Mohou být noviny a další média umění? Výstava Hit by News švýcarské sbírky „press artu“ v pražském DOX zahrnuje díla nejznámějších světových umělců dvacátého století a současnosti, která spojuje vztah ke světu médií. Za pozornost stojí nejen příběh vzniku této sbírky, ale i způsob, jakým dává nahlédnout na současný svět optikou umění.
S vědcem, po němž je pojmenováno nejprestižnější světové ocenění, jde jen o shodu jmen. Manželé Nobelovi sice nedali světu dynamit, ale obsáhlou sbírku umění zvaného „press art“. Švýcarský pár ji budoval od osmdesátých let minulého století a dnes patří k nejvýznamnějším specializovaným kolekcím zaměřeným na dialog umění a médií v mezinárodním kontextu.
Čítá přes dva tisíce položek, mezi nimiž jsou zastoupena díla slavných umělců, jako jsou i Joan Miró, Georges Braque, Andy Warhol, Kazimir Malevič, Gerhard Richter, David Hockney nebo fotografové Henri Cartier-Bresson či Robert Capa a další.
Okolo čtyř set z těchto děl je nyní k vidění v Centru současného umění DOX v rámci hlavní výstavy sezony nazvané Hit by News, která potrvá téměř do konce srpna.
Ke vzniku této sbírky „press artu“ se váže pozoruhodný příběh. Peter Nobel se dodnes věnuje právu a zamlada pracoval jako korporátní právník ve švýcarském vydavatelském domě Ringier. Vydavatel jej jednoho dne vybídl, aby si na zeď své kanceláře vybral nějaké reprezentativní umělecké dílo.
V galerii jej zaujal obraz kamelota prodávajícího noviny, a tak si jej do kanceláře pořídil. „Byl nadšený, že našel dílo, které se obsahově vztahuje k tomu, čím se společnost zabývá. Podle jeho nadřízeného měl ale tento kamelot příliš otrávený výraz v obličeji a to by společnost stavělo do špatného světla, a tak mu nařídil, že ho má ze zdi sundat,“ vypráví kurátor výstavy Christoph Doswald.
Nobel si tehdy přesto na obrazu trval, koupil si jej sám pro sebe a postupně začal shromažďovat další podobná díla. Všechna spojuje to, že pracují s tématem tisku, respektive médií. „Sbírka je unikátní ve svém úzkém tematickém zaměření. Je možné dívat se na ni i jako na historii výtvarného umění posledních 130 let – všechny jeho fáze jsou tam otisknuty,“ říká o kolekci ředitel a zakladatel DOX Leoš Válka.
Petera Nobela vedla k založení sbírky dle jeho slov nejdříve fascinace technologií tisku, následně ale i jeho intelektuální rozměr a nakonec i proměna médií v čase.
„Důležité je ovšem i tiskové umění samotné. Je překvapivé, kolik umělců využívalo noviny jako základ pro svá díla, ať už v určitém období, jednorázově a náhodou, nebo pravidelně. Někteří dokonce podle novin malovali nebo je i sami navrhovali. Činili tak zcela vědomě, byl to jejich způsob, jak se esteticky vyrovnat s každodenností. V umění ožívá symbolický svět,“ uvádí jedenaosmdesátiletý sběratel.
Peter Nobel má kosmopolitní background; studoval v Moskvě, nějakou dobu žil například v Indonésii a v Curychu provozuje advokátní kancelář Nobel & Partner. A je také znám jako správce závěti švýcarského spisovatele a umělce Friedricha Dürrenmatta.
Světy médií a umění se překrývají i v osobě renomovaného švýcarského kurátora Christopha Doswalda, který je pod výstavou Hit by News podepsán. Původně publicista, který psal především o umění, stejně jako Nobel sám dříve působil ve švýcarském Ringieru, kde v devadesátých letech vedl kulturní magazín SonntagsZeitung a paralelně s tím se věnoval kurátorské činnosti.
Podílel se na řadě výstav v institucích německojazyčné oblasti, ale i ve Francii, Turecku nebo na bienále v Chorvatsku. O sbírku Nobelových se stará přes třicet let.
Ačkoliv výběr z této sbírky vystavoval po celém světě již několikrát – poprvé před šestadvaceti lety –, současnou výstavu považuje za vůbec nejdůležitější z hlediska jejího načasování v rámci mediálních dějin. Spolu s nástupem sociálních sítí a AI totiž cítí, že se přibližuje jejich soumrak – alespoň co se klasických médií a především tisku týče. Právě technologický rozvoj médií totiž ovlivňuje směřování společnosti.
