"Pro idioty dobré," prohlásil prý rumunský diktátor Nicolae Ceausescu, když 21. srpna 1968 slavnostně spouštěl výrobu prvního automobilu Dacia. O osmnáct let později se v jedné Dacii nechal vozit v propagandistickém filmu, kterým chtěl stále více deprimovaným obyvatelům své země ukázat, jak dobře se ve skutečnosti mají a jak je i v běžných potravinách všeho dostatek.
Za další tři roky rumunský komunistický režim padl a Ceausescu byl i s manželkou Elenou zastřelen. Jeho modrá Dacia po něm ale zůstala. Nebyl to model 1100, kterým historie rumunské automobilky odstartovala, ani nejznámější typ 1300. Šlo o Dacii 2000, o níž jste dost možná nikdy neslyšeli, ale jediný pohled vás utvrdí v tom, že ji znáte.
Základem byl jak jinak než Renault, konkrétně velký hatchback R20. Běžný Rumun se k Dacii 2000 nedostal, státní automobilka ho vyráběla výhradně pro nejvyšší představitele komunistické strany a státu, případně tajnou policii. Byla to taková lokální Tatra 613, chcete-li nějak hodně vzdálené přirovnání.
Původně přitom Ceausescu počítal s tím, že pro státní účely postačí Dacia 1310 s mírně upraveným motorem. Sám se dokonce v jedné objevoval. Jenže se záhy ukázalo, že auto je příliš pomalé a nereprezentativní. Jednou dokonce prý, aby se dostal včas na setkání ve Scornicești, odstavil rumunský prezident 1310 za Piteští a nechal si raději přistavit helikoptéru. Takže přišla na řadu Dacia 2000.
Vzhledem k tomu, pro koho auto bylo určené, vyrábělo se jen v černé nebo tmavě modré barvě. Pochopitelně ve velmi omezených počtech. Pod kapotou Ceausescova kusu byl 80kW benzinový dvoulitr z R20 TS v kombinaci s třístupňovým automatem, rumunská média píší, že se v dalších autech uplatnily i dva jiné francouzské čtyřválce. Přitom Ceausescu si klidně mohl vybrat i prakticky shodný Renault 30 dodávaný se šestiválcem. Zkrátka skromný socialistický politik, ze šestiválcového modelu si půjčil jen litá kola.
Kolik přesně jich bylo na přelomu 70. a 80. let vyrobeno z CKD sad dodaných z Francie, se už asi nikdy nedozvíme, každopádně montáž probíhala mimo hlavní závody Dacie v již zmíněném městě Scornicești. Auta byla pochopitelně dobře vybavená: klimatizace, palubní počítač, tempomat, rádio, elektrická okénka a samozřejmě popelníček.
S Dacií 2000 přijela do Rumunska poprvé také počítačová diagnostika, s níž si ale mechanici nevěděli příliš rady. Zřejmě i proto dodnes přežilo jen minimum kusů možná nejluxusnějšího rumunského auta.
Stejným autem, dokonce i v prakticky stejnou dobu jako Nicolae Ceausescu, mohli jezdit i někteří Čechoslováci. Pokud se tedy dostali do kvóty zhruba 230 aut, které do země dostaly. Nešlo o Dacie, ale přímo originální Renaulty 20. Ty se do Československa podle novináře a publicisty Jana Tučka a jeho knihy Auta v Československu 1945 - 1989 dostávaly od roku 1977 a poslední prodal Tuzex ještě v roce 1980. Hatchback se nabízel i přes Mototechnu.
Jednalo se vždy o verzi 20 TL se šestnáctistovkou o výkonu 66 kW a manuální převodovkou. V roce 1978 byla cena v Mototechně astronomických 182 200 korun. Tři Wartburgy 353 nebo dvě Lady 1600 byste za to pořídili. Tuček dodává, že pár aut pro pražskou autopůjčovnu Pragocar mělo také třístupňový automat. Jako model rumunského diktátora.
Samotná historie velkého hatchbacku Renaultu se začala psát v roce 1975, kdy měl premiéru šestiválcový Renault 30 z pera Gastona Jucheta. To jméno jistě znáte, navrhoval Renault 16. R30 se v době premiéry stal vůbec prvním autem francouzského výrobce s více než čtyřmi válci od dob předválečného modelu Vivastella. Pod kapotou byl 2,7litrový šestiválec PRV, který tehdy sdílely i Peugeot 604 a Volvo 264.
Maximální výkon byl 96 kW a nejvyšší rychlost 185 km/h. Na 4,5 metru dlouhý hatchback s 2,7metrovým rozvorem náprav a 490litrovým kufrem nadprůměrné hodnoty. Že je pod kapotou šestiválec poznáte snadno, podle čtveřice kruhových světel vpředu.
Plebejštější R20 představený na podzim 1975 měl totiž dvojici obdélníkových světel, jinak ale byla karoserie prakticky stejných tvarů. Mimochodem poprvé u R30 a R20 použil Renault při navrhování počítač. Kromě designu se auta odlišovala i jinak: R20 měl vzadu bubnové brzdy, kola měla jen 13 palců a nádrž byla zmenšená na 60 litrů.
A odlišné byly samozřejmě i motory, protože Renault 20 používal výhradně čtyřválce. Verze L (ta ale pro nezájem rychle skončila), TL a GTL měly již zmíněnou 66kW šestnáctistovku z R16 v kombinaci s čtyřstupňovou manuální, případně u lépe vybavených modelů třístupňovou automatickou převodovkou.
Oba modely také dbaly na bezpečnost. Vpředu i vzadu byly rozsáhlé deformační zóny, zvýšená byla i ochrana proti bočnímu nárazu. Jen škoda, že spolehlivost nebyla tak dobrá jako bezpečnost posádky.
V roce 1977 se R20 dočkal verze TS s 80kW dvoulitrem a v roce následujícím pak R30 varianty TX se vstřikováním paliva Bosch, které výkon šestiválce posunulo na 106 kW. Následovala řada drobných změn exteriéru i interiéru a v listopadu 1979 další poprvé v historii Renaultu: první osobní model s naftovým motorem, konkrétně typ R20 TD a GTD s 2,1litrový dieselem naladěným na 47 kW. Stejně jako všechny další verze obou typů i diesel poháněl přední kola, skrze nyní už pětistupňovou manuální převodovku.
Kromě dílčích změn včetně přepracovaného interiéru můžeme zmínit také další nové verze: v roce 1980 nabídku doplnil Renault 20 TX s benzinovou "dvadvojkou" o výkonu 85 kW a v roce 1981 Renault 30 Turbo D s, jak název napovídá, turbodieselem o výkonu 63 kW. V podstatě šlo i přeplňovanou verzi motoru z verzí TD a GTD.
Oba typy se v továrně v Sandouville vyráběly do roku 1983, i když nabízených variant postupně ubývalo. Renaultů 20 vzniklo přes 622 tisíc, Renaultů 30 přes 160 tisíc kusů. Oba pak nahradil Renault 25.
