2014: Dlouhé odpoledne v Ambiente
Je květen roku 2014. Ivan Jonák, někdejší král ikonického Discolandu Sylvie, kráčí kolébavou, unavenou chůzí ze schodů do luxusní restaurace Ambiente Brasileiro. Na sobě má tepláky, tričko a nadrozměrnou koženou bundu. Jakoby se v tom Ambiente náhodně zhmotnil, spletl při cestování časem. Nepatří tam.
Před pár dny pustili Jonáka z vězení, kde strávil 18 let za objednání vraždy své manželky Ludviky. Dává nám tehdy první rozhovor „face to face” pro časopis TÝDEN, mimo kamery, mimo novinářský dav, který ho od propuštění pronásleduje. „Nic víc nemám, pane redaktore,” omlouvá se za vzezření trhana, byť dnes by možná byl ten svérázný mix kůže a teplákoviny znovu v módě.
ČTĚTE TAKÉ: Krokodýl a rozpustilé dívky. Pět vzpomínek na Ivana Jonáka a pravda o jeho neexistujícím hrobě
Odkládá bundu, pomalu usedá. Číšníci ke stolu nosí tygří krevety. „Ty mají oči, ty by Valdičáci nejedli,” říká nám Jonák s úsměvem. A následně chce vrátit obsluze špejle, na kterých jsou krevety nabodnuté. „To si vezměte, pane číšníku, já nejsem žádný zloděj!” zdůrazňuje muž s výrazně pobledlou tváří.
I když mu zdraví už očividně neslouží, trpí kromě jiného silnou cukrovkou, má v sobě stále jakousi porno disko jiskru krále devadesátek. Hurónský hlas, který otřásá celou místností, jasné názory. Při našem tříhodinovém rozhovoru si občas šlapal na svůj ustřelený jazyk, na to konto se několikrát zeptal: „Nesl jste si někdy jazyk v kapse, pane redaktore?”
Občas mluvil srozumitelně, občas úplně mimo. Třeba jeho půlhodinovou přednášku, jak chce oživit slávu boha Radegasta, nepochopil vůbec nikdo. Valdice se na něm podepsaly.
Ivan Jonák poznává rok 2014
Nalepil se na něj tehdy, hned po propuštění, bývalý taxikář Tomáš, kamarád ze starých časů. Měl plán, že bude za 2500 korun prodávat mikiny s logem Discolandu Sylvie a vydělá na tom. Stejně jako na „pasení” slavného vězně po různých akcích. Nakonec od Jonáka zmizel, když zjistil, že z legendy devadesátek nic moc nepoteče (mikinu Discoland Sylvie za 2500 korun si totiž fakt nikdo nekoupil).
V Ambiente Brasileiro, kde se nám Tomáš představil jako jeho „agent”, alespoň tenhle podivný týpek vyprávěl vtipnou historku, jak Jonákovi na svobodě pořídil tablet. „Hrozně se nad tím rozčiluju,” pravil Jonák s tím, že třeba vůbec nechápe, co znamená slovo „sdílet”.
„Ivan se těšil, jak si na tom večer pustí porno,” vyprávěl taxikář-agent Tomáš. „Pořád mi volal: ´Tomáši, mně se tady něco rozsvítilo, co mám dělat?!´ A slyšel jsem jen takový ten bezmocný zvuk ťukání. Pak jsem mu to nějak vysvětlil.” Jenže tehdejší doby sociálních sítí povolovaly mnohé. „Po chvíli přiběhla vystrašená manželka a říká mi: ´Prosím tě, co to dáváš Ivanovi na Facebook za prasečinky?´ Říkám, že o ničem nevím. Tak si otevřu Facebook a on tam sdílel všechno porno, které si na internetu otevřel – třeba padesát frajerů na jednu ženskou, což bylo pořád to nejslušnější…” A Jonák se jen usmál a zopakoval: „Vysvětlí mi někdo, co to znamená sdílet? Já to fakt nechápu.”
Doba mu utekla, stejně jako peníze, sláva, a nakonec i život. Zemřel necelé dva roky po našem rozhovoru. V Ambiente nám, mezi krevetami, hovězím a grilovaným ananasem, sveřepě tvrdil: „Svojí ženu jsem nenechal zavraždit, všichni vědí, že jsem nevinný,” opakoval, stejně jako, že nebyl žádný mafián, jak ho občas lidé označovali. „Zeptejte se těch, co to o mně říkají, kde tedy mám tu mafii? Nebo – kde jsem ji měl? Mafián přece musí mít mafii. Já mafii neměl. Já to řešil jako chlap. Normálně jsem se prostě porval, když to byl kretén!” křičel, když zrovna nesli ke stolu ten grilovaný ananas. „Pane vrchní, házejte to sem a pište to vidlema. To je tak dobrý!”
Pojďme se podívat na příběh Ivana Jonáka - co předcházelo jeho pádu z hvězdy devadesátek do valdické díry? Nechal skutečně zabít svojí manželku Ludviku? A kde se vlastně vzal?
Jonák před rokem 1989
Co dělal Jonák před revolucí? V sedmnácti letech utekl z domova. K cirkusu. Tedy, podle svých slov. Podle jiných zdrojů utekl s bandou kluků a vykrádali auta. „Zápasil jsem v cirkuse s medvědem,” stál si za svým Jonák. Ve své knize „Sex, disko a revoluce” popisuje, že téměř nikdy neměl problém zvíře přeprat: „Medvědy jako zvířata jsem miloval odjakživa.” Také si je později do Discolandu pořídil. Ale o tom později. Teď jsme teprve ve fázi cirkusáckého (nebo autíčkářského) kluka z ulice, co pokročil ze šapitó do polosvěta - a co si budeme nalhávat, tyhle dvě entity k sobě měly vždy blízko.