Výstavu kurátor rozčlenil do čtrnácti kapitol, které mapují přístup umělců k médiím, na němž se zároveň ukazuje i vývoj dějin médií jako takových a současně s ním i reklamy. Začíná zobrazováním novin jako předmětu – ať už v obraze Gerharda Richtera zachycujícím fotografii vnitřku atomu jako „rozplizlé nic“, které má být analogií k obsahu médií nebo optikou práce s layoutem novinové stránky.
Noviny se začaly objevovat i na prvních fotografiích, včetně těch portrétních, kde si je lidé schválně brali jako rekvizitu, aby ukázali svůj společenský status.
Později s nimi umělci začali pracovat i jako s tvůrčím materiálem – jako podklad pro své kresby a malby novinový papír využívali například Le Corbusier nebo Joan Miró a pracovali s ním kubisté nebo dadaisté.
„Paradoxní je, že Lenin v Curychu bydlel ve stejném domě, kde bylo založeno dadaistické hnutí. To kritizovalo masovou propagandu a státní kontrolu a zakládalo své vlastní noviny, které bychom z dnešního pohledu nazvali fanziny,“ říká kurátor Doswald nad obrazy Kurta Schwitterse nebo Hansa Arpa, v nichž se objevuje i novinový papír.
Ten koneckonců ke svým kolážím později využíval i Jiří Kolář, jehož dílo mají Nobelovi také ve sbírce. Vedle slovenského autora Romana Ondaka jde o takřka jedinou česko-slovenskou stopu – tedy kromě díla ruského autora Antona Litvina, dlouholetého kritika Putinova režimu, který už delší dobu žije v Praze a nedávno získal i české občanství.
Jedno z jeho děl uvedl na výstavě osobně; na velké novinové stránce po vzoru cenzury zamaloval všechna písmena až na pět, která dohromady tvoří slovo Putin. To vše už v roce 2000, kdy ruský vládce, který rozpoutal válku na Ukrajině, teprve nastupoval do Kremlu.
Foto Petr Šálek / DOX
Také další díla mají jasný politický podtext nebo kriticky odkazují k řadě společenských fenoménů, jako jsou kulturní střety nebo téma genderu. „Googlegram“ Abú Ghraíb od Joana Fontcuberty je obraz sestavený z malých fotografi do podoby uniklého snímku mučení vězňů z Abú Ghraíb a stejným způsobem je vytvořeno i dílo Rashida Rany představující zahalené muslimské ženy, jehož struktura při bližším pohledu sestává z pornografických fotografií nahých žen.
Jsou tu však i obrazy vytvořené z roztrhaných billboardů a reklam v módních časopisech, které kritizují konzumní společnost nebo kult krásy.
Prostor je věnován i myšlenkám mediálních teoretiků Marshalla McLuhana či Jeana Baudrillarda, které se odrážejí ve vystavených uměleckých dílech a podle Doswalda i naplňují v realitě, která vlivem technologií a fake news opouští původní význam médií a přestává „dekódovat“ jejich sdělení.
Jedna z posledních kapitol výstavy se věnuje éře sociálních sítí a postupného zániku klasických médií. Dobře ji ilustruje například fotografie lidí obalených do novinového papíru od Olafa Breuninga, kdy se každý nachází ve své vlastní informační bublině a z celkového obrazu světa může číst jen střípky.
Ve vitríně v poslední místnosti výstavy můžeme obdivovat originální číslo časopisu Interview, který v šedesátých letech vydával sám Andy Warhol, ale také třeba historicky poslední číslo německých novin Tageszeitung, které nedávno přestaly vycházet v tištěné podobě.
Ke spolupráci na něm noviny také přizvaly umělce. „Epilog“ výstavy lze díky tomu přeci jen vnímat i trochu optimisticky – a to optikou toho, že díky médiím vyrostlo i mnoho umělců, kteří pro ně tvořili na zakázku nebo kteří se díky nim proslavili. A mnozí jim to vracejí právě i tím, že je využívají ve své tvorbě. „A tak noviny, které původně stály dvě eura, dnes mohou mít mnohem větší cenu,“ říká závěrem Christoph Doswald.
The post Od rotačky k algoritmu. Výstava v DOX mapuje vztah umění a médií appeared first on Forbes.
