Jaké by to asi bylo porodit kočku? Zdaleka nejen na to se ptá připravovaný film Zvíře – jeden z nejambicióznějších tuzemských titulů současnosti. Na co se můžeme těšit, pro Forbes Life přibližuje trojice tvůrkyň: Milada Těšitelová, Julie Marková Žáčková a Antonie Formanová.
Zdánlivě idylické předměstí mělo být pro výchovu tím ideálním místem. Novopečená matka však velmi záhy zažívá deziluzi a musí se poprat s vnitřním světem a společenskými očekáváními. Zvíře slibuje atypickou a groteskně lidskou podívanou, kde je žena rodící kočku jen začátkem půvabně i mrazivě bizarních událostí.
Film je dotočený a aktuálně probíhá postprodukce. Obsah, zpracování, výzvy, produkční okolnosti i očekávání přibližuje trojice klíčových žen projektu – autorka Milada Těšitelová, producentka Julie Marková Žáčková a hlavní herečka Antonie Formanová.
Milada Těšitelová
Foto Maxim Stano / Nochi Films
Scenáristka a režisérka filmu. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, jako dramaturgyně působí v České televizi. Psala populární animovanou sérii Mlsné medvědí příběhy. Zvíře je její celovečerní debut.
Dle popisu a délky příprav jde o silně osobní projekt. Rozvedla byste jeho genezi?
Nápad, že by se nějaké ženě mohla narodit kočka, vznikl už asi před deseti lety. Ještě dřív, než jsem sama měla dítě. Vývoj scénáře jako takového začal zhruba před pěti lety. S tehdejším grantem mi už pomáhala producentka Julie Žáčková. Spolu jsme taky došly k tomu, že možná není úplně špatný nápad, abych scénář sama režírovala.
Měla jsem z toho zpočátku velký respekt, ale pořád víc a víc se zdálo, že to jediné dává smysl. Ten text je dost specifický, osobní. Fáze pilování scénáře a shánění financí trvaly docela dlouho. Fakt, že jsem se k textu mohla vracet i po delší době, mu pomohl.
Poté, co jsme dostali peníze od fondu na výrobu, jsme se začali scházet s kameramanem Filipem Markem a architektem Ondřejem Lipenským a intenzivněji jsme debatovali o podobě filmu. Jelikož je hodně stylizovaný, trvalo docela dlouho, než jsme si některé věci vysvětlili a nalezli stejnou řeč. A byla to nesmírně cenná, zábavná a vůbec obohacující zkušenost.
Foto Karolína Beranová
Foto Vojtěch Veškrna
Foto Karolína Beranová
Foto Karolína Beranová
Foto Maxim Stano
Psala jste scénáře ke kresleným pohádkám. Přetavila jste z nich něco v jakékoli podobě do tohoto filmu? Imaginativní námět odvíjející se od porodu kočky zní jak z pohádky bratří Grimmů.
Myslím, že jsem se k psaní kreslených pohádek pro děti dostala proto, že mám ráda imaginativní věci. A v tom, co se v současnosti u nás vyvíjí za pořady, zas tak moc imaginace necítím. Proto mě asi lákalo pracovat pro děti, kde jsem mohla nějaké své vidění světa trochu využít. Jinak na sobě určitě cítím vliv pohádek jako takových, mýtů, legend… to jsou věci, které mě baví.
Film na mě působí jako mix žánrově hybridní podívané a grotesknosti v kontrastu s civilnějším zasazením. Je tomu tak? Jak jste stran stylizace hledala balanc? A jak jste přistupovala k vedení herců?
Stylizaci a její balanc jsme řešili od začátku do konce. Mám pocit, že do poslední chvíle nebylo jisté, jak to celé zapadne do sebe. Hodně samozřejmě pomohly obrázky, které připravil Ondřej, do nich jsme si pak mohli i umístit postavy v kostýmech a dívat se, co z toho bude. Ale až v prvních dnech natáčení jsme začali mít pocit, že věci jsou tak, jak mají být.