Klíčovým a fatálním rokem jeho života byl rok 1983. Přesně 18. března 1983 si po kratší známosti vzal za ženu Ludviku Pecharovou. Poznali se v hotelu Jalta. Ludvika byla luxusní společnice, lépe řečeno prostitutka. Krásná dívka s havraními vlasy jej okamžitě učarovala. Z počátečního zákazníka se stal milenec a manžel. „Byla to okamžitá láska na první pohled. Ženu jsem nikdy nepřestal milovat.” Ludvika měla bohatou klientelu. I díky tomu později pomohla sehnat peníze na vznik Discolandu Sylvie.
Jenže pořád máme hlubokou totalitu. Jonák nejdřív pracoval třeba také jako popelář nebo skladník. Ale především byl - dle mnoha zdrojů - vekslák a také načerno taxikařil. Mimochodem, při našem rozhovoru odmítal, že by někdy veksláka dělal, očividně jimi opovrhoval: „Byli to jen směnárníci. Já nebyl vekslák. Já taxikařil a obchodoval,” tvrdil nám, ale nebyl by to Jonák, aby v jiném rozhovoru (pro Pražský patriot) zase netvrdil, že taxikářem nikdy nebyl: „Pracoval jsem jako řidič trambusu, se speciální nástavbou na odvoz odpadu. Také jsem jezdil s mixem na beton, s tahačem panelů a celou řadou nákladních aut,” řekl. „Ani taxikář, ani vekslák, jsem nikdy nebyl.”
Jedno je jisté: se svou extrémně extrovertní povahou a schopností prorůst do všech sfér společnosti neměl problém vydělat peníze ani před revolucí.
I proto, když si pak Čechoslováci odcinkali klíči svobodu, patřil mezi sortu těch připravenějších lidí na novou dobu kapitalismu.
Do listopadu 1989 Jonáka nikdo neznal. Ale už při revolučních dnech byl jednou z bizarních postaviček kolem. V bílém mercedesu jezdil kolem demonstrantů a rozdával jim letáky, někdy i jídlo či pití. „Hodně lidí si myslelo, že jsem estébák, provokatér,” vzpomínal Jonák, který prý dokonce vyrážel oním bílým mercedesem na revoluční cesty do měst, kde si ještě lidé Sametem nebyli tolik jistí. Třeba do Mostu. Jonák tvrdil, že tam jel dělat revoluci s hercem Janem Přeučilem a „nějakým sparťanem” - Jonák fotbalu neholdoval, tak netušil, o koho šlo…
Také tvrdil, že se při revolučních dnech skamarádil se zpěvákem Karlem Krylem. Toho prý pomáhal dopravovat ucpanou Prahou. O mnoho let později, v rozhovoru při krevetách, co mají oči, naprosto s vážnou tváří tvrdil, že příčinou Krylova pozdějšího infarktu bylo otrávení jedem z jihoamerické žáby. „Karel Kryl byl otráven jedem z jisté jihoamerické žáby. Co si myslí lidé, nemusí být vždy pravda. Občas mi to vadí, to připouštím. Znám mnoho lidí, takže leccos vím.”
Raná 90. léta: Od politiky do baru
I díky svému chvilkovému proniknutí k Občanskému fóru dostal Ivan Jonák chuť na politiku. Stal se šéfem propagace strany Svobodný Blok, jakýmsi marketérem. Ač měl pro marketing přirozený talent, z politiky brzy zmizel zpět do ulic Prahy, které tolik miloval. Proč? Jednání bílých límečků, umění kompromisů a dohod, na to nebyl Ivan Jonák stavěný. On chtěl být absolutní vládce své reality.
Živil se mimo jiné jako vyhazovač a manažer v klubu Casino bar, kde dostal TEN nápad. A v dubnu 1992 slavnostně otevřel svůj vlastní podnik pojmenovaný po dcerách, které mu porodila Ludvika: diskotéku Sylvie a striptýzový bar Veronika. Jonákovi nikterak nevadilo, že se neřestný podnik plný sexu jmenuje po jeho holčičkách.
Mimochodem, Jonák své dcery velmi miloval, a ony jeho - i později, v těch nejtěžších chvílích. Manželka Ludvika se zároveň stala Jonákovou obchodní partnerkou, protože byla jediným člověkem na světě, kterému Jonák (minimálně v byznysovém smyslu) skutečně věřil.
Třetím do party byl Helmut Huger. Bohatý Němec. Respektive - v Československu bohatý. Huger byl zároveň VIP zákazník luxusní společnice Ludviky. A ta ho přivedla k Ivanovi Jonákovi. Ten to sice vymyslel, zařizoval, vedl a Huger platil. Jonák samozřejmě také nějaké peníze na počáteční investici měl, ale hlavní finanční injekci dodal do Discolandu Huger.
Ten získal největší, nikoliv však nadpoloviční podíl ve firmě. Měl 40 procent, Ivan Jonák 30 procent a Ludvika Jonáková také 30 procent. Tahle čísla jsou samozřejmě důležitá pro pozdější krvavou hru.
Huger opravdu nebyl žádný poctivec, začátky československého kapitalismu si užíval plnými doušky a šmelil své partnery, jak jen to šlo. Na koupi a přestavbu Discolandu sjednal V Německu úvěr a rozjel vlastní hru. Mimo jiné se vyprávělo, že i když byl úvěr v Německu umořen, Huger chtěl stále část splátek po Jonákových. Ivan Jonák samozřejmě nemohl později Hugerovi přijít na jméno.
Kolem Discolandu se pohybovalo více zajímavých lidí. Jednu dobu se spekulovalo, že má vlastnický podíl herec Vítězslav Jandák, který byl v podniku téměř štamgast. „To jsou střípky závisti. Slávek je jedním z nejlepších lidí, které znám. Nikdy tam nic nevlastnil. Jen jsem mu sehnal auto, které si zaplatil,” vysvětloval Jonák.
„Chtěl jsem něco, co v Praze nebylo,” popisoval pak Jonák prvotní nápad na vznik Discolandu Sylvie s tím, že někde je bar, někde diskotéka, někde striptýz, někde night club - ale nikde není všechno pohromadě. Až v Libni. V Discolandu. V budově, která se okamžitě stala prestižním pražským fenoménem. Doupětem neřesti. Epincetrem nekonečných mejdanů. Celebrit. Politiků. Veřejných osob. Ale také mafiánů a dalších lidí z polosvěta. V libeňském prostoru plném nahých holek a stroboskopů se to všechno scházelo, prolínalo. Tady se tvořily devadesátky.
