Ve stejný den, kdy Bloomberg zveřejnil svou zprávu, vyšel v The New Yorker článek Joshuy Yaffy. Novinář v něm popisuje, jak Evropa panikaří z toho, že by ji Trumpova administrativa v případě ruské invaze opustila. Tato situace přiměla členy NATO zavázat se, že na sebe vezmou větší část obranného břemene bloku.
O několik dní později se na summitu v nizozemském Haagu vedoucí představitelé NATO dohodli, že zvýší výdaje na obranu ze současného cíle dvou procent svého hrubého domácího produktu na pět.
Nedávný nárůst spekulací o ruském útoku na NATO vypadá jako pokus "přenést to, co se v posledních letech děje na Ukrajině, na další evropské země," popsal pracovník Carnegie Russia Eurasia Center Maksim Samorukov v rozhovoru pro Meduzu.
Největším problémem analýzy Bloombergu je podle něj to, že Moskva velmi pravděpodobně nebude testovat solidaritu NATO na bojišti před úplným vyřešením "ukrajinské otázky". Samorukov si myslí, že Rusko by po "určitém dílčím úspěchu" mohlo nakonec přistoupit na příměří na Ukrajině, hlavně s ohledem na pomalé tempo vyzbrojování Západu.
Pokud ale k příměří dojde, příští válka podle něj bude znovu s Ukrajinou, nikoliv s Evropou. "Dokud bude Ukrajina existovat ve své současné podobě, je těžké si představit, že by Rusko přepnulo a najednou začalo útočit na Lotyšsko nebo na jinou zemi," vysvětlil analytik.
Když by ale došlo k tomu, že by Rusko "vyřešilo Ukrajinu" ke spokojenosti Kremlu, "opojení z vítězství" by mohlo vést Moskvu k dalšímu tlaku. Evropa by mezitím zůstávala slabá a rozdělená a ruská armáda by byla početná a její ekonomika by byla závislá na prosperujícím vojensko-průmyslovém komplexu.
Většina spekulací na Západě o možném ruském vniknutí se soustředí na nátlak malého rozsahu, který má otestovat ochotu NATO bránit pohraniční města v Pobaltí. Samorukov poukázal na to, že invaze na Ukrajinu vytvořila v Evropě pro Rusko nové problémy, které se "dostanou do popředí" po urovnání s Kyjevem.
Poznamenal, že budoucí chování Moskvy jistě ovlivní i rostoucí obranné rozpočty napříč NATO. "Evropa buduje svou armádu a dělá to proto, aby čelila Rusku. To samozřejmě vyvolá v Rusku odvetné podráždění a vytvoří tlak buď na reciproční vyzbrojování, nebo na zastavení evropského vyzbrojování dříve, než se tak stane," upozornil s tím, že jednou z nejpalčivějších obav Ruska je ruská exkláva Kaliningrad, sevřená mezi Polskem a Litvou.
Rusko si podle něj klade otázky, jak tam plout a jak zvládnout logistiku, když se Estonsko snaží kontrolovat tankery. Řeší také problém ruského vývozu přes Baltské moře, kdy Dánsko tvrdí, že může zkoumat, zda ruské tankery z takzvané stínové flotily (tvoří ji stárnoucí tankery, které už jako použité kupují často netransparentní subjekty se sídly v zemích, které neuvalily sankce na ruskou ropu, například ve Spojených arabských emirátech či na Marshallových ostrovech), splňují dánské ekologické normy.
Z pohledu Moskvy je zamezení přístupu do Kaliningradu - nesporného ruského území - nehorázností, která ohrožuje základní bezpečnost země. Samorukov varoval, že Kreml může dokonce dojít k závěru, že zranitelná pozice Kaliningradu se rovná blokádě, což je důvodem k vyhlášení války.
"Pokud Litva neobnoví normální přístup do Kaliningradu, a to ani přes Bělorusko, pak Rusko v podstatě říká, že nebude ručit za následky," vysvětlil Samorukov. Pokud by v tomto scénáři Rusko testovalo ochotu NATO bránit Litvu, mohla by Moskva argumentovat tím, že usiluje o koridor k blokovanému ruskému území, nikoliv o další okupaci.
Rostoucí obavy z toho, že Moskva obrátí svou armádu proti pobaltským státům, úzce souvisí se současným vnímáním, že Rusko na Ukrajině vítězí. Válka však vstoupila do své "nepředvídatelné fáze", řekl Samorukov.
Dalším zásadním faktorem je politické vedení Ruska, které v zásadě závisí na rozmarech a "tlukotu srdce" jednoho člověka, vysvětlil Samorukov. "Nikdo nežije věčně a může se stát cokoliv. Změna na nejvyšších místech v Rusku by mohla vše změnit," uzavřel.
