Co se přesně stalo v Postoloprtech na přelomu května a června 1945?
Došlo tam k etnické čistce, při které se uplatňovala kolektivní vina. Rozhodně to můžeme nazvat aktem státního teroru. Byla to totiž práce československé armády, nikoliv lokálních ozbrojenců bez formálních pravomocí. Postoloprty patří k událostem, kterým obecně říkáme divoký odsun. A měli bychom zmínit, že vyhánění Němců bylo z tehdejšího pohledu společensky a politicky nevyhnutelné. Všichni politici, ať už komunističtí nebo demokratičtí, se v lepším případě vyjadřovali, že Němci musí pryč. V horším případě byli ještě ráznější, tvrdili: „Dobrý Němec je mrtvý Němec.“
V Postoloprtech se uplatnil spíš druhý přístup.
Hrálo roli, že se tam československá armáda rozhodla zřídit jedno ze svých oblastních velitelství. Prostor musel být takzvaně „vyčištěn“, což byl termín, který se tenkrát běžně používal pro eliminaci německého obyvatelstva. A jakmile ozbrojeným mužům řeknete, aby „vyčistili oblast“, dějí se věci…
Co přesně se dělo?
Vojáci začali německé obyvatelstvo shromažďovat v tamních kasárnách. Jakmile sem byli pochodem přesunuti i Němci ze Žatce, použil se pro ně i prostor Bažantnice. Tedy místo tábora, kde byli za okupace shromažďováni židovští míšenci či manželé Židovek. Nastal masakr, Němci byli mláceni, popravováni. Někteří si museli svůj hrob před zastřelením sami vykopat, pro jiné se používaly válečné zákopy. Největší exhumovaný hrob se po čase našel u školy, původně sloužil jako protitankový zákop.
Němci napočítali až 10 tisíc obětí
Mluví se o nejméně 763 civilních obětech, spíše jich ale bylo více. Dá se odhadnout kolik?
Německé prameny mluví až o 10 tisících obětí, to už ale považuji za přehnané. Vzhledem k tomu, kolik bylo tehdy německých obyvatel v Žatci a Postoloprtech, ale i vzhledem k tomu, kolik se tam ve stejné době nalézalo německých civilistů ustupujících před Rudou armádou ze Slezska a východního Pruska, se to dá dnes jen těžko odhadovat. V některých výpovědích pozdější vyšetřovací komise se ostatně mluví o tom, že neznámý počet ostatků byl rovněž odvážen na Mostecko do povrchových dolů, kde byla těla zahrnována. I proto definitivní číslo obětí postoloprtských událostí nezjistíme asi už nikdy.
Existují samozřejmě seznamy nezvěstných, ani z nich však nevyčteme, zda byli zavražděni právě v Postoloprtech. Zmíněné číslo 763 každopádně pochází z československých exhumačních protokolů. Není to žádná sudetoněmecká propaganda, ale reálný počet nalezených obětí v roce 1947.
Kdo vůbec patřil k obětem masakru? Vinní i nevinní?
Pokud budeme pokládat za vinu, že někdo v polovině 30. let volil sudetoněmeckou stranu, pak mnozí asi vinni byli. Tím jsme ale u kolektivní viny. Kdo z nás někdy špatně nevolil a později toho třeba i litoval? Ano, mezi popravenými bezpochyby byli též lokální úředníci NSDAP. Ale nejen oni.
Rozhodně bychom tam napočítali minimum mužů ve vojenském věku. Ti se nacházeli buď v zajateckých táborech, nebo se jim podařilo s ustupujícími kolonami odejít do Německa. Šlo tedy především o civilisty z daných oblastí.
Svou roli tehdy samozřejmě hrál i strašák zvaný Werwolf, za války založená nacistická organizace, která měla po porážce bojovat dál partyzánským způsobem. Na území tehdejšího Československa reálně nevyvíjela žádnou činnost. Ano, jsou popsány jednotlivé případy, především v Orlických horách, kde se Němci postavili nové československé moci na odpor, nikdy to ale nebyla masová záležitost. Přesto byli všichni Němci, ať už měli vojenský výcvik nebo ne, označováni za potenciální werwolfy. A podle toho se s nimi jednalo.
V Postoloprtech rozhodně. Ve své knize zmiňujete i případy uřezávání uší, nosů a genitálií, propichování těl rozžhaveným železem.
Nutno podotknout, že tyto informace pocházejí z výpovědí, ověřit se dnes už nedají. Obecně však v té době bylo zacházení s Němci opravdu nesmírně brutální. Zcela bezpochyby jsou podobné případy doloženy v jiných lokalitách, například v olomouckém internačním táboře Nové Hodolany nebo v nechvalně známém ostravském táboře Hanke.
Při střetech mezi lokálními ozbrojenci a místními Němci k nim docházelo v podstatě po celém Československu. A dělo se to zřejmě i v Postoloprtech.
Umíraly tam při masakru i ženy a děti?
Dětské ostatky se našly jedny. A ještě neúplné, což je trochu záhada. Ženských ostatků bylo objeveno pět.
Pachatelem byl válečný hříšník i hrdina
U některých obětí může být válečná vina sporná, u jiných se o ní vůbec nedá mluvit. V knize zmiňujete třeba pátera Hilberta.
Ano, zrovna on může být chápán jako symbol tehdejšího zabíjení nevinných. Vždyť kdo se uchýlí k vraždě duchovních, byť mluví německy? Páter Hilbert patřil k řádovým bratrům vyhnaným ze Žatce, kteří byli nuceni pochodovat do Postoloprt. Většina z nich tam nakonec zavražděna nebyla, museli zase pochodovat zpět. Jenže zrovna on už měl vysoký věk, byl nemocen. Při zpáteční cestě ho tedy přemohlo vyčerpání, nemohl chodit, spolubratři jej museli nést. Jakmile ho položili k silnici, aby si odpočinul, jeden z doprovázejících ozbrojenců Hilberta na místě zastřelil.