Discoland Sylvie: Erotická královna diskoték
Ivan Jonák chtěl mít z Discolandu nejmodernější diskotéku v Česku. A rychle se mu to povedlo. Byl perfekcionista. V Discolandu se pouštěly desky, které nebyly k sehnání v celé Praze. Moderní vybavení, neony, stroboskopy, Jonákovi nebylo žinantní leštit kliky, sklo a vyměňovat žárovky. Svůj klub miloval a dělal pro něj vše. I přes divokou dobu a fakt, že hlavní roli beztak hrály alkohol a sex, vyžadoval i prezentoval absolutní profesionalitu. V provozu byl Discoland Sylvie 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Sám Jonák nesnášel drogy, nikdy je nebral, a sám tvrdil, že i když si rád dal panáka, nikdy nebyl opilý.
„Nejdelší večírek trval asi pět dní. Byla doba devadesátek a těma mejdanama se žilo trošku jinak. Neznamenalo to, že by to trvalo dlouho díky nějakým drogám, ale byli jsme mladí a vydrželi jsme toho víc,” vzpomínal pro Extra.cz DJ Uwa, který v Discolandu působil. „Propíjeli jsme se do střízliva, a tím, jak jsme se propili do střízliva, tak jsme si dali panáka, abychom se z toho dostali, a zase jsme v tom byli.”
Samozřejmě neřest na pozadí čerstvě nabyté svobody hrála hlavní roli. Ivan Jonák miloval ženy, Ludviku prakticky pořád podváděl. A ona také nebyla svatá. Mimochodem, dlouhodobě stále udržovala poměr s Hugerem, ale Jonákovi to nevadilo. „To, že žena spala s milencem, mi nevadilo, dokonce jsem se s ní bavil i o intimních záležitostech jejich vztahu. Já nejsem žárlivý, ale tolerantní člověk.”
Prý byli tak dohodnutí. Na volno. „Věděl jsem o tom,” říkal Jonák, možná první průkopník polyamorie v české kotlině. Samozřejmě, právě s motivem žárlivosti policisté později také pracovali v rámci šetření vraždy Ludviky Jonákové.
Ale teď jsme v rozkvětu Discolandu, rok 92 a především rok 1993, Discoland Sylvie suverénně vládne Praze. A Jonák je jeho král. Sám o sobě tvrdil, že měl v posteli 2144 žen. „Striptér Leon mi říká: Ty jsi chodící legenda. Kam přijdu, zjistím, že už jsi tam byl přede mnou,” chlubil se Jonák, jenž svoji zálibu v erotičnu dokázal transformovat až do bizarně poetických rozměrů, jak sám píše o striptérkách v Discolandu ve své knize: „Místo křídel roztahovaly své dlouhé nohy, což bylo stejně krásné, jako by roztahovaly andělská křídla."
Některé detaily si pak až zvráceně užívá: „Když host ozdobil dívku svým spermatem, tato obvykle tancovala dál, jako by si ani nevšimla hustého semene, které po ní stékalo. Naopak často hosta položila a oblečeného pomočila a odběhla se umýt. I když host vypadal, jako by se pomočil sám, nikdo z nich se nikdy nezlobil. Dívky si vymýšlely různá zpestření. Třeba si vsunuly do pochvy před vystoupením blikající plastový prstýnek s diodou. Když se pak svlékla, roztáhla nohy, blikala jí viditelně celá kunda."
Zajímavý byl i ceník v Discolandu, který by v dnešní době rozhodně neprošel jako diskriminační, citujme dobový tisk, konkrétně Právo: „V suterénu je night club, kde našinec za tři a cizinec za pět stovek může po celou noc sledovat nepřetržitý striptýz zhruba desítky vskutku lepých děv.” Nemluvíš česky? Máš to o dvě kila dražší!
Do podniku v Libni zavítali úplně všichni, na koho si vzpomenete, samozřejmě včetně velkého Karla Gotta, Petra Jandy z Olympicu, Lucie Bílé, politických elit, ale třeba i slavných amerických Guns n´Roses či ikonických devadesátkových kapel Twenty 4 Seven a 2 Unlimited.
Jonák tvrdil, že z Discolandu dostal „Kateřinu Brožovou na DAMU”, ta to vždy razantně odmítala. U tyče mimochodem tancovala kromě jiných také Tereza Pergnerová, jak kdysi řekla časopisu Instinkt: „Jednou jsem tam šla s bráchou. Koukala jsem se na ty holky u tyčí. Vůbec nebyly sexy. Povídala jsem si o tom s bráchou, Ivan Jonák to zaslechl a nabídl mi, abych teda ukázala, jak to má vypadat. Vlezla jsem si na pódium a začala se svlíkat. A už jsem tam zůstala.”
Tereza prý tancovala na rockové pecky. Nikdy se prý nesvlékla úplně do naha, to až později pro časopis LEO. „Od Jonáka jsem si nakonec ani nevzala peníze. Po čase jsem v Demínce potkala pána, který mi nabídl, abych to zkusila v rádiu Golem,” uzavřela Pergnerová kapitolu Discoland.
V Jonákově podniku si podávali dveře VIP osobnosti, a celebrita se stávala i ze samotného excentrického majitele diskotéky. Miloval novináře a novináři jeho. Rád se stylizoval do role mafiána, kterým, jak již bylo řečeno dříve, podle svých slov nikdy nebyl. Zahrál si i ve filmech, jeho nejslavnější role je v Nahotě na prodej, kde hraje… mafiána. „Vít Olmer, režisér tohohle filmu, mi předpověděl osud. Řekl -tohle je hloupý národ. Když si tě lidé jednou zařadí jako mafiána, tak jím jsi a nemáš možnost se bránit,” vzpomínal na natáčení, kde ztvárnil právě bosse podsvětí. „Tam mi záviděli tehdy všichni herci jako třeba Slávek Jandák a další – prý: ´Jonák je neherec a má víc peněz než my, herci!´” smál se Jonák na celé Ambiente.
