Stará pancéřová korba je hodně oprýskaná, na mnoha místech se z ní odlepují kusy barvy. Pneumatiky díky bílému nátěru klamou zdánlivou novotou, pod ním jsou ale už značně zpuchřelé. Podle Michala Buriana, zástupce ředitele Vojenského historického ústavu, je nátěr důkazem, že se vozidlo dřív v Moldavsku zúčastňovalo vojenských přehlídek.
Do transportéru BTR-152, který právě stojí na betonovém prostranství před jednou z hal armádního technického muzea v Lešanech, je možné i nahlédnout. Ať už otevřeným pancéřovým krytem místo předního okna, nebo dveřmi u řidiče.
I uvnitř je znát, že vozidlo dlouho stálo ve venkovní expozici vojenského muzea v Kišiněvě a nebylo nijak chráněno před deštěm či sněhem. Přestože je ale v tak žalostném stavu a jeho zprovoznění zabere řadu měsíců, šéf muzea neskrývá své nadšení z toho, že exponát získalo do svých sbírek. "Je to jeden ze symbolů okupace Československa," vysvětluje.
Vojenskému historickému ústavu se totiž podařila překvapivá věc. Díky spolupráci s moldavskými kolegy získali sovětskou techniku, která se v srpnu 1968 přímo zúčastnila obsazování Československa.
Vozidlo se tak 57 let po svém prvním, neslavném příjezdu dostalo do republiky podruhé. A na rozdíl od sovětských okupantů tu nezůstane pouze dočasně, ale navždy.
"Vůbec poprvé"
Celý příběh, který by se měl na jaře 2027 završit projížďkou okupačního transportéru před veřejností, přitom začal poměrně nečekaně. Před dvěma lety v září v Kišiněvě, když tam lidé z pražského Vojenského historického ústavu (VHÚ) chystali vernisáž výstavy o atentátu na Reinharda Heydricha.
Moldavští kolegové pak Čechům prozradili, že jedno z vozidel ve venkovní expozici muzea má zajímavou historii - tedy že se přímo zúčastnilo srpnové okupace.
Michalovi Burianovi a jeho kolegům bylo od této chvíle jasné, že obrněnec by se měl dostat do České republiky. Rozjela se tak dlouhá jednání, jež vyvrcholila letos v dubnu, kdy ministři obrany obou zemí podepsali darovací smlouvu.
Před čtrnácti dny jeřáb v Kišiněvě naložil rezavějící vozidlo na náklaďák a to se, schované na dlouhé cestě pod plachtou, dostalo až do muzea v Lešanech. Tam jej právě nyní obchází Burian se svými kolegy.
"Je to vůbec poprvé, co se do České republiky vrátil kus techniky, která se zúčastnila okupace," upozorňuje Burian.
Půjde to asi lehce
I když technici vojenského ústavu zatím měli možnost kolového obrněnce, vybaveného třeba i navijákem, prohlédnout jen zběžně, zůstávají prý ohledně jeho oživení optimističtí. Renovace do podoby, v jaké v srpnu 1968 pomáhal obsazovat šokované a bezbranné Československo, by neměla být složitá.
Náhradních dílů je podle Buriana stále dostatek. I díky tomu, že BTR-152 vznikla na podvozku rozšířeného náklaďáků ZIS/ZIL-151, jichž i Československá lidová armáda provozovala obrovský počet. Bohužel dlužno poznamenat, že sovětské "zily" armáda využívá stále - jsou součástí raketových baterií systému 2K12 KUB protivzdušné jednotky ve Strakonicích.
Samotná BTR-152 se v moskevské továrně vyráběla od roku 1950. Nejdřív jako otevřená verze bez kryté korby. O devět let později se koncepce změnila a obrněnec získal zastřešení. To aby lépe ochránil až tucet vojáků, jež mohl převážet. Produkce skončila v roce 1962.
Transportér měla sice řada vojsk východního bloku ve svých zásobách až do 90. let, do výzbroje československých sil se ovšem nikdy nedostal. Byť se to podle Buriana v 50. letech zvažovalo.
Praha si nejdříve vystačila s "polopásáky" OT-810 vycházejícími z německého druhoválečného "haklu". Slovenský závod PPS Detva je vyráběl až mezi roky 1958 a 1962. Rychle je ale vystřídal - podle Buriana tehdy velmi moderní a pokročilý - česko-polský projekt transportéru OT-64 SKOT.
Ani jeden z těchto dvou obrněnců však nemá tak pohnutou historii jako BTR-152. Především kvůli řadě ikonických fotek a tragických černobílých filmových záběrů z československých měst ze srpna 1968, na nichž tenhle kus sovětské techniky sehrává téměř hlavní roli.