Jací lidé se takových zvěrstev dopouštěli?
Do své knihy jsem vybral čtyři pachatele. Je totiž zajímavé, jak rozdílné byly postavy, které toho měly v Postoloprtech tolik na svědomí. Jedním z nich byl třeba Vojtěch Černý, nezpochybnitelný válečný hrdina, který prošel téměř celé východní tažení Svobodova sboru. Po sametové revoluci za to byl dokonce vyznamenán Václavem Havlem. Jenže to se toho o Postoloprtech ještě tolik nevědělo…
K pachatelům tamního masakru počítám i Jána Čupku, muže úplně jiného osudu, který začal svou vojenskou kariéru v armádě Slovenského státu. Na východní frontě bojoval proti Rusům, byl dokonce příslušníkem slovenské zajišťovací divize, která na Ukrajině páchala válečné zločiny.
V Postoloprtech spojil svůj osud i s Janem Zichou, asi nejzáhadnější postavou, původně učitelem českých menšinových škol v pohraničí, který si ve 30. letech v německojazyčných oblastech určitě užil svoje. Za války byl v zahraničním protinacistickém odboji, patřil mezi zpravodajce Heliodora Píky. Stejně jako Černý byl tedy také člověkem, kterého bychom na první dobrou nezavrhli.
A přitom…
Přitom ho v červnu 1945 stavíme vedle dalšího postoloprtského vykonavatele Bohuslava Marka, typického představitele poválečné msty. Marek dělal v Postoloprtech před válkou obecního policajta, po obsazení Sudet odešel přes kopec do Lenešic, které už patřily k vnitrozemí. Z pozice policejního strážmistra tam po lidech vynucoval vyvěšování nacistických vlajek, podle kroniky se choval aktivisticky. Po válce vydával za odbojovou činnost, že byl nacisty vězněn. I vdova po něm si ještě v 70. letech zažádala o zvýšení důchodu za to, že měla manžela odbojáře. Jenže Markův odboj ve skutečnosti spočíval v černé porážce prasete…
Nicméně, abychom nezamluvili jeho úlohu z června 1945: do Postoloprt se po válce vrátil jako jeden z prvních Čechů, kteří byli v osmatřicátém vyhnáni. Spolupracoval s vojáky nejen jako tlumočník, ale i jako znalec místních poměrů; ukazoval na Němce, kteří měli nějakou funkci. I podle vyjádření vojáků byl přitom poněkud problematickou osobností, mimo jiné kvůli svému vztahu k alkoholu.
Masakr? Taková byla doba...
Na čí rozkaz vůbec došlo k masakru v Postoloprtech?
V roce 1947 k tomu byla ustavena komise. Vyzpovídala aktéry, svědky, dokonce i některé Němce, kteří to přežili. Dospěla k závěru, že není zjistitelné, kdo masové vraždy nařídil. Vojáci se ve výpovědích většinou zaklínali tím, že si rozkazy přivezli už z Prahy. To znamená, že by je muselo vydat buď nějaké vyšší vojenské velitelství, nebo přímo ministr národní obrany, případně jakýsi politický činitel.
Předpokládám, že akce takového rozsahu nemohla být iniciativou lokálních velitelů. Pověšení dvaceti lidí možná ano. Tak velká vojenská operace, ke které vedle vraždění patřilo i shromáždění žateckých Němců a jejich přesunutí do Postoloprt, ale iniciativou lokálních velitelů být asi nemohla.
Jak je možné, že za masakr nebyl nikdo potrestán?
To je jednoduché. Vyšetřovací komise nebyla ustavena proto, že by československý stát chtěl vyřešit vraždy, které dva roky před tím sám spáchal. Komise to začala vyšetřovat jednak kvůli tomu, že hroby začaly smrdět, vzdouvat se, takže v Postoloprtech nastala katastrofální hygienická situace. A pak i proto, že Němci, kteří masakr přežili, začali dělat z masových hrobů pietní místa. Nosili tam svíčky, květiny, fotografie.
Československu se to nehodilo, mohlo to vyvolat negativní odezvu v zahraničí. Komise pracovala pečlivě. Nakonec však konstatovala, že se vraždy sice staly, nikdo za ně ovšem nemůže, protože taková byla doba. A věta „taková byla doba“ charakterizuje léto 1945 vskutku perfektně.
Prozrazuje na nás Čechy léto 1945 něco důležitého?
Myslím, že něco vypovídá spíš o lidském druhu obecně. Můžeme jej nanejvýš chápat jako antitezi k tomu, že my Češi jsme holubičími povahami. Nejsme. Zároveň ale nejsme ani o nic horší než ostatní národy okolo. I my zkrátka dovedeme být mrchy.
Často se mluví o tom, že je potřeba se vyrovnat s minulostí. Dá se ale s něčím tak příšerným jako Postoloprty 1945 vůbec vyrovnat?
Nedá. Obecně se dá s minulostí spíš „jen“ vyrovnávat. O daných událostech mluvit. Jednou se zkrátka staly, nedají se odestát. Většina aktérů je už mrtvá. Takže myslím, že jediná cesta je se o tom bavit střízlivě, bez emocí, na základě faktů. Nesklouzávat do debat typu, že si za to Němci mohli sami. To je jako ptát se, zda jsou Mašíni vrazi, nebo hrdinové. To jsou debaty, které nikam nevedou.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Vláda podepsala smlouvu s Jihokorejci o dostavbě Dukovan, ihned po rozhodnutí soudu
