Pro mě je každý, kdo se odhodlal k odchodu za hranice, aspoň trochu hrdina. Ke komu z lidí, jejichž osud jste v cizině mapoval, sedí tohle slovo nejvíc?
Takových příběhů jsou tisíce. Hrdiny zcela jistě byli lidé jako Vladimír Nedvěd či Josef Doubek, kteří do exilu odešli poté, co velmi statečně bojovali ve druhé světové válce. Osobně ale uznávám všechny, kteří v životě dokázali udělat tlustou čáru, odejít z vlasti, vydat se do neznáma. Mnoho z nich tam začínalo opravdu od nuly – neměli peníze, kontakty, neuměli jazyk, kolikrát byli i starší, případně se museli starat o rodinu. Pro mě to jsou machři. Zakousli se, zařekli, že už není cesty zpět. A díky takovému zocelení pak v novém prostředí často uspěli.
Čí úspěch byste vypíchnul?
Napadá mě třeba Jiří Chaloupka. Do Austrálie se dostal po Únoru 48, z vlasti odešel ve velmi mladém věku. Jako hydrolog pak zkoumal pro australskou státní správu toky řek, vytipovával vhodná místa pro stavby přehrad. Pohyboval se v Severním teritoriu, primárně v Arnhemské zemi – na liduprázdném území, které je rozlehlejší než Česko. Objevil tam pozůstatky aboriginských maleb, staré několik desítek tisíc let. Pro Austrálii to byl objev století.
Evropským archeologům se aboriginská historie dlouho zdála méněcenná, Chaloupka ji ale okamžitě vizionářsky docenil. Systematicky malby zaznamenával. Vybudoval si unikátní kariéru, stal se kurátorem muzea v Darwinu, z hydrologa se proměnil v australského antropologa číslo jedna. Když roku 2011 zemřel, byl mu u protinožců vystrojen státní pohřeb. Zeptejte se dnes Australanů, jakého významného Čecha znají. Řeknou asi nějakého tenistu, fotbalistu. A… Chaloupku.
Koho dalšího zmíníte?
Třeba Eduarda Škřečka, který si kvůli těžko vyslovitelnému příjmení začal říkat Borovansky. Byl zakladatelem australského baletu. Vychoval generace, z jeho školy Australané dodnes žijí. Nebo takový Milan Vyhnálek, vystudovaný mlékař původem z Orlických hor – toho zase vyhlásili Tasmánským mužem století.
Díky čemu?
Do Austrálie přišel v 50. letech jako student. Nejdříve pracoval jako bagrista v Tasmánii, kácel lesy. Každý večer ale usínal s představou, že se chce živit svým oborem. Uvědomil si, že v Austrálii existuje výrazná díra na trhu. Oni tam totiž vůbec neznali aromatické sýry francouzského či švýcarského typu, jen ty tvrdé. Vyhnálek to zkusil změnit, začátky pro něj ale nebyly lehké, Australané si museli zvyknout. Naštěstí měl vizi, věřil si. A jednoho dne se to zlomilo. Vybudoval firmu Lactos, z níž se později stala největší společnost na výrobu mléčných výrobků na celé jižní polokouli.
Vyhnálkova fabrika několikrát vyhořela, měl obchodní partnery, kteří jej podvedli. Opravdu si prošel těžkými chvílemi. Vždy se ale dokázal zvednout. I to mě na lidech jako on fascinuje: nenechali se srazit, otrávit sérií prvních neúspěchů. Byli to buldoci, kteří si šli zarputile za svým.
V letadle nad Pearl Harborem
Prve jsem se ptal na hrdiny, mě ale při čtení vaší knihy zaujala především hrdinka – Marie Janoušková.
Nedivím se, tahle jihočeská lékařka byla fakt zajímavý člověk! Zákrutami osudu se ocitla na úplně druhém konci světa – na Papui Nové Guineji. Uprostřed džungle zjistila, že domorodci nemají potřebnou lékařskou péči, že u nich zaostává školství, vzdělávání. Na Papuu navíc přišla ve chvíli, kdy tam vybuchla sopka, tisíce lidí přišlo o život, mnoho jiných bylo zraněno. Neutekla, místo toho se pustila do organizování pomoci. A přestože byla na Papuu původně poslána pouze na dva roky, zůstala ještě dlouhá léta.