Mimochodem, na dveřích Discolandu Sylvie tehdy stál další „celebritní” muž, i když v negativním slova smyslu. Pozdější slavný zločinec, tehdy ještě mladíček jménem David Berdych. Poměrně talentovaný judista, který později sport opustil a založil, či se minimálně „stal členem” Berdychova gangu. Patřil k ochrance Jonákova podniku.
K tomu se váže další šílená historka, kterou vyprávěl „off record” Jonák při našem obědě v Ambiente. Jestli to je pravda, samozřejmě nevíme. Jako u většiny věcí, co Jonák říkal.
Ale bylo to asi nějak takhle: David Berdych se rozhoduje po nějakém čase odejít z Discolandu Sylvie. Na rozloučenou krade z kabátu Jonákovi 700 tisíc korun v hotovosti. Jonák to zjišťuje, je šíleně naštvaný. „No a co se nestane, dílem náhody, potkal jsem Berdycha v Kobylisích, v protisměru,” vypráví nám Jonák. „Jeho auto jsem poznal hned. No a co jinýho jsem měl udělat, než do něj čelně nabourat a jít ho zbouchat.” Takže si to představte - samozřejmě, pokud se to vůbec stalo - devadesátky v nejryzejší podobě: Jonák svým autem čelně naráží do auta Berdycha. Oběma teče krev a honí se po kobyliských polích… Jonák už jen dodává: „Tak takhle nějak začal Berdychův gang - protože Berdych mi nakonec utekl a přežil.”
1992 - 1994. Discoland byznys: Skoro milion za večer
Když jsme se Jonáka v roce 2014 ptali, kolik měl ve zlatých časech Discolandu nejvíce na účtu, začal se smát: „To se ptáte jako valdičák, to vám neřeknu! Ale teď vám klidně všechny trezory otevřu! Vítr, pavučiny…” Ale pak se přeci jen rozmluvil: „Víte, co jsem měl za problém? Já měl tolik peněz, že jsem nevěděl, co s nimi. Jugoslávskému kamarádovi jsem třeba za 140 tisíc korun prodal mercedes, třístovku diesel, ten samý, co jezdí ve filmu Bony a klid,” vyprávěl - jestli šlo o ten stejný, revoluční mercedes, kterým jezdil v roce 89, není známo. „Ten kamarád s ním byl v Jugoslávii ve válce, jezdil tam jen v tankových kolonách, když se vrátil, vypadal ten mercedes hrozně. Hrozně! Tak jsem ho koupil zpátky za 160 tisíc! Jsem sentimentální, píšu verše, mám vztah ke krásným autům – prostě se mi po něm stýskalo.”
A když jsme se Jonáka ptali, zda je pravda, že za večer vydělal nejvíce milion korun, odpověděl téměř dotčeně: „Ne! Nikdy jsem nevydělal milion korun. Chybělo mi k tomu dvacet tisíc! Maximum bylo 980 tisíc. A to bylo hrubého!”
Zopakujme si to: 980 tisíc za večer v době, kdy byl průměrný plat v Československu kolem 4 tisíc korun měsíčně… Není se co divit, že Jonák utrácel naprosto bez zábran. Nejvíce za auta, ženy a samozřejmě - za zvířata.
Samice hroznýše královského, krokodýl americký, papoušek Ara, tři pitbulteriéři a párek medvědů. To je jen ochutnávka ZOO Discolandu Sylvie. Dokud byli medvědi malí, Ivan Jonák je dokonce vodil na řetězu na procházku. Občas mu ale prý medvídek utekl…
Jednou se tak dle vyprávění Jonáka stalo kdysi na Mikuláše. V parku medvěd porazil starou paní, která o chvíli později policistům tvrdila, že ji napadl čert. Jindy šelma utekla Jonákovi v Bohnicích blízko místní psychiatrické nemocnice a pán z přilehlé vilky údajně přiběhl do areálu s historkou, kterou by asi zrovna v psychiatrické nemocnici vyprávět neměl: "Já opravdu nejsem blázen, ale před chvílí na mě zvonil medvěd!" Jonákovo zvíře se totiž opřelo předníma nohama o plot a omylem nejspíš zazvonilo na nebohého pána. Jak ten dopadl, archivy neuvádějí…
Nezbláznil se z těch milionů Jonák? Bylo o něm známo, že peníze miluje, je dominantní, až chamtivý, ale zároveň dává tak strašně rád najevo, že je bohatý. Televizní novináře zval rád dovnitř Discolandu a ukazoval jim na kameru nejmodernější vířivky a VHS přehrávače a další high-tech vymoženosti tehdejší doby, které měl ve svém soukromém apartmánu přímo v podniku. „Debil se z toho zblázní. Jestli si myslíte, že jsem debil, tak jsem se z toho zbláznil. Zeptejte se mých kamarádů, jestli jsem utrácel za nějaké kraviny. I když jsem měl peníze, koukal jsem, kde je voda za tři koruny a kde za deset,” tvrdil nám při jídle v Ambiente Brasileiro. „Vždyť jste měl medvěda…,” oponovali jsme mu. „Medvěd je všežravec, žere zbytky. To jsem si fakt nežil nad poměry,” tvrdil a popisoval, proč ho tohle zvíře fascinuje: „Medvěd, to je kult. U nás je má hrozně málo lidí. Je to strašně úžasné zvíře. Někteří vědci seriózně tvrdili, že medvěd je prapředkem člověka, což tedy později vyvrátili. Medvěd je nejchytřejší zvíře na světě. Protože žije samostatně a musí se sám uživit v přírodě.”
