Byl čtvrtek 8. srpna 1974. Spojenými státy už nějakou dobu zmítal skandál Watergate, který odstartovalo nevinně vypadající vloupání skupiny lupičů do sídla kampaně opoziční Demokratické strany v budově, jejíž jméno se časem stalo synonymem pro politický skandál.
ČTĚTE TAKÉ: Český Titanic. Při katastrofě SS Eastland zahynuly stovky Čechů, zemřel každý třetí pasažér
Onoho večera tehdejší americký prezident Richard Nixon, donedávna oblíbenec veřejnosti, který byl necelé dva roky předtím znovuzvolen do svého úřadu jedním z nejvýraznějších vítězství v historii, předstoupil před Američany během projevu, který se zapsal do dějin.
V Oválné pracovně v Bílém domě v devět hodin večer místního času přibližně ve třetině svého šestnáctiminutového proslovu udělal to, co před ním a ani po něm žádný jiný americký prezident neučinil: rezignoval.
„Nikdy jsem od věcí neutíkal. Opustit tento úřad předtím, než skončí moje funkční období, odporuje každému instinktu v mém těle. Ale jako prezident musím dát zájmy Ameriky na první místo,“ řekl Nixon do televizních kamer, které proslov živě přenášely do domácností po celých Spojených státech.
Bylo to rozloučení kdysi populárního a mocného politika, který tak či onak v předchozích dvaceti letech dominoval nejen americkému, ale zejména v pozdějších letech také světovému dění. Politika, kterého proslavil jeho strhující comeback, ale zejména následný strmý pád.
Rychlý vzestup a pak náraz do zdi
Nixon pocházel z prosluněné Kalifornie, kde v roce 1946 položil základy své budoucí kariéry. Tehdy vstoupil do Republikánské strany, za kterou byl onoho roku zvolen do Sněmovny reprezentantů. Bylo mu jen 33 let a během své úspěšné kampaně kladl důraz právě na potřebu „nového vedení“.
Rychle na sebe upoutal pozornost celonárodních médií a už v roce 1951 zastupoval svůj stát jako senátor. Stala se z něj hvězda republikánů, málokoho tak překvapilo, když si ho v roce 1952 prezidentský kandidát, generál a hrdina druhé světové války Dwight Eisenhower vybral za svého spolukandidáta. Dvojice ve volbách uspěla a 40letý Nixon se náhle ocitl v Bílém domě.
I díky Eisenhowerově popularitě se v očích mnoha stal jeho následovníkem, po osmi letech na pozici viceprezidenta tak v roce 1960 sám stanul v čele republikánské kandidátky. Jeho vyzyvatelem byl demokrat John F. Kennedy a z těsného klání nakonec vyšel vítězně právě on.
VIDEO: Prezidentská debata Johna Kennedyho a Richarda Nixona
Byla to mimo jiné právě jejich slavná debata, která se stala prvním živě vysílaným předvolebním střetnutím dvou prezidentských kandidátů. Často se také říká, že právě tato debata stála Nixona vítězství.
Dva roky po ponižující prohře s méně zkušeným Kennedym zkusil Nixon štěstí v souboji o pozici guvernéra své domovské Kalifornie. Smůla se mu však lepila na paty a navzdory očekáváním a průzkumům nakonec místo vítězného projevu pronášel slova kritiky na adresu novinářů, které vinil ze své porážky.
„Už tu nebudete mít Nixona, abyste si do něj mohli kopat, protože, pánové, toto je moje poslední tisková konference,“ prohlásil tehdy politik. Nixonova „poslední tisková konference“ byla svého času považována za labutí píseň jeho politické kariéry. Nejzářnější moment bývalého viceprezidenta měl však, názorům komentátorů a politologů navzdory, teprve přijít.
Konspirace, nebo náhoda?
Když byl tak v roce 1968 po vyostřených volbách poznamenaných válkou ve Vietnamu, občanskými protesty i třaskavou mezinárodní situací na druhý pokus zvolen prezidentem, mluvilo se o comebacku, který americký politický svět nepamatuje.
Během svého vládnutí se Nixon těšil značné popularitě, ve volbách v roce 1972, kdy usiloval o znovuzvolení, svého demokratického vyzyvatele George McGoverna bez pardonu rozmetal. Už tehdy však začaly na světlo světa prosakovat první detaily skandálu, který nakonec muži velkých návratů definitivně „zlomil vaz“.
V červnu 1972 přistihli policisté několik mužů během vloupání do sídla kampaně Demokratické strany, které se nacházelo v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. Navzdory prvotním dojmům však pětice mužů nebyla skupinou obyčejných zlodějíčků – hned čtyři z nich totiž v minulosti pracovali pro americkou tajnou službu CIA.
Další odhalení přinesli novináři Bob Woodward a Carl Bernstein, když díky informacím zevnitř FBI spojili lupiče z Watergate se zaměstnanci výboru pro Nixonovo znovuzvolení. Konkrétně šlo o bývalého agenta CIA Howarda Hunta a Gordona Liddyho, kteří mimo jiné stáli u zrodu skupiny takzvaných Instalatérů z Bílého domu (White House Plumbers).