Obrovsky se tam proslavila, vychovala generace zdravotníků. Pro Papuánce se stala celebritou, mají ji za světici, pojmenovali po ní i nemocnici. Pro nás je nejen škoda, že lidi jako Janoušková neznáme. Hlavně je to naše ostuda.
Koho dalšího se tedy sluší připomenout?
Určitě Bohumila Pospíšila, který jako mladý kluk mezi válkami procestoval Blízký východ, Indii, Čínu, celou jihovýchodní Asii, Japonsko, Mongolsko, Koreu. Jako první běloch se dostal do měděných dolů na Borneu, v Číně se setkal s generálem Čankajškem, přešel Himálaj. Se svou manželkou pak žil až do smrti na Novém Zélandu.
Nebo takový Pavel Klein z Prahy, který se vypracoval v jednoho z nejbohatších lidí Latinské Ameriky. Po roce 1939 přicestoval do Venezuely, v Caracasu vydělal majlant díky své importní společnosti. Hodně zajímavý je i osud významného havajského právníka a politika Roye Vitouska, nadšeného pilota, který přímo ve vzduchu zažil japonský útok na Pearl Harbor. 7. prosince 1941 se byl proletět, když proti sobě spatřil tisíce nepřátelských letadel. Na letišti přistával mezi vybuchujícími bombami, naštěstí se pak stačil skrýt.
Je to jak příběh z filmu, přitom jsem o Vitouškovi v životě neslyšel.
A tak to asi bude bohužel s mnoha neobyčejnými, opomíjenými krajany. Jako s Fredem Sersenem, který se kousek od Hodonína narodil jako Ferdinand Sršeň. Ve 30. a 40. letech dostal dva Oscary za speciální efekty, na další byl nominován; bohužel si ho příliš nepřipomínáme. Stejně jako třeba Františka Vlasáka, který v Americe vybudoval kožešnické impérium. Jako Pražačku Gerty Coriovou, která se po odchodu do USA stala v roce 1947 první ženskou držitelkou Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství. Jako Jihočecha Adolfa Sabatha, který byl v roce 1906 zvolen do Kongresu USA, v poslaneckých lavicích pak vydržel 45 let. Nebo jako tři bratry Koernerovy, na jejichž jméno jsem narazil úplnou náhodou nedávno ve Vancouveru.
Čím se prosadili oni?
Byli židovského původu, přes oceán se vydali v roce 1939. V Kanadě se stali velkopodnikateli v oboru zpracování dřeva. Vydělali spoustu peněz, a protože se to snažili své druhé vlasti vracet, zakládali nadační fondy, muzea, galerie. Když dodnes v Britské Kolumbii vyslovíte Koerner, všichni uznale pokyvují hlavami. I jejich případ nám ukazuje, že jsme šikovný národ. Že se v porovnání s ostatními nemáme za co stydět.
Čech naučil Australany chodit na swingers party
Češi se ve světě prosadili i v nečekanějších oborech. Ve své knize zmiňujete třeba Jana Domabyla.
Ano, i on je legendou. Původně šlo o pražského bonvivána, který vymetal všechny plesy. Jakmile se po Únoru 48 dostal do Austrálie, díky podnikatelskému duchu brzy zjistil, co tam postrádají: stal se australským průkopníkem v podnikání s erotickými pomůckami a časopisy, pro původně hodně puritánské protinožce objevil i fenomén swingers party. Církev jej několikrát proklela, byl odsouzen za mravní poklesky. Dokázal se nad to povznést. Zpětně ho také lze označit za velkého vizionáře. Což je ostatně označení, které by sedělo i k dalším krajanům v úplně odlišných oborech.
Třeba?
Třeba k Antonínu Šponarovi, několikanásobnému mistru republiky ve sjezdovém lyžování, účastníkovi olympiády ve Svatém Mořici 1948. Po komunistickém převratu emigroval, původně chtěl do Kanady, to mu nevyšlo. Jakmile se ocitl v Austrálii, rozhodnul se svůj sport rozšířit i zde. Dnes už Australani lyžování samozřejmě znají, v Thredbo jim stojí špičkové středisko. Jenže roku 1951, kdy Šponar přijel, bylo Thredbo zapadlou nevýznamnou osadou uprostřed hor. Šponar v něm objevil místo s ideálními podmínkami, našel si obchodní partnery a pustil se do práce. Dnes ho s úctou označují za zakladatele zimních sportů v Austrálii, protože před ním tam nikomu nic neříkalo ani běžkování nebo bruslení.