Discoland je na ekonomickém vrcholu. A samozřejmě kolem něj začíná velká mamonářská hra. Hlavně kvůli tomu, že mezi partnery to skřípe. Jonák Hugerovi dlouhodobě nevěří, což mají vzájemné. A v létě 1993 navíc eskaluje napětí u Jonáků doma. Ludvika se podle svých slov manžela více a více bála. „Byl to blázen, který patří do psychiatrické léčebny,” vypovídal později u soudu Aleš Velek, který pracoval jako zásobovač diskotéky.
Navíc kromě sexuálního poměru s Hugerem udržovala Jonáková vztah i s vyhazovačem v Discolandu Tomášem Wühterlem. A s ním překročila Rubikon. Jak? Utekla od Jonáka. A to co „nejtajněji”, aby vůbec nevěděl, kde je. S Wühterlem se odstěhovala v létě roku 1993 na osudové sídliště Petrovice. Periferii přiléhající k Jižnímu Městu, největšímu sídlišti v Praze. Chtěla žít normální život. Otevřela si stánek se zeleninou. „Řekla nám, že Discoland brzy zavře,” vyprávěl zmiňovaný zásobovač Velek. Jonák si ale našel bezpečnostní agenturu a vypátral jí. Nejvíce ho prý štvalo, že neví, kde má svoje dcery. Že mu je Ludvika odvezla, ukradla. Jeho milované holčičky. Především kvůli tomu (kromě finančního aspektu) byl vzteklý, nepříčetný. Že by další motiv pro vražednou agresi?
Začíná drsný boj o Discoland. Protože ten si chce pro sebe více a více uzurpovat i Huger. Soudní spis celého případu je plný výhružek, směnek a různorodých útoků a má tisíce stránek. Základem byla ale zmiňovaná hra čísel: 40 procent, 30 procent, 30 procent. Ruská ruleta. Kdo umře, prohraje.
Kritický rok 1994: Počátek konce Discolandu
Když by teoreticky zemřela Jonáková (na kterou byl i Discoland napsán), spadne jejích 30 procent do rukou jejího manžela (nebyli rozvedení). Když zemře Jonák, bude majoritní vlastník Ludvika. „Krvavý boj o Discoland začala moje manželka,” tvrdil nám v to nekonečné odpoledne v Ambiente Brasileiro a usrkával poctivou brazilskou kávu. „Tak to je, ale já se na ní už dnes nezlobím.”
Navenek, v kritickém roce 1994, ale působí Discoland Sylvie pořád jako stroboskopický ráj na zemi. Minimálně se o to snaží. Jonák třeba slavně projíždí s nahýma holkama v kabriu mercedesu po Václavském náměstí a vzniká ikonický snímek shrnující devadesátky v Československu (a Česku). Extravagantní Jonák tehdy šokoval.
Přitom to byl jen geniální marketingový trik, o kterém si povídala celá Praha. Samozřejmě, o Discolandu se hodně psalo, na povrch už vybublávaly spory. Ať už s Hugerem nebo manželkou. Jonák tak roztříštil mediální pozornost mercedesem. „Lidé jsou pitomci, líní myslet. Musíte jim myšlenky implantovat do mozku. Často je pak přijmou za své. Musel jsem se tedy zviditelnit,” vysvětloval později Jonák svojí nahou jízdu. „Když jsem se projel s nahejma holkama, který rozdávaly letáky po Praze, tak šly tržby nahoru ze sto padesáti na tři sta až pět set tisíc za den. Vydrželo to celý týden. Tak proč bych ze sebe nedělal šaška?”
Co se týče žen, sám Jonák nezahálel, postupně zaujal především dvěma svéráznými milenkami, kterým se ve tvářích, i přes zjevné mládí, zrcadlil těžký osud. Dával jim bizarní přezdívky. Jahůdka. Plamínek. Což vysvětloval po „jonákovsku”: „Bude se vám to zdát divné, ale jsem romanticky a poeticky založený člověk. Jahůdka měla rty, které když jsem líbal, jako bych jedl jahody utržené v létě. A proč Plamínek? Jednou se mi svěřila, že měla bohatý sexuální život. Prý někde zapalovala seníky a u toho masturbovala. Přišlo mi to legrační.”
Méně legrační už ale byla situace v Discolandu, která vrcholí osudným dnem, kdy je popravena Ludvika Jonáková. Nepřehledná situace graduje. Na Jonákovou je prioritně naštvaný samozřejmě její manžel. Ten ale od počátku tvrdil, že vraždu Jonákové zosnoval Němec Huger, společně s nenápadnou, ale důležitou postavou devadesátek, o které jsme tady ještě nemluvili - s Jaromírem Prokopem, výkonným ředitelem Discolandu Sylvie, který sám sebe označoval za pouhého „cifršpiona”, ale potenciál měl daleko dál, což ukázal i později, kdy byl mnoha lidmi považován za skutečnou hlavu Berdychova gangu (viz kapitola Berdych: To nebyl můj gang). „Nebyl to žádný Berdychův gang. Byl to Prokopův gang. To on měl už z dob Discolandu kontakty na policajty, státní správu i politiky,” popisoval nám Jonák.
Jenže podle soudu to byl on. On, který nechal zavraždit svojí manželku. Kvůli bojům o Discoland. Kvůli mamonu. Kvůli vidině zisku majority podniku. Najal si na to tři muže pochybných zabijáckých kvalit, podle soudu přes kamaráda taxikáře Tomáše Jeřábka (a další propletenec lidí z galerky).
1994 - 2001. Smrt Ludviky a nekonečný soudní proces
Byla to poprava. K zelinářskému stánku v Petrovicích přicházejí 7. dubna tři mladíci. Na spolumajitelku Discolandu Sylvie nakonec střílí Jiří Tokár, Rom z Kladna. Spolu s ním se na vraždě podílí jeho kamarád Marcel Štiler a také Josef Vrabec, který dělal v Discolandu Sylvie ochranku.
Je to celé celkem fušeřina – muži se například až na místě od kontaktu dozvídají, koho vlastně mají zabít. Respektive v jedné z mnoha výpovědí, které později mění, to tvrdí vrah Tokár. Ludvika Jonáková navíc měla být zavražděna už o den dřív, 6. dubna 1994. Už tehdy prý přišli do jejího stánku tři mladí muži s cílem jí zabít. Měli pistoli s tlumičem, jenže vystřelit nestačili. Jonáková ukázala, že je z Discolandu zvyklá na ledacos a prostě je vytlačila ven.