A ke konci už bylo legrační, jak to bylo jednoduché. Všichni hned věděli, co do našeho světa patří a co ne, už nebylo potřeba vysvětlovat nic. Z toho jsem měla radost.
Herectví se vyvíjelo – původně jsem měla pocit, že bude až groteskní, ale s krystalizováním stylizace bylo jasné, že herectví má být mnohem citlivější. Když jsem slyšela herce říkat repliky mnohem pravdivěji a jemněji, než jsem si představovala původně, začalo mi to celé dávat větší smysl. Došli jsme k tomu, že postavy sice říkají dost absurdní věci, myslí je ale naprosto vážně a prociťují je.
Co pro vás bylo klíčové při hledání výtvarného klíče a stylu snímání? Mohla byste k přiblížení zvolené filmové řeči uvést již existující filmové ekvivalenty, které vám třeba byly inspirací?
Na začátku jsem měla pocit, že film má být hodně o velkých celcích, které budou v ostrém kontrastu s velkými detaily. Když jsem přemýšlela nad záběrováním, šla jsem do knihovny FAMU a četla si tam technický scénář Spalovače mrtvol.
Přišel mi hodně fascinující a nechávala jsem se tím inspirovat. Jenže rychle se ukázalo, že tolik záběrů, kolik Spalovač má, prostě není v našich možnostech natočit. Takže velké detaily věcí, které jsem si opravdu přála, jsme zkrátka museli vynechat kvůli času.
Filip Marek mi pak doporučil film Zrození, který se určitým způsobem ve Zvířeti odrazil. Taky jsme se bavili o giallo hororech, Sedmém kontinentu nebo Případu pro začínajícího kata. K těm jsme se v rozhovorech pravidelně vraceli.
Jak probíhal casting?
Antonii Formanovou a Vojtěcha Vodochodského jsme měli usazené už dlouho. To vyplynulo přirozeně. Na roli Fanynky jsem chtěla někoho výrazného, unikátního, což Tonička dokonale ztělesňuje. Myslím ale, že jsem její kvalitu plně docenila až v průběhu natáčení, neustále mě překvapovala.
Ocenila jsem její komediální talent, někdy si sama přidávala repliky, často mnohem vtipnější než ty ve scénáři. Vojta byl zase od začátku jako Viktor hodně vtipný. U postavy Viktora bylo zajímavé, že když jsme na ni zkoušeli i jiné herce, někdy působili až násilnicky. Vojta nalezl ideální kombinaci humoru a nadsázky, aniž by se vytratila úzkost, kterou některé situace navozují.
Julie Marková Žáčková
Foto Vojtěch Veškrna
Producentka filmu, která letos do českých kin uvedla křehké coming of age Nahoře nebe, v dolině já a neméně citlivý dokument Holky na led!. Je držitelkou Ceny české filmové kritiky za film Okupace. Založila společnost Nochi Film, stará se o platformu Girls in Film Prague.
Specializujete se především na vývoj debutů. V čem si vás získal tento? A čím zapadá do vašeho portfolia?
Zvíře je můj vysněný producentský projekt. Spojuje v sobě několik elementů, které jsem vždy považovala ve svojí práci za zásadní – aktuální téma, které není zatím v lokální kinematografii tolik vytěžené, silný a jedinečný formální a vizuální přístup a odvahu vyprávět věci jinak, než jsme dnes zvyklí. Miladu Těšitelovou už dlouhodobě považuji za naprosto výjimečnou autorku, nikdy jsem nečetla takto chytré a poutavé scénáře.
V rámci své producentské práce chci podporovat debutanty a především debutantky, které mají odvahu přicházet s originálními náměty. Dlouhodobě mi v lokální tvorbě chybí větší odvaha a drzost a právě u debutových projektů ji nacházím nejčastěji.
Námět Zvířete má šanci rezonovat i na mezinárodní úrovni, není zatížen specifiky lokálního života, což prokazuje i zkušenost z mezinárodních trhů. Na Berlinale upoutal pozornost takřka čtyřiceti filmových profesionálů a profesionálek od distributorů přes sales agenty až po koproducenty.
