Mr. Five Percent. Prchl před pogromem a slavný spisovatel o něm napsal povídku

Forbes Před 6 hodinami

Slavný spisovatel William Saroyan o něm napsal povídku, jeho život by ovšem vydal na román. Na pořádně tlustý román, protože je vskutku těžkým úkolem vylíčit život Calouste Gulbenkiana jen na následujících několika odstavcích. Těžké je stručně vylíčit život byznysmena, filantropa a jednoho z nejzámožnějších mužů své doby, od jehož smrti uplyne v červenci sedmdesát let.

Život je bohatý. Heslo, která má magazín Forbes v záhlaví, Calouste Gulbenkian naplnil, přičemž řeč není v žádném případě jen o penězích.

I těch ale bylo dost. Když podnikatel 20. července 1955 ve věku šestaosmdesáti let zesnul, blížily se odhady jeho jmění k miliardě dolarů. Už za života ale vlastník majetek štědře rozdával, angažoval se v mnoha filantropických aktivitách, především ve prospěch nemocnic, škol a sakrálních staveb.

Jeho dědictví bylo rozděleno na polovinu: první část šla potomkům, ta druhá – včetně dechberoucí umělecké sbírky, o níž ještě bude řeč – Nadaci Calouste Gulbenkiana, jedné z největších v Evropě na podporu umění, vzdělávání, charity i vědy. Suma přesahující 300 tisíc dolarů byla v poslední vůli dedikována na opravu katedrály sv. Matky Boží v arménském Ečmiadzinu.

Právě v Arménii se nacházejí Gulbenkianovy kořeny, byť se narodil v Üsküdaru na předměstí Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Jeho otec byl zámožný podnikatel ze starobylé arménské šlechtické rodiny – dodával ropu sultánovi Osmanské říše a díky tomu se synovi dostalo skvělého vzdělání, završené inženýrským titulem na londýnské King’s College.

Mladíkova kariéra se zatřpytila ještě víc, když mu osmanský ministr těžby – poté, co jej nadchla jeho studie o možnostech využívání ropných zdrojů v Ázerbájdžánu – vystavil certifikát na otevírání ropných polí v Mezopotámii.

To lze považovat za začátek historie těžby ropy na arabských polích. A také to lze považovat za předurčení Gulbenkianova osudu: podnikatel sehrál klíčovou roli ve zpřístupnění ropných zásob Středního Východu firmám ze západní Evropy.

Vyvražďování Arménů donutilo Gulbenkiana utéct ze země.

Vypadalo to, že mladý muž startuje k hladké a bezstarostné jízdě, jenže přestože tento příběh pojednává o pohádkovém bohatství, pohádkou není. Všechno nemá dobrý konec. Ten byl v závěru devatenáctého století u Arména na nynějším tureckém území rovnou vyloučen.

Pogrom. Systematické vyvražďování arménského národa, k němuž tehdy v Osmanské říši docházelo, donutilo Gulbenkiana s rodinou prchnout ze země. Na rozdíl od statisíců ubohých krajanů měl prostředky, aby se spasil, takže mohl mluvit o štěstí.

Komplikace v osobním životě mu paradoxně pomohly v tom byznysovém: v Káhiře, kam se zprvu uchýlil, navázal velmi vlivné kontakty, a když se záhy přestěhoval do Londýna, mohl se i zásluhou skvělých konexí velkolepě rozmáchnout.

Už jako naturalizovaný Brit, jímž se stal v roce 1902, se zásadním způsobem podílel na fúzi Royal Dutch Petroleum Company a Shell Transport and Trading Company Ltd. Šlo o obří transakci a čiperný Armén měl prsty i v dalších. Protože si v každé společnosti nechával pětiprocentní podíl, nemusíme složitě dumat nad původem jeho přezdívky „Mr. Five Percent“.

Pět procent ze spousty ropných obchodů? Nafta nemusí pršet, stačí když kape. Tím spíš, když byl Gulbenkian architektem takzvané Dohody o červené linii podepsané partnery Turkish Petroleum Company, jež měla monopol na těžbu ropy v Iráku. Kartel předcházel Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) a je velmi snadnou hádankou, kolik procent si v něm Gulbenkian ponechal.