Mimořádně cynickou esenci devadesátek pak prezentuje fakt, že Jonáková – i přes to, co se jí stalo – šla druhý den znovu do práce! Jeden den vás chtějí zabít? Nevadí, druhý den snad bude lepší, ta cibule se sama neprodá.
Napodruhé už se Tokárovi podaří popravit Jonákovou jednou ranou. A to prý nikdy předtím nestřílel.
Královna Discolandu umírá. A Jonák? Je oficiálně v šoku. Vypisuje odměnu na informace o vrazích. Je klasický, velkolepě mediální, teatrální.
Tokár a jeho komplicové jsou po pár týdnech vypátráni a Tokár tvrdí, že sice s Jonákem nikdy osobně nemluvil, ale slyšel zprostředkovaně, že si vraždu Ludviky objednal právě Jonák. A že chtěl dát zastřelit i muže, se kterým v té době Jonáková žila, tedy Wühterleho.
Past tak nakonec sklapne na mediálně smutnícího a vraha hledajícího Jonáka. A to i přes to, že se ho mezitím pokusí „někdo” zabít. Jonák tvrdí, že to je Helmut Huger a že jen, po smrti Ludviky, pokračuje v cestě za ziskem majority Discolandu.
Ale hodně lidí, zvláště pak těch od policie, si myslí, že bombu pod auto i zmiňovaný ustřelený jazyk si Jonák způsobil sám, respektive úmyslně si na to někoho najal, aby vypadal jako oběť.
„Vědí to novináři, policajti. Vědí, že jsem skutečná oběť,” namítá nám Jonák velmi důrazně a hlasitě v roce 2014. „Protože tady jsou taky vraždy na mě, které souvisejí s vraždou mé ženy,” připomíná ony dva zmiňované atentáty, kdy měl jednou měl podminované auto, podruhé mu prostřelili tvář. „Já bych si asi těžko ustřelil jazyk,” vyplazuje na nás sešitý jazyk. „Nesl jste si někdy jazyk v kapse? Já jo. Tryská z vás gejzír krve, nic příjemného.”
Mimochodem, aby toho nebylo málo, Jonák dlouhá léta spojoval atentát na svoji osobu s tím, že střelcem byl člověk, který „souvisí s kauzou Orlických vrahů.” Dokonce později ukázal na hlavního popravčího gangu, „Mimíska” Ludvíka Černého, který zabil pět lidí v rámci orlických vražd a pak působil i jako nájemný vrah pro lidi v polosvětě. Černého se na údajnou střelbu na Jonáka ptal ve vazbě Jiří Kajínek, kterému prý Černý řekl: „Kdybych střílel já, tak ho trefím a je mrtvej, ne?”
Jonák později u soudu opakoval, že si tuhle střelbu objednal Huger v rámci krvavého boje o Discoland. Nalákal ho prý na odlehlé místo. „Stalo se to o půl čtvrté ráno. Do té doby na mne Huger čekal, a to měl za sebou namáhavou osmihodinovou cestu autem. Prý mi musí ukázat svůj nový vůz. K tomu, zaparkovanému na odlehlejším místě na jinak skoro prázdném parkovišti u podniku, mne doslova odvlekl a nasměroval mě tak, abych byl snadným terčem,” popsal Jonák soudu svůj zážitek z prostřelení tváře malorážkovým nábojem. Ale zase zůstalo jen u slov, tvrzení, a žádných jasných důkazů.
Stejně jako v případě další údajné nespravedlnosti, kterou nám Jonák servíroval v Ambiente: „Mě zatkli jen na základě jednoho lístku, který napsal jakýsi Áron Vasil, jehož jméno jsem nikdy dřív neslyšel. Bylo tam napsáno: ´Protože jsi nezaplatil za vraždu své ženy, ustřelím ti po tváři i rameno a pak tě zhasnu celýho, žádnej strom neroste do nebe.´ Už týden dopředu jsem věděl, že se něco bude dít. Ale neutekl jsem, i když jsem byl na svobodě. Víte, mě uráží, když se mě někdo ptá, jestli jsem vinný.”
Jonákovo tvrzení ale znovu zůstalo jen tvrzením. „Kdo psal lístek ´Áron Vasil´? Psal ho pravý vrah mé ženy Ludviky i můj! Já vím, kdo. Vy jste blbci, protože to nevíte. A to je to hlavní! Nikdo ze skupiny vrahů ´vykonavatelů´ to nepsal. To se ví. Tak, kdo to psal? A poslal?! Skutečný vrah Ludviky Jonákové. Ostatně, z textu lístku ´Áron Vasil´ to také přímo vyplývá!” vztekal se. A zmiňoval právě Hugera a Prokopa.
Zajímavé taky je, co se dělo před vraždou Jonákové. Bratr Ludviky uvedl, že sestru navštívil tři týdny před vraždou. Řekla mu, že se chce rozvést. Toho se Jonák samozřejmě bál - rozvodem by definitivně přišel o nárok na procenta své ženy v Discolandu.
Ludvika se bráchovi také svěřila, že „na Jonáka se něco chystá, ale i když je to hajzl, ona to tak nenechá”. Co tím myslela? Líčil na něj past Huger s Prokopem? A co znamená, že „to tak nenechá”? Můžeme pouze spekulovat.
Co se dělo dál, jen dokresluje svéráznost devadesátek - podle předchozí citace Ludviky byste snad i uvěřili, že Jonáková ukazovala spíše na německého společníka, ale hned následně… sepsala závěť. „Uvedla v ní, že pokud se jí něco stane, bude to vina Jonáka,” vypovídal bratr. „Závěť pak ale roztrhala s tím, že s Jonákem je vše v pořádku, a napsala jinou písemnost, v níž odkázala své zlato dcerám.” Zároveň se Jonáková podle svého bratra „před manželem asi skrývala, neboť na zvonku neměla jméno, nýbrž jen číslo bytu.”