Máte vy osobně to nejtěžší ještě před sebou? Nebo naopak za sebou?
Osobně považuji natáčení za ten nejsložitější – a nejdražší – moment celé výroby. Musím ale konstatovat, že probíhalo nadmíru hladce a příjemně, především díky skvělému štábu a nasazení všech lidí, kteří s námi spolupracovali. Není pravidlem, že by se na jednom projektu sešlo tolik hodných, obětavých a talentovaných lidí.
Dala jsem si tentokrát opravdu záležet na výběru lidí, kterými se obklopíme. Chtěla jsem, aby Milada spolupracovala s lidmi, kteří ji budou v její vizi podporovat a pomůžou jí vytvořit tu nejlepší verzi světa Zvířete.
Vnímáme, že by Zvíře mohlo být něčím, co v české kinematografii dlouho nebylo.
Každopádně kromě natáčení bych vyzdvihla distribuční fázi, která mi u nás přijde obecně trochu zanedbávaná. Považuji za naprosto klíčové zvolit pro film správnou komunikaci, najít vhodnou cílovou skupinu a představit jej tak, aby vzbudil očekávání a nalákal diváctvo do kina. Speciálně pro náš film bude důležité, aby nepůsobil jako nedostupný okrajový počin.
Naopak jako tvůrčí tým velice pevně věříme v jeho diváckou atraktivnost a opravdu vnímáme, že by mohl být něčím, co v české kinematografii dlouho nebylo, zkrátka zážitkem, pro který stojí za to zajít do kina.
Kolik bylo natáčecích dní? Kolik jste objeli lokací? Co představovalo největší výzvu?
Natáčeli jsme 24 dní během dvou měsíců na přibližně sedmi různých lokacích. Velká část příběhu se odehrává v předměstském sousedství, kde jsme strávili celý první měsíc natáčení. Podívali jsme se taky do Karlovarského kraje, konkrétně do Jáchymova, kde jsme objevili skvělou zachovalou dětskou ubytovnu – ta nám posloužila jako retro zájezdní hostinec/motel.
Největší výzvou byla určitě kombinace natáčení s malými dětmi, se zvířaty, kaskadéry a intimními a emočně vypjatými momenty. Často jsme s Miladou žertovaly, že si pro svůj první film vybrala snad všechny motivy, které se u filmu považují za ty k realizaci nejsložitější.
Konkrétně u dětí a zvířat nikdy přesně nevíte, jak zareagují nebo jestli „zahrají“ přesně to, co pro scénu potřebujete – takže jsme se často museli přizpůsobit jejich aktuálnímu rozpoložení a podle toho upravovat plán natáčení jednotlivých záběrů.
Netradičních žánrových projektů v Česku poslední dobou vzniká stále více. Čerpají z mezinárodní vzorců, přesto je u většiny z nich návštěvnost nevalná (Uzel zla, High School Heist, Ubal a zmiz, Tony má plán). Čím si to vysvětlujete?
Můj dojem je, že zmíněné žánrové filmy jsou často zaměřené na poměrně úzkou cílovou skupinu. Myslím, že Zvíře má širší divácký potenciál díky svému tématu, které se dotýká nás všech. Ať už žen, které se rozhodnou stát se – nebo se naopak nestát – matkami, ale i lidí, kteří se v životě snaží jít vlastní cestou a nezapadají do určených škatulek.
Věřím, že se nám podaří vytvořit film, který je „zábavný“ – ne tím, že by byl nějak třaskavě vtipný, i když humoru je v něm také dost, ale že se jedná především o velkou podívanou. Ať už kvůli vizuálnímu zpracování, hereckým výkonům, nebo skvělému scénáři.
Antonie Formanová
Foto Anna Kovačič
Představitelka titulní role Fanynky. Působí v Dejvickém divadle, ve filmech spolupracuje především s autorskými tvůrci. Za roli studentky v Okupaci získala Českého lva, nominována byla i za multižánrovou sérii Dcera národa, kde ztvárnila Zdeňku Havlíčkovou.