Jejich cíl byl jasný – zabránit případným únikům tajných informací a zároveň sabotovat činnost ústředí demokratů tak, aby bylo Nixonovo znovuzvolení co možná nejhladší.
Mediální pozornost věnovanou skandálu Watergate však do velké míry přerušil již zmiňovaný Nixonův listopadový triumf. Celá aféra by možná zapadla do šuplíku neobjasněných záhad, kdyby nebylo pokračující usilovné práce nejen novinářského dua Woodward-Bernstein, jejichž přínos pro odhalení kauzy shrnuje uznávaný film Všichni prezidentovi muži z roku 1976 s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavní roli.
Zvyšující zájem začal projevovat i Kongres. V květnu 1973 zahájil americký Senát slyšení, které bylo denně přenášeno všemi třemi celonárodními televizními stanicemi, jak před lety připomněl web NPR. Každý tak mohl sledovat postupné odhalování střípků celého případu, a před americkou veřejností začala být kousek po kousku odhalována konspirace, která vedla do nejvyšších politických pater.
Prezidentův konec zpečetila osudná páska
A právě v nich už tou dobou snaha o promlčení celé věci probíhala na plné obrátky. Během senátních slyšení vyšlo najevo, že bylo v Bílém domě tajně nainstalováno odposlouchávací zařízení, které veškeré konverzace nahrávalo na magnetofonové pásky. To se navíc stalo s posvěcením samotného Nixona.
Skutečný politický skandál byl tak na světě. Následovala dlouhá právní bitva o to, zda je prezident nucen řídit se rozhodnutím soudu, který mu nařídil zmiňované pásky vydat k vyšetřování.
Tak se nakonec, prezidentově nechuti navzdory, i stalo. Posledním hřebíkem do pomyslné rakve se stala páska, kterou Bílý dům zveřejnil 5. srpna 1974. Nixon na ní se svým šéfem personálu H. R. Haldemanem střádá plány na ovlivnění federálního vyšetřování ve věci vloupání do kanceláří budovy Watergate.
VIDEO: Nixonův poslední projev před personálem Bílého domu
To už bylo příliš i na Nixonovy republikány. Prezident během svých posledních dní v úřadu čelil téměř jistému odvolání, o kterém se mělo hlasovat v nejbližší době. Odvrátili se od něj i jeho nejbližší spolupracovníci v Kongresu, na případný poslední boj by už byl sám. Rozhodl se tak zbraně složit a 8. srpna 1974 večer oznámil, že z pozice prezidenta odstoupí.
„Vždy ze sebe dejte to nejlepší, nikdy se nenechte odradit, nikdy nebuďte malicherní. Vždy pamatujte, že ostatní vás mohou nenávidět, ale ti, kteří vás nenávidí, nezvítězí, pokud nebudete nenávidět vy je. A pak se zničíte,“ pronesl Nixon následujícího dne, když se loučil s personálem Bílého domu. Pak nastoupil do připravené helikoptéry, všem přítomným s úsměvem zamával a už jako bývalý prezident zamířil domů.
V Oválné pracovně ho nahradil Gerald Ford. „Naše dlouhá národní noční můra je u konce,“ řekl nový lídr západního světa ve svém prvním projevu. Jakkoli se však snažil svého předchůdce upozadit a prezentovat se jako svěží vítr, který nahradil staré struktury, jeho rozhodnutí udělit Nixonovi kompletní a bezpodmínečnou milost mu na popularitě mezi voliči příliš nepřidalo.
Ještě jeden comeback Richarda Nixona
Sám Nixon mohl následující léta strávit v tichosti a v ústraní. Místo toho se však přece jen pokusil o další, tentokrát skutečně poslední návrat na výsluní v roli státníka. Během svého politického důchodu tak navštívil nespočet zemí, zmiňme například Čínu nebo Velkou Británii, a udržoval blízké vazby s mnoha významnými světovými lídry.
Když v dubnu 1994 Nixon zemřel, reakce hodnotící jeho odkaz byly rozporuplné. „Byl skutečným politickým monstrem a velmi nebezpečným nepřítelem. Mohl vám třást rukou a během toho vás bodnout do zad,“ napsal podle webu The Atlantic krátce po jeho smrti novinář Hunter Thompson.
Ne všichni souhlasili. „Je to náš milovaný starší státník. K úžasu všech, kromě jeho,“ hájil dlouholetého politického matadora, mistra comebacků i kontroverzního prezidenta, jehož odkaz byl navždy poskvrněn aférou Watergate a snahami o ovlivňování nezávislého vyšetřování, jeho biograf Stephen Ambrose.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Den, kdy v Hirošimě vybuchla atomová bomba. Záblesk, žár a tma. Pak hořící děti skákaly do řeky