Podle původní obžaloby si Jonák objednal i vraždu Tomáš Wühterleho, lásky Ludviky Jonákové. Což ale Jonák popíral právě i kvůli tomu, že o vztahu s bodyguardem věděl a nijak nežárlil.
„Obžaloba je absurdní, já neplánoval Würtherleho vraždu. Neměl jsem k tomu žádný důvod. V té době jsem žil s novou přítelkyní, která mi právě porodila syna,” říkal později Jonák u soudu. „Musel jsem také řídit Discoland se sto zaměstnanci. Navíc mě pomlouvali v tisku, musel jsem čelit obvinění z několika trestných činů a někdo mi usiloval o život. Spáchali na mě několik atentátů, dodnes mám ustřelené zuby a jazyk. Žil jsem jako štvanec. Já jsem poškozený, nikoli pachatel.”
Den před vraždou vybrala Ludvika Jonáková z bezpečnostní schránky značnou hotovost, také šperky a další věci, které se už nikdy nenašly.
Zajímavý v tomhle může být i pohled novináře Luboše Xavera Veselého, který chtěl s Jonákem napsat knihu, dlouhá léta si dopisovali z vězení. Jenže když Jonák zjistil, že Xaver Veselý oslovuje v rámci psaní i jiné lidi, nedej bože Jonákovi nepřátele, rozhádali se. „Nedokázal pochopit, že chci napsat objektivní knihu,” říkal později v Blesku Xaver Veselý, který i tak upozorňoval na to, že v případu je dost nejasností. „Jonák tehdy neměl moc důvod vraždit. Byl spokojený, měl malé dítě, byl šťastný s milenkou Jahůdkou. Jeho manželka Ludvika Jonáková naproti tomu přijela den před vraždou ke své sestře a ukazovala jí v kufru svého auta čtyři miliony korun. S ní byl v autě její tehdejší milenec (Tomáš Wühterle), druhý den ji najednou zastřelili a peníze zmizely. Není to zvláštní?”
Od září 1994 do září roku 1996 byl Jonák ve vazební věznici, bez holek a medvědů, se spoustou problémů. Discoland samozřejmě uvadal. Turbulentní rok 1994 byl na počátku konce podniku. Jonák už předtím řešil svoje problémy s Hugerem a manželkou a neměl čas na byznys. Z Discolandu se stával větší a větší pajzl, už to nebyla prestižní diskotéka pro společenskou elitu, nýbrž špinavé epicentrum ruskojazyčných mafií, holých lebek, feťáků a dalších podivínů z polosvěta. Ze zlatého dolu se během pár měsíců stalo hnízdo nekonečných problémů. Rychlý pád. Postupem času zavřel úplně.
Soud trval až do roku 2001, mezitím byl Jonák pro nedostatek důkazů zproštěn obžaloby, ale nakonec, sedm let po vraždě, po dalším nekonečném vytěžování svědků v čele se zmateným Romem Tokárem, dostal Jonák osmnáctiletý trest.
Soudce mnohokrát popsal Tokárovu výpověď jako těžko srozumitelnou. Jednou označoval za objednavatele vraždy Jonáka, jindy ne. Jednou říkal, že věděl, kdo je Ludvika Jonáková, podruhé zase, že neměl tušení. To vše navíc velmi nesrozumitelnou hatmatilkou. Podobně nedůvěryhodně působil i další obviněný Josef Vrabec, který měl bohatou kriminální minulost. Oba už své tresty znali, protože se pod tlakem důkazů přiznali k vraždě Jonákové. Dostali 14 a 15 let. Jenže objednavatele ne a ne dostat, usvědčit. Základní otázka: Dá se věřit vrahům, kteří už ale byli odsouzení, a tak (nejspíš) neměli potřebu lhát? Nebo to byly osoby, jejichž výpovědi zkrátka neměly potřebnou relevanci na odsouzení krále Discolandu Sylvie?
Jak již bylo řečeno - v roce 1998 byl Jonák nejprve zproštěn obžaloby. „Tito svědci měnili výpověď tak, jak se jim to právě hodilo, a za peníze jsou schopni udělat všechno. Proto jejich výpověď nemůžeme brát jako usvědčující důkaz. Nic dalšího žaloba nepředložila, a tak i když stále trvá velké podezření na pana Jonáka, museli jsme ho osvobodit,” řekl předseda senátu Jiří Horký, který Jonáka osvobodil celkem dvakrát. S ním mimo jiných i Tomáše Jeřábka, onoho taxikáře, který to měl vše zorganizovat.
„Já jsem přesvědčen, že to Jonák udělal. Nikdo jiný neměl motiv. Jonákovi spolu nežili, měli se rozvádět a byla to paní Ludvika, na kterou byl napsán Discoland Sylvia. Jonák taky těžko nesl, že žila s jiným mužem. Argument o nedostatku důkazů odmítám. U málokterého případu jich máme tolik,” řekl státní zástupce Jiří Bednář. Mimochodem, až o mnoho let později, v roce 2009, soud zkoumal policejní obvinění, že nájemné vraždy na Jonáka skutečně objednali Helmut Huger a Jaromír Prokop, jak král Discolandu tvrdil. Oba ale byli zproštěni obžaloby, která je původně vinila z útoků na Jonáka (viz box Jak dopadl Jaromír Prokop a kapitola Berdych: To nebyl můj gang, kde se o Jaromíru Prokopovi dočtete víc).
Ale zpět k prvnímu zproštění Jonáka, které šokovalo třeba soudkyni Vrchního soudu v Praze Jaroslavu Maternovou: „Opravdu je osvobodil? Všechny? Vždyť tam byli dva svědci, kteří svědčili proti němu.” divila se tehdy rozsudku. „Ti hoši, Tokár a Vrabec, byli odsouzeni, neměli tedy co ztratit a navíc jim za křivou výpověď hrozila sankce. Podle mého názoru tedy říkali pravdu,” dodala soudkyně.