Sport je vůbec významná kapitola – Češi pro Austrálii objevili hokej, s klubem Slavia Melbourne se stali fotbalovým mistrem země, lyžař František Příhoda ji reprezentoval na olympiádě 1956.
Ano, na hřišti se Čechům dařilo, přestože měli svá normální, většinou dělnická zaměstnání; sportovali až ve volném čase. V hokeji byli úspěšní Prague Bombers ze Sydney, ve fotbale nejen Slavia Melbourne, ale i Bohemians Adelaide, Sydney FC Prague. Z amatérských lig Češi často postupovali tak dlouho, až se ocitli v ligách s profesionály. Česko-australský fotbal je mimochodem vůbec téma, které by si zasloužilo samostatnou publikaci.
To zřejmě i hokej. Pamatuji si příběh Zdeňka Tikala, bratra slavného československého reprezentanta Františka. Emigroval do Austrálie, v jejím dresu hrál na olympiádě 1960 nejen proti výběru své vlasti, ale i proti sourozenci.
A víte, jak to dopadlo?
František na ledě v zápalu boje zlomil Zdeňkovi ruku.
Československo vyhrálo 18:1, František se po zápase potkal se Zdeňkem v šatně. Ota Pavel o tom napsal povídku.
Zrovna Tikalův případ je známý, vy ale pátráte hlavně po zapadlejších osudech. Jak často vám při nalezení dosud utajeného jména spadne brada?
Často. Mé bádání vypadá tak, že v zahraničí strávím hodně času po archivech, také ale navštěvuji krajanské komunity. Vydávám se za babičkami a dědečky, ptám se, jestli ještě nemají nějaké fotografie, staré dokumenty. Jakmile ve sklepě vyhrabou krabici zapadanou prachem, je to pro mě obrovský poklad. Rázem na mě vyskakují nikdy nepublikované vzpomínky, obrázky, zápisy z krajanských spolků i nahrávky. Někteří mladí už k tomu nemají vztah, tak je přesvědčuji, aby to hlavně nevyhazovali. Je to důležitá součást naší moderní historie.
Návraty emigrantů byly dojemné i trpké
Jsou čeští exulanti něčím typičtí?
Když jsem pracoval na knize o krajanech v Americe, uvědomil jsem si jednu věc: Češi měli už při první velké přistěhovalecké vlně po roce 1848 ve srovnání s ostatními z východní a střední Evropy patrnou výhodu. Jednak u nich byla jednoznačně vyšší míra gramotnosti. Vedle toho se vyznačovali lepší pracovní morálkou a praktičností. Sice měli zároveň pověst trochu přízemních maloměšťáků, hlavní pro ně bylo mít vlastní majetek, dům apod., současně však nelétali hlavou v oblacích – věděli, že když chtějí něčeho dosáhnout, musí makat.
Také si ale pamatuji, co o nich ve 40. letech říkal Jiří Voskovec: Jsou rozhádaní, na rozdíl od imigrantů z Polska nedrží spolu.
Typické to bylo především pro emigraci po roce 1948. Vyprávěla se anekdota, že když se v cizině sejdou dva českoslovenští exulanti, okamžitě založí tři organizace; každý totiž potřebuje být generální ředitel, předseda. Jenže u Čechů zároveň vždy platilo, že i když se hádali, stejně se neizolovali, aby neztratili kontakt se svým jazykem, s kulturou.
Pro Čechy v cizině bylo charakteristické i vydávání různých časopisů a novin. Od poloviny 19. století do první světové války vycházelo jen v Americe přes 300 česky psaných periodik, to je unikátní. Zrcadlí se to i v zemích, kde Čechů bylo méně. Jakmile to jen šlo, založili spolek, jednotu Sokola. I když se při pivu pohádali, furt se označovali za Čechy, kteří sdílí jak buldočí vůli něco dokázat, tak stesk po staré vlasti.
Ochaboval tenhle stesk v průběhu času?
