejména o svých zážitcích, je důležité se na syna či dceru naladit. „A pokusit se jejich emoce zrcadlit,“ pokračovala Miková.
„Další děti ze své podstaty všechno kritizují, což vypadá, že hrozně trpěly. Přitom jen o tom pozitivním nemluví, protože to berou jako samozřejmost. Jiné ale opravdu uvnitř trpí a nesvěří se nám, protože nás nechtějí trápit. Pokud znáte typ osobnosti svého dítěte, velmi vám napoví, co je pro něj ‚normální‘ a co už je reakce, která by vás měla zneklidňovat,“ sdělila odbornice.
Co můžete udělat, aby se vám dítě svěřilo?
Pokud je dítě ochotné si nejen o svých zážitcích povídat, věnujte mu plnou pozornost. To znamená, abyste odložili telefon a nedělali nic jiného. Použijte aktivní naslouchání:
- Opakujte, co bylo řečeno, aniž byste to hodnotili: „Aha, říkáš, že…“
- Naslouchejte pocitům a důvodům, které se skrývají za slovy, a reflektujte je: „Slyším v tom, co říkáš, že… Připadá mi, že se cítíš...“ Buďte trpěliví, mluvte co nejméně.
- Pomáhejte dítěti formulovat, co asi cítí nebo potřebuje, aniž byste mu však své interpretace vnucovali.
- Případné domněnky vyslovte s tím, že je to jen váš úhel pohledu.
„Někdy se dětem lépe povídá při nějaké aktivitě – společné práci, procházce a podobně. Navíc ke sdílení můžete dítě inspirovat vlastním příkladem,“ líčila Miková.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Neměl přežít, stal se ale zázrak: Hoch vážil jen 285 gramů, s průhlednou kůží. Je rekordman
„Můžete povídat, co jste v době, kdy bylo dítě pryč, dělali vy. Co pro vás bylo náročné a s čím jste se vyrovnali – nemluvte ale o tom, že vám bylo po dítěti smutno, ani nevyvolejte v dítěti dojem, že by si víc užilo, kdyby bylo s vámi. Případně si sami vzpomeňte, jaké zážitky jste měli z tábora vy sami a podělte se o ně. Co se vám líbilo, s čím jste nebyli spokojení, co vám třeba i ublížilo,“ dodala
Co může dítěti bránit v tom, aby se rodičům svěřilo?
Především jde o následující dvě situace:
- 1) Když nebereme vážně nebo odmítáme to, co prožívá
Větám typu: „Prosímtě, ty naděláš. Vždyť o nic nejde! Nebylo to tak strašné, abys kvůli tomu tolik vyváděl!“ se pokuste vyvarovat. V případě, kdy pocity dítěte zlehčujeme, rozporujeme nebo dokonce ignorujeme, si potomek může ze situace odnést to, že o nic nejde a něco „musí být špatně s ním samotným“.
„Dítě si pak dlouhodobě odnáší, že je na silné prožitky samo, že mu nepomůžeme. A to narušuje nejen náš vztah, ale i jeho sebehodnotu. Může se pak stát jak obětí šikany – ‚Můžu si za to sám, za nic nestojím, nikdo mi nepomůže‘ – tak i agresorem, který si svou sílu a hodnotu dokazuje tím, že ubližuje druhým,“ varovala Miková.
- 2) Když se na situaci nedíváme z pohledu dítěte
Takové dítě má opakovanou zkušenost, že nikdy nepochopíme, co se mu stalo, protože pořád situaci posuzujeme z našeho úhlu pohledu – dospělého, který má mnoho zkušeností, a zároveň člověka jiného typu osobnosti.
ČTĚTE TAKÉ: Naděje na život „milionového“ Kubíka. Pojišťovna léčbu uhradí. Rodina poslala důležitý vzkaz
„Nejspíš si to nedokážeme uvědomit, ale dítě je pak bohužel přesvědčeno, že nikdy nebudeme stát na jeho straně, nezastaneme se ho. Místo toho ho budeme obviňovat z něčeho, za co nemůže, protože se chovalo v souladu se svým vrozeným nastavením. Cítí pak křivdu, nespravedlnost a pocit bezmoci. Což jsou velké stresory, kvůli kterým nejen, že se nám nesvěří, ale dlouhodobě škodí jeho duševnímu zdraví,“ upozornila odbornice.
Jak dítěti pomoci zpracovat negativní zážitek?
Podle Mikové by se rodiče neměli snažit suplovat roli terapeuta a u závažnější události by se měli obrátit na odborníka. „Nicméně, pokud se bavíme o každodenních situacích, můžeme dítěti pomoci prožité situace zpracovávat, a to tak, aby se uložily se ‚správným‘ významem – jako důležitou prožitou zkušenost, která dítě do budoucna posílí, a nikoliv jako selhání, které ho oslabí,“ radila Miková.
Dále mohou rodiče s dítětem sdílet vlastní osobní zkušenosti, včetně toho, jak se v daný moment kdysi cítili – včetně možného přiznání, že se rodič jako dítě bál, cítil se nepříjemně.
„Pomáhá také, když se zpracováváním radostných i nepříjemných situací máme my i dítě už určitou zkušenost. K tomu může být hodně příležitostí právě o prázdninách, kdy máme víc času i společných zážitků mimo běžnou rutinu,“ doplnila psycholožka.
A jak dítě povzbuzovat k tomu, aby své zážitky a zkušenosti zpracovávalo? Využijte následující otázky a formy hovorů, které je k otevření mohou navést:
- „Řekni mi dvě věci, co se ti dnes staly, a jednu, která se nestala. Já budu hádat, co se nestalo.“
- Povídejte si s dětmi o prožitém dni večer u jídla: „Co hezkého/nepříjemného se mi dneska stalo? Kdy jsem se musel snažit, abych něco zvládl? Komu jsem pomohl? Co hezkého jsem udělal pro druhé?“
- Starším dětem doporučujte psát si deník, ideálně, když si ho píšete vy sami. V dospívání jim může sloužit vyloženě jako terapeutický nástroj.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Z pultů zmizí oblíbené příchutě e-cigaret. Lidé se vrátí ke klasickému kouření, varuje expertka