Jaký tematický aspekt scénáře byste vyzdvihla?
Nacházení sebe sama. Přijetí svých hodnot na úkor zapadnutí do nějaké „ideální společnosti“. I když nejsem matkou, cítím, že jsem v nějakých kolejích, mantinelech, které mi občas udávají to, jaká bych měla, nebo možná i chtěla být, jak bych se měla za daných okolností chovat. Když se žena stává matkou, na takové mantinely naráží ještě výrazněji a myslím, že i proto je právě mateřství pro takové téma skvělou nadsázkou, ale zároveň šílenou realitou.
Jak byste svou postavu popsala? Proměňoval se váš vztah k ní? Jste si s ní v něčem podobná?
Fanynka byla pro mě chvílemi ztracená. Hledali jsme spolu s režisérkou Miladou Těšitelovou, jak ji uchopit, aby nepůsobila příliš naivně, ale ani nijak groteskně nebo bláznivě. Chvílemi jsem nechápala všechna její rozhodnutí, ale postupně mě právě ta absurdita začala bavit. Vlastně to je taková Alenka v říši divů.
Nejnáročnější byla porodní scéna.
Postupně mezi všemi těmi podivnostmi, které ji nejprve okouzlují, nachází pravou sílu sama v sobě. V tom spatřuji podobnost mezi námi, tu občasnou ztracenost ve světě kolem nás, kdy ničemu nerozumím. Nebo jsem zaslepená nějakou přetvářkou, až mi nakonec dojde, že už to nejsem já. Až v tu chvíli, když se vrátím k sobě, tak se cítím nejvíc bezpečně.
Jak vypadala vaše příprava na roli?
Scénář vyvíjely Milada spolu s producentkou Julií už pár let, já jsem se připojila v rámci prvních teaserů asi tři roky zpátky, teď mi přijde skoro neskutečné, jakým to prošlo obrovským vývojem.
Přípravy a nějaké první nadhozy herectví padly už tehdy, ale nejvíce práce na Fanynce jako takové jsme podle mě odvedli na hereckých zkouškách, které probíhaly zhruba během dvou měsíců před natáčením. A pak při samotném natáčení, kdy už člověk je trochu víc s postavou sžitý a dokáže více přemýšlet jako ona.
Objevila jste v sobě díky roli stran herectví něco nového?
Asi jsem obecně překonala hodně nějakých svých strachů a pochybností, co se herectví týče. Zkusila jsem si hodně nových hereckých poloh, které mě občas i zavedly do slepé uličky, ale o to víc jsem byla vděčná, když jsem se z nich, s pomocí nebo bez ní, dokázala vymotat a posunout se zase o kousek dál.
Už třeba jen to, že film je poměrně dost emočně vypjatý. Já sama si negativní emoce udržuju spíše v sobě, tím pádem je pro mě obtížnější je občas vypustit i na place. Ale díky skvělému štábu, atmosféře, citlivé kameře a především režijnímu vedení se to vždy podařilo nakonec prolomit a já tak mohla objevit zase něco dalšího.
Co pro vás bylo nejnáročnější? Ať už emočně, nebo fyzicky.
Jako první mě napadá porodní scéna, jelikož jsem porod ještě nikdy netočila a ani jej sama na vlastní tělo nezažila. Radila jsem se tehdy po telefonu s porodní asistentkou. Scéna byla nejen emočně, ale i technicky dost náročná. Neřešila jsem v tu chvíli jen hereckou akci, ale vlastně i kameramanskou a rekvizitářskou.
Do toho jsme točili v chladném prostředí Gabriel Loci, tudíž ani fyzicky to nebylo úplně snadné, ale díky větším přípravám předem jsem se cítila jistěji. Více jsme občas bojovali u scén s miminky, nebo zvířaty, kdy přirozeně jejich chování už nebylo tak předpokládané a veškerá akce se spíše odvíjela od jejich reakcí a nálady.
The post Nejslibnější český film roku 2026? Zvíře vypráví o mateřství a sociálním tlaku appeared first on Forbes.