Jak u koho. Zlomovým momentem pro spoustu exulantů byl rok 1956, kdy Sověti utopili maďarské povstání v krvi a Západ nic neudělal. Tehdy exulanti pochopili, že Američani nebudou riskovat jaderný konflikt se SSSR jen proto, aby osvobodili střední Evropu. V šestapadesátém proto přestala fungovat spousta exilových organizací. Hodně exulantů se smířilo s tím, že už nebudou řešit, co bylo. Že už se nebudou upínat k možnému návratu do vlasti.
Některým se to po roce 1989 přece jen poštěstilo.
A bývalo to velice dojemné. Někteří však těžko skrývali rozčarování. Země, ze které jako mladíci odcházeli, už samozřejmě nebyla stejná. Komunistický režim zanechal v hlavách zdejších lidí velkou paseku, na duši národa to mělo devastující účinek. Navrátilci se tu proto často necítili dobře. Měli dojem, že se je každý snaží okrást a napálit.
Asi nebyli daleko od pravdy.
Měli nálepku těch, kteří se na Západě koupali v milionech, proto vlastně není nic špatného je o něco obrat. Roli hrály i restituce. Když se některým z nich měl po letech vracet majetek, dost zdejších Čechů se zlobilo: „My jsme tady trpěli pod jhem režimu, oni si za hranicemi žili jak páni, a teď ještě chtějí něco dostávat?“ Spousta exulantů proto z Československa zase zahořkle zmizela. I když se sem někdo nastálo vrátil, měl vždycky minimálně zkraje problémy s adaptací.
Tradiční české kolache s ananasem
Vztahy mezi „námi“ a „nimi“ se pořád občas vyznačují nepochopením. Všiml jsem si toho na facebookové stránce krajanů z Nebrasky, kteří hrdě ukazovali své „tradiční kolache“, a Češi se vysmívali, že na těch koláčích není českého vůbec nic.
Na krajanských setkáních v Nebrasce to bývá hezké; jako kdybyste se ocitli v živém skanzenu. Ale ano, je to tak – jakmile vám připraví „kolache“, dušují se, že jsou přesně podle kuchařky, kterou si jejich babička přivezla kdysi dávno přes oceán v lodním kufru. A vy kývete, přestože jsou v jednom „kolachi“ fíky, ve druhém ananas. Nemáte to srdce jim sdělit, že jejich babička roku 1900 v Čechách z ananasu rozhodně nic nepekla… O to tu ale přece nejde. Hlavní je jejich snaha, dobrá vůle hlásit se ke staré vlasti, být na ni hrdý.
Navštívil jsem několik krajanských festivalů od Nebrasky po Kansas. S některými krajany jsem projížděl Česko, když tu pátrali po místech, odkud pochází jejich rodina. Zajeli jsme třeba s jednou paní na Šumavu do zbořeniště, kde kdysi stála vesnice jejích praprarodičů. Dům, který hledala, se k našemu obrovskému překvapení dochoval. Jakmile jej se starou fotografií v ruce spatřila, propukla v pláč. Alespoň takhle symbolicky mohla do nebe poděkovat pradědečkovi, který kdysi učinil rázné rozhodnutí, všechno tady prodal a vydal se s rodinou do neznáma. Po x generacích mu mohla vzkázat: „Dědo, díky tomu, že jsi tenkrát měl odvahu, si v Americe můžeme dobře žít.“
Jisté je, že česká vlajka pro lidi jako ona hodně znamená. Vždyť třeba právě v Nebrasce se k českému původu hlásí přes pět procent obyvatelstva. Měli bychom mít na paměti, čím vším si tyhle rodiny prošly.
Čím?
V začátcích musely mít po svém příchodu do Ameriky nesmírnou výdrž. V podstatě každý rok je postihla nějaká katastrofa. Mohlo to být tornádo, kobylky, obrovské sněhové bouře. Ničím z toho se nenechali rozhodit, vždycky se znovu a znovu postavili na nohy. Případně se přizpůsobili. Jako v případě floridského města Masaryktown. Tam pěstovali a prodávali citrusy široko daleko. Jednu zimu jim ale všechny stromky pomrzly. Krajané mohli propadat depresím, naskákat v zoufalství do oceánu, dát se na pití. Místo toho si zmapovali trh a z pěstování citrusů přešli na chov kuřat. Výsledek? Stali se nejvýznamnějšími dodavateli i v tomto oboru.