„Podle našeho názoru soudce Horký nesprávně zhodnotil předložené důkazy,” dodala Maternová, která dostala zapletenou kauzu, v níž je ještě spoustu dalších vedlejších postav, zpět na stůl, protože státní zástupce Bednář se odvolal a případ řešil Vrchní soud. Trvalo to další čtyři dlouhé roky, než byl Jonák v roce 2002 definitivně odsouzen k dvanáctiletému trestu odnětí svobody.
A tak v reportáži TV Prima mohlo zaznít: „Podle rozsudku je nepochybné, že Ivan Jonák zorganizoval vraždu své manželky spolu s taxikářem Tomášem Jeřábkem, který dostal třináctiletý trest odnětí svobody. Po vynesení verdiktu se síní rozléhal pláč příbuzných a tlumené nadávky zejména kamarádů Jonáka.”
Když Jonák vzpomínal na tyhle chvíle mezi chody v Ambiente, div mu nezaskočilo. Tvrdil mimo jiné, že jeho někdejší advokát Josef Lžičař zamlčel soudu prý „klíčový důkaz” - totiž, jak jsme již psali na začátku, že krvavý boj o Discoland začala Ludvika. A Jonák se jí snažil „uklidit” do psychiatrické nemocnice: „Ten důkaz byl, že jsem zaplatil sto tisíc korun za to, aby pan Cimický umístil moji ženu do Bohnic, protože se mě snažila zabít. I Hugera a Prokopa. A oni to prostě ve strachu vyřešili tak, že najali vrahy. A hodili to na mě,” tvrdil Jonák.
Když jsme požádali o reakci Lžičaře, ten jen kroutil hlavou: „Zdá se, že jde o pseudologii fantastica – bájnou lhavost. Pana Jonáka snad omlouvá 18 let mimo civilizaci a možné jisté zdravotní postižení ve výkonu trestu. K obhajobě – a dokazuje to i soudní spis – byla použita veškerá argumentace svědčící ve prospěch pana Jonáka. Pochyboval jsem v té době o podané obžalobě. Žádné eso v rukávu jsem neměl a také jiný důkaz, který by s naprostou jistotou prokazoval nevinu pana Jonáka. Bohudíky i změknutí mozku se mi celých dlouhých 47 let v advokacii vyhýbá a doufám, že to ještě chvíli vydrží. Přeji to i jiným lidem.”
Nekonečně zamotaný případ každopádně skončil Jonákovým odsouzením. Zavřený Discoland zvolna chátral, poslední záchvěv znamenalo podivné angažmá Romana Skamene a jeho manželky Renaty, povoláním advokátky. Ti se snažili zašlý podnik někdy v roce 2007 oživit. Tedy, minimálně to tak prý podali Jonákovi. Součástí dohody byla i smlouva o provozu Discolandu. „Nabídli mi, že mě budou zastupovat. Ale tak, že mě prostě dostanou ven, jakkoli. Vy byste na to nekývl, když byl rok 2007 a mně zbývalo ještě sedm let? Tak jsem kývl,” vyprávěl nám Jonák. „Jenže oni furt, že to nejde - dostat mě ven. A tak mi rozkradli podnik, který byl součástí té dohody, měli moji plnou moc,” popsal, jak se manželé Skamene do Discolandu dostali.
K manželům cítil očividnou nenávist, kterou nespravil ani další chod brazilské degustace: „Skamene před pár lety vykřikovala v bulváru, že lžu, když tvrdím, že se tam například ztratila kuchyň. Podívejte, moje první kroky vedly k hrobu manželky a pak do Discolandu - a všichni, kdo tam byli se mnou, můžou potvrdit, že kuchyň tam fakt nebyla,” vztekal se Jonák. „Skamene přes můj výslovný zákaz pronajala podnik Romům a kuchyň se prostě ztratila. Oni jsou zloději, kteří mě okradli a chtěli mě okrást i o podnik. Třeba tak, že znalcem nechali podhodnotit ceny pozemků.”
2014, Konečně svoboda. Na společenském dně
Ivan Jonák byl propuštěn na svobodu 28. dubna 2014. Jak napsal třeba iDnes.cz: „Podnikatel Ivan Jonák opustil v pondělí odpoledne po 18 letech vězení. Odpykal si trest za objednávku vraždy manželky. Vinu dodnes popírá a tvrdí, že ženu zabili stejní lidé, kteří kdysi postřelili i jeho.”
Kromě toho, že hned navštívil hrob manželky Ludviky a Discoland, plánoval návrat na výsluní. „Pořád jsem král. Ještě vydělám velké peníze,” povídal nám ten pobledlý muž v teplákách a kožené bundě, který ve skutečnosti neměl ani dost sil, ani dost peněz, aby mohl cokoliv ze svých snů splnit. Discoland pořád vlastnily zčásti jeho dcery a on neměl na jejich vyplacení, dokonce se s nimi soudil. Sylvie a Veronika sice nikdy neuvěřily, že by otec nechal zabít maminku, ale možná i ten téměř okamžitý spor o majetek po návratu z vězení, jim minimálně zbystřil mysl a naznačil jak moc táta Discoland miloval. Udělal by pro jeho udržení cokoliv?
Dohady o podnik ukončila Jonákova smrt. Zemřel 24. února 2016 na komplikace spojené s cukrovkou. V osamění, ve svém bytě v Kobylisích, bez peněz. „Byt je mámy, chce po mně nájem. Sere mě, ale je to máma, no,” říkal nám jako jednu z posledních vět toho nekonečného odpoledne v Ambiente. „Ale já se brzy postavím na nohy, nebojte… Zase budu milionář.”
Zchátralá budova Discolandu Sylvie šla nakonec k zemi v květnu roku 2023, věhlasnou diskotéku vystřídaly rezidenční byty. Neopakovatelný a komplikovaný příběh krále devadesátek tím končí. Smutně, na společenském dně. Zda tam Jonák skončil právem, věděl jen on sám. A vzal si to do hrobu.