Kromě ropy investoval náš hrdina rovněž do akcií, léčiv, hotelů či dokonce orchidejí a nashromáždil takový balík peněz, že se mohl stát filantropem.

Nikdy v moderní historii nevlastnil jediný člověk tolik uměleckých děl

A též sběratelem těch nejvzácnějších uměleckých děl, Jeho dům na Avenue d’Iena v Paříži měl čtyři patra a tři sklepy, ale i tak velké dispozice měly problém pojmout úchvatnou sbírku, dům doslova praskal, byl přecpán uměním. Dost možná by i skutečně praskl, kdyby majitel nezapůjčil třicet obrazů Národní galerii v Londýně a masivní egyptskou sochu Britskému muzeu.

Gulbenkianovi se podařilo během života nashromáždit 6400 uměleckých děl! „Nikdy v moderní historii jich jeden jediný člověk nevlastnil tolik,“ napsal pět let před jeho smrtí časopis Life.

Vášeň pro umění hnala Gulbenkiana patrně až na samou hranu legální hry. Ačkoliv si přísně chránil soukromí, v roce 1925 – přesně před sto lety – jej prolomila justice.

Podnikatel čelil žalobě, že poskytl luxusní půjčku ruskému knížeti Jusupovovi, kterého z vlasti vyhnala téměř bez prostředků bolševická revoluce. Na oplátku však žádal, aby zchudlý aristokrat zkusil zrušit prodej dvou Rembrandtových obrazů americkému sběrateli. Skvostná plátna by pak putovala na pařížskou Avenue d’Iena.

Tomuto manévru soud zabránil, Gulbenkian před ním navíc vypověděl: „Půjčka knížeti byla pouhým krásným gestem, aktem laskavosti, nic jsem tím nesledoval.“

Laskavost Gulbenkianovi upřít nešla. Kupříkladu zajistil, aby část výtěžků z jeho pětiprocentního podílu na zisku z ropy šel arménským rodinám. A když už jsme u jeho oblíbených pěti procent, požadoval, aby přesně takové procentuální zastoupení měli Arméni ve skladbě pracovníků pro Iráckou ropnou společnost.

Byl mecenášem, který tvoří dějiny.

Výčet jeho bohulibých aktivit se ale zdaleka netýkal jen Arménů a je velmi obsáhlý. „Byl mecenášem, který tvoří dějiny,“ prohlásila o něm americká umělkyně Jan Yager.

Počátkem druhé světové války získal Gulbenkian diplomatickou imunitu coby irácký vyslanec v Paříži a v diplomatické roli (také na tomto poli se celoživotně angažoval) pracoval i pro francouzskou kolaborantskou vládu ve Vichy. Británie jej oficiálně označila za nepřátelskou osobu a obstavila mu majetek, ten mu však po válce vrátila i s odškodněním.

Neúnavný poutník po celém světě pobýval v tu dobu v luxusním hotelovém apartmá v Lisabonu. V pronajatém autě jezdil po okolí a z Portugalska vzkázal na ostrovy, že odmítá titul sira. Neznamená to, že vůči Británii zatrpkl – na několik tamějších institucí pamatoval ve velkorysé závěti a na univerzitě v Oxfordu je po něm pojmenováno několik objektů.

V Lisabonu, kde dožil, se nachází Muzeum Calouste Gulbenkiana, jež uchovává jednu z nejvýznamnějších soukromých sbírek v dějinách. O vystavených dílech vycházejí výpravné publikace, poněvadž muž, který má kolekci „na svědomí“, se při jejím sestavování řídil jednoduchým mottem: „Jen to nejlepší!“

Je to jednoduché heslo. Dostát mu, to je ovšem velikánský úkol. Nemůže být pochyb, že Calouste Gulbenkianovi se to ve všech směrech podařilo.

The post Mr. Five Percent. Prchl před pogromem a slavný spisovatel o něm napsal povídku appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek