Když před 40 lety na Národní pouti ve Velehradě vystoupil předseda Okresního výboru v Uherském Hradišti Zdeněk Lapčík a hned po něm ministr kultury Milan Klusák, oba papaláši zažili na tribuně něco nevídaného. „Vypískali jsme je. Ten první funkcionář sice projev nějak dokončil, ale Klusák už stačil říct jen několik vět, než jsme ho úplně umlčeli. Třeba hesly o náboženské svobodě,“ vzpomíná 60letá knihovnice Eva Chudejová z Ostravy.
Malé vítězství nad soudruhem Klusákem
A tehdejší pocity? „Neuvěřitelně silné. Ta sounáležitost, jednota, jak jsme jim ukázali, že máme jiné hodnoty. Že naší pravdou není žádný socialismus anebo nějaký Klusák,“ vybavuje si žena. A občas spontánně zagestikuluje, protože šlo o malou revoluci v jinak temné době.
ČTĚTE TAKÉ: Pácháte hnus, odstupte, vyzývá část SOCDEM Maláčovou a Zaorálka. Ve hře je mimořádný sjezd
Funkcionáři KSČ Lapčík a Klusák si ale částečně naběhli sami. Vůbec nebrali v úvahu, že promlouvají k až čtvrtmilionovému davu katolíků. A navíc k převážně mladým lidem, a ti si víru často spojovali s opozičním postojem vůči totalitě. „Z tribuny zněly typické ideologické projevy, ale na ty nikdo nebyl zvědavý,“ líčí Chudejová.
Klusák se podle dochovaných protokolů StB dočkal nejvíce ohlušujícího pískotu, když několik vět po zahájení proslovu hovořil k věřícím jako při oslavách 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. „Morální sílu odkazu pokrokových tradic svých dějin jsme znovu pocítili v letech druhé světové války, když fašistická odrůda pangermánského imperialismu pozvedla proti nám svůj tradiční meč,“ hřímal ministr Klusák na Velehradě. A to byl bod zlomu, kdy lidé začali hlasitě žádat náboženskou svobodu.
Trapnost před očima Vatikánu
„Nedalo se to poslouchat. Obzvláště trapné ty projevy byly i v přítomnosti kardinálů Tomáška a Casaroliho,“ vzpomíná ostravská knihovnice. Protirežimně naladěný kardinál František Tomášek dokonce na výroční Národní pouť pozval papeže Jana Pavla II., který účast přislíbil, ale komunisté ji rázně zatrhli. Do Velehradu ale přijel druhý muž v římskokatolické církvi hned po papežovi, státní sekretář kardinál Agostino Casaroli, tedy něco jako ministr zahraničí Vatikánu.
StB sice hlásila, že pískaly a protestovaly jen „skupiny věřících fanatiků nebo se za ně vydávajících, kteří přišli vědomě rušit průběh nedělních oslav“, ale ve skutečnosti se na Národní pouti zrodil národní protest.
„Tehdy jsem na chvíli uvěřila, že je to i naděje, že nám komunisti nebudou vládnout navždy,“ vypráví pamětnice. Všední ostravská realita ji ale hned v následujících dnech tuhle naději zase částečně vzala. „Brala jsem pak Velehrad jako ojedinělou spontánní akci, která se hned tak nebude opakovat. A vlastně až do listopadu 1989 jsem se obávala, že se pádu režimu nemusím dočkat ani za dalších 10 či 20 let, anebo také nikdy.“
Stranou přísně utajovaná Národní pouť
Národní pouť na Velehradě v roce 1985 byla zasvěcena připomínce kulatého 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Odehrála se v neděli 7. července, protože svátek sv. Cyrila a Metoděje tehdejší Československo neuznávalo a v pátek 5. července musela i většina věřících do rachoty. Některá média však 40 let poté uvádějí, že se na Velehradě protestovalo právě 5. července 1985. Nikoli, až o dva dny později.
„Protože jsem vyrůstala v silně věřící křesťanské rodině, tak jsem se hned po maturitě zapojila do katolického disentu, především s mladými křesťany z Brna. A právě od nich jsem měla informaci, že tahle výroční pouť bude i pokusem o určitý akt vzdoru,“ popisuje památnou velehradskou událost knihovnice Eva Chudejová. V roce 1985 ovšem na policích ostravské veřejné knihovny nesměly ležet žádné náboženské knihy. Dnes si tu lze vypůjčit Bibli i Korán, Tomáše Halíka i Dalajlámu.
Konspirace i boží síla
Režim se výroční velehradské poutě v červenci 1985 velmi obával. A média musela o akci zarytě mlčet. „Dokonce ani v oficiálních Katolických novinách, které komunisti samozřejmě cenzurovali, se o pouti předem neobjevila ani zmínka. Přesto se o ní dozvěděly tisíce lidí,“ vypráví Chudejová. „A především mladí lidé také reálně vyrazili přímo na Velehrad, většinou pěšky, a to z nejrůznějších směrů. Se skupinou brněnských katolíků jsem vyšla už den před poutí z nádraží v Koryčanech,“ líčí. To bylo v sobotu 6. července 1985.
Do velehradské baziliky to měly z Koryčan 22 kilometrů. Ve stejnou chvíli se ke staroslavnému moravskému poutnímu místu blížily stovky podobných skupinek. StB byla v pohotovosti, ovšem počet poutníků estébáky nepříjemně znervózňoval.
Byla v tom stará poutní tradice, ale i kus protirežimní konspirace: „Počítali jsme všichni s tím, že kdybychom přijížděli hromadně veřejnou dopravou až na Velehrad, mohla by nás Veřejná bezpečnost lustrovat nebo jinak šikanovat. Pěší příchody poutníků z různých směrů estébáky trochu vyváděly z míry.“
Už cesta z Koryčan na Velehrad byla pro Evu Chudejovou výkřikem svobody v nesvobodné zemi: „Z Koryčan nás šlo asi 25 a celou cestu jsme zpívali. Náboženské písně, ještě si dokonce pamatuji, které to byly.“ A pak v knihovně potichu zapěje: „Každý den Pán mi sílu dává, / písní mou je můj Pán. / On se stal mým spasením, když kráčím s Ním, / nemusím se bát, když kráčím s Ním...“
Freedom. Svoboda uprostřed totality
Ale poutníci znali i jiné songy. „Na cestě a pak i v noci před velehradskou bazilikou se zpívala třeba píseň Oh Freedom od Spirituál kvintetu,“ vybavuje si Chudejová. A jak známo šedesátníkům či starším, skupina Spirituál kvintet ústy utlačovaných amerických černochů zpívala o komunistické totalitě. Když totiž kapela zanotovala třeba slova „černou zem dostat ven z okovů“, národ v tom slyšel „českou zem“.
„Oh Freedom oh Freedom / oh Freedom over me,“ zpívaly davy věřících na Velehradě. „Ó, svobodo, ó, svobodo / ó, svobodo nade mnou.“ Chudejová znova mluví o neopakovatelné atmosféře: „Na Velehrad jsme z Koryčan došli kolem půlnoci, na prostranství před bazilikou už zpívali anebo také spaly desetitisíce poutníků.“ Policie sice přemítala, že je z prostoru přímo před chrámem vytlačí, ale podle historiků na takovou akci neměla dostatek techniky ani mužů.
Šikana katolíků od první třídy
Eva Chudejová se po absolvování gymnázia marně hlásila na vysokou školu. „Opakovaně mě soudruzi nepřijali, protože součástí mého posudku byla informace, že pocházím z věřící rodiny a sama se aktivně zúčastňuji bohoslužeb.“
A i když komunistický režim hlásal, že zaručuje náboženskou svobodu, opak byl pravdou: „Vyrůstala jsem v katolickém prostředí a rodiče si přáli, abych docházela do náboženské výuky. Ve škole mě za to šikanovali už od prvé třídy, když mě soudružka učitelka postavila do pozoru a ukázala na mě, že to je ta, co věří v Boha. Ta, co chodí do náboženství, a tak se to opakovalo v každém ročníku.“
Na gymnázium ji prý přijali jen proto, že ředitelka základní školy přimhouřila oči. „Charakterní dáma, takže v posudku vynechala informaci o nábožensky založené rodině,“ zjistila Chudejová. „Na vysokou už mě nevzali. Zkoušela jsem třeba speciální pedagogiku, ale doslova mi bylo řečeno, že jako věřící člověk nemohu působit na děti a mládež.“ Přitom chtěla učit mentálně či fyzicky postižené, a to byla v historii tradiční úloha pro katolické řádové sestry.
A tak se nakonec po gymnáziu zapojila do katolického disentu. „Ta určitá konspirace z Velehradu nebyla úplně spontánní, už jsme věděli, co a jak dělat, i když jsme byli strašně mladí. Pomáhala jsem třeba s ilegální výukou náboženství přímo v rodinách. Do jaké rodiny ale v určitý den půjdu, to jsem se vždy dozvěděla až několik minut před výukou.“
Klusákův proslov jen v Rudém právu
A pak 7. července 1985 přišel ten velehradský závan svobody: „Oh Freedom oh Freedom / oh Freedom over me.“ A za další čtyři roky sametová revoluce.
„Hned po mši svaté na Velehradě se ale celý ten čtvrtmilionový dav rozešel v naprostém klidu a tichosti. Už žádná hesla, žádné protesty, nedali jsme Veřejné bezpečnosti nejmenší šanci k zásahu,“ vzpomíná Chudejová.
Ministr kultury Milan Klusák 7. července 1985 svůj projev na Velehradě nedočetl. Tak mu ho 8. července alespoň otisklo komunistické Rudé právo. O protestech věřících se ústřední deník KSČ pochopitelně nezmínil.
„Udělejme společně vše pro to, aby se naplnilo přání každého poctivého člověka naší země, aby dále rozkvétala pro blaho všeho lidu Československá socialistická republika,“ měl prý Klusák pronést na Velehradě. Ale jen podle Rudého práva, tak daleko se totiž ve své ideologické řeči nedostal. Věřící ho zastavili mohutným pískáním a svobodomyslnými hesly.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Slibuje financování psychologů i řešení šikany. Senát schválil důležitou školskou novelu