Češi se ve světě opravdu neztratí, v Americe najdete jejich stopy od Aljašky po Floridu. Pamatuju si, jak jsem jednou jel skrz hory v Montaně, pět hodin nikde nic, a najednou – odbočka na Kolín! Když jsem tam odbočil, našel jsem už pouze polorozpadlé chatrče. Ještě před sto lety to však byla prosperující česká osada.
I tyhle polorozpadlé chatrče naznačují, že ne všechny exulantské osudy byly šťastné. Setkáváte se často s bolavými příběhy?
Jistě. Došlo k bezpočtu rodinných tragédií, mnoho lidí přechod do nového prostředí nezvládlo. Někdy se v zoufalství vrátili do Československa, byli pak zneužíváni komunistickou propagandou. V rozhlase podle předem napsaného scénáře vyprávěli, jak člověk na Západě nemá co jíst, žije na ulici. Exilové komunity byly navíc prošpikované agenty StB, panovala opatrnost. Ještě víc nedůvěry vnesla situace po srpnu 68, kdy do ciziny přišla nová vlna emigrace, složená i z někdejších komunistů. Na to byli bytostní antikomunisté z dřívější vlny velmi citliví. Jejich nesmiřitelný postoj poznal už předtím třeba i marxistický filozof a teolog Josef Lukl Hromádka, když měl v Austrálii přednášet. Čekaly na něj transparenty „Hromadka Go Home“.
Nejen Hromádka, příjemné setkání s krajany v Austrálii nečekalo ani na Emila Zátopka.
Roku 1956 byl po přicestování na olympiádu do Melbourne přivítán transparenty „Zátopek je vůl“. Exulanti ho měli za symbol režimu, kvůli němuž museli odejít z vlasti.
Hledání českého Old Shatterhanda
O tom všem píšete ve své nové knize. Hlavně se však jak v ní, tak ve svém projektu Czechoslovak Talks věnujete lidem, kteří se v cizině dokázali prosadit. Jako Ivanu Kolaříkovi, který dostal prestižní Řád Austrálie. To byla také velmi zajímavá postava!
Rozhodně. Jako velký odborník na přistěhovalectví působil nejdřív na australském ministerstvu, později u policie. Přišel s úplně novou metodikou proškolování policistů, která velmi pomohla při zvládání situací v chudších a problematičtějších čtvrtích.
Prosadili se Češi v zahraničí nejen na straně policie, ale i zločinu?
Právě v Austrálii víme o několika popravených, jeden z nich třeba okradl a zavraždil taxikáře. Ze svého pátrání na Novém Zélandu si zase pamatuji vykuka Josefa Pavelku, který vykradl banku a při útěku zastřelil policisty. Byla na něj vypsaná vysoká odměna, jeho podobizny visely na každé železniční stanici.
Brzy se hodlám věnovat také Čechům v Kalifornii. A Kalifornie 19. století patřila zlaté horečce, byla velmi divokým místem, takže je velký předpoklad, že i tam narazím na Čechy, kteří si nevydělávali zrovna poctivě.
A co Divoký Západ? Románový Old Shatterhand byl přece Němec, existoval tedy i nějaký český kovboj?
Zanedlouho mi vyjde kniha o Češích na jihozápadě USA. A můžu prozradit, že Čechů bylo i v těchto dalekých končinách dost: šlo jak o kovboje, tak o židovské obchodníky. Na jihu Nového Mexika, konkrétně nedaleko Silver City, kde mimochodem vládl asi dvacet let český starosta Veselý, dokonce existovala zbrusu nová česká osada.
Federální vláda do této vyprahlé krajiny počátkem 20. století napumpovala obří finanční prostředky na stavbu zavlažovacích kanálů, ve velkém lákala nové osadníky. Proto se tam vydalo dost krajanů ze Středozápadu či Chicaga. Na místě se sice přesvědčili, že realita není tak růžová, jak ji líčily reklamy v novinách, zpátky se už ale nevraceli. Vybudovali farmy, starali se o půdu, chovali skot. Stali se z nich honáci, kteří s lasem nad hlavou naháněli dobytek. Zase jsme u toho: byli vytrvalí, nenechali se zlomit. I proto bychom na ně neměli zapomínat.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Když může krvácet, může i umřít. Zjistěte v kvízu, jak dobře znáte filmy s Predátorem.
