Z Československa se navzdory svému silnému patriotismu rozhodl odejít ještě v noci okupace 1968, jak živě popisuje v kavárně na nábřeží Ženevského jezera. „Ten den – vlastně tu noc, když jsem usínal a z rádia se dozvěděl, že letiště je obsazené – jsem se okamžitě rozhodl,“ líčí Havelka.
ČTĚTE TAKÉ: Praha má medaili za drahotu: Na byt potřebujete 15 ročních platů. Změna? Není na obzoru
„Ve dvě hodiny ráno jsem zazvonil na souseda o dvě patra výš. Řekl jsem mu: ‚Jiří, jsou tady a já půjdu.‘ On jen mávl rukou. Já ale trval na svém. A to bylo rozhodnutí, jehož uskutečnění trvalo nakonec celé měsíce, téměř dva roky,“ vykládá.
Sám nicméně odchod z Československa nikdy jako opuštění Čech a Moravy nevnímal. „Utekl jsem z Ruska, ne z Československa,“ říká Havelka a dodává, že v Rusku žít nechtěl.
Odchod z Československa
Pokusů o útěk ze země proto uspořádal hned několik. Jedním z nich se stal i fotbalový zápas Československa v Marseille, kde tehdy národní tým hrál a kam Havelka i se svou tehdejší přítelkyní a pozdější manželkou dostali povolení vyrazit.
„Přátelé se mi smáli: ‚Ty, který jsi v životě na fotbale nebyl, najednou jedeš?‘ Odpovídal jsem, že mě to zajímá, že hrají Češi a tak podobně. Ve skutečnosti to byl samozřejmě emigrační výlet,“ vzpomíná.
Domluvili jsme se, že se ‚písemně‘ rozejdeme – pomluvili jsme jeden druhého, že se rozcházíme, a každý začal hledat vlastní cestu.Jen den před odletem proto přišel Havelkovi telegram s oznámením, že jsou všechny výjezdy na Západ zastaveny. Nakonec se proto rozhodli vydat každý samostatně, aby budili méně podezření.
„Domluvili jsme se, že se ‚písemně‘ rozejdeme – pomluvili jsme jeden druhého, že se rozcházíme, a každý začal hledat vlastní cestu. (…) Já jsem vyjel na Západ jedním směrem, manželka odjela do Jugoslávie jako svobodná. Sešli jsme se pak v Ženevě, díky pomoci různých organizací, a právě tam jsme požádali o azyl,“ popisuje.
Krajina stejná jako v Česku, ale jiné možnosti
Náročnou pasáží nicméně bylo Havelkovo rozloučení s rodinou. Z rodných Loštic se sice odstěhoval již dříve do západních Čech, útěk do zahraničí nicméně ale omezil kontakt s rodinou. Havelkův tatínek zemřel dva měsíce po jeho emigraci, zatímco s maminkou si mohl alespoň občasně telefonovat.
Jak je ten svět nespravedlivý. Proč vy tady máte všechno, a u nás je to úplně jiné? Vždyť země, stromy, příroda jsou stejné jako u nás. Tak proč tady máte všechno jiné než my?„Když maminka přijela a šla se mnou do Migrosu (švýcarského obchodu), rozplakala se. Nechápal jsem proč. Řekla mi: ‚Jak je ten svět nespravedlivý. Proč vy tady máte všechno, a u nás je to úplně jiné? Vždyť země, stromy, příroda jsou stejné jako u nás. Tak proč tady máte všechno jiné než my?‘“ popisuje Havelka.
„Češi strojařinu umí“
Zatímco švýcarská kultura i životní styl byly shodné s těmi československými, největší překážku představoval zejména jazyk. „Operoval jsem s trochou němčiny,“ říká Havelka a sebekriticky dodává, že francouzštinu se ani za celý svůj život dobře nenaučil.
Právě díky němčině a zkušenostem s konstruktérstvím, které vystudoval v Plzni, se mu podařilo najít práci. „V konstrukci mě čekal německý šéf, poměrně mladý technik a inženýr. Domluvili jsme se základní němčinou, pozdravili se. On se mě zeptal: ‚Kde jsi studoval?‘ Odpověděl jsem, že v Plzni. A on na to: ‚Plzeň, tu školu znám. Podívej se, já tě zkoušet nebudu – vím, že Češi strojařinu umí,‘“ popisuje Havelka.
Nejsem Švýcar, ale jsem tu přijímaný
„V pracovním kolektivu mě jinak přijali se zvědavostí, se zájmem,“ vzpomíná. „Měl jsem pořád pocit, že jsem méně než ostatní – a tak jsem se je snažil dohánět, být jako oni,“ říká Havelka.
Na otázku, kdy si v Ženevě konečně připadal jako doma, ale odpovídá odmítavě. „Cítil jsem se tu dobře. Že tu jsem a že se snažím splynout se společností. Ale nikdy jsem nemohl být jako oni. A nejsem ani dnes po těch mnoha letech,“ vysvětluje.
„Berou nás, jako bychom byli jejich – ale vědí, že nejsme odsud. Když (francouzsky) řekneme ‚dobrý den‘, téměř hned poznají, že to není náš rodný jazyk. Jim to ale nevadí. Místní kultura je taková – jsou zvyklí přijímat různé lidi a postupně si na ně zvykají,“ pokračuje.
„Pěkně jste to zřídili“
To, že se do Ženevy přistěhoval jako někdo ze střední Evropy, podle Havelky nikoho ve Švýcarsku příliš nevzrušovalo. Důvěrně to podle jeho slov ilustrovalo jedno setkání, které zažil při cestě výtahem zhruba po roce nebo dvou, kdy žil v Ženevě.
„Potkal jsem tam jednoho pána a on se mě zeptal: ‚Jak se vám tady líbí? Jste spokojený?‘ Odpověděl jsem, že ano, že jsem rád, že tu mohu žít. A on na to: ‚Ale vy jste to Československo pěkně zřídili!‘ Překvapeně jsem se zeptal, jak to ví. ‚Já tam jezdil za první republiky a krátce po válce – byla to velmi vyspělá země, vyspělejší než ta naše. A teď jsem tam byl nedávno znovu. To jste ji pěkně zřídili.‘ Smál se přitom – věděl, že to nebyla moje vina, ale důsledek režimu a závislosti na jiném světě, který nás přibrzdil a úplně přeorientoval,“ vybavuje si i po letech Havelka.
Švýcarský parní válec
Na druhé straně úspěch Švýcarska podle Havelkovy mnohaleté zkušenosti, kdy v zemi žije, vyplývá v jeho pomalém „valení se“ kupředu.
Ten směr je dán pozitivní zkušeností: když něco funguje dobře, pokračuje se v tom dál.„Všechno, co se tady děje, připomíná časový parní válec – jede pomalu, ale neustále, systematicky a jedním směrem. Aby se ten směr otočil, je potřeba hodně energie a úsilí. A ten směr je dán pozitivní zkušeností: když něco funguje dobře, pokračuje se v tom dál. Takto jednají zdejší lidé,“ popisuje.
To platí například pro zákony týkající se přijímání cizinců. Ty podle jeho zkušenosti nejsou napsané, ale vyvinuté. „V mnoha státech se dělají zákony podle momentální situace. Tady je to jinak – zákony se neruší a nevytvářejí nové, ale vylepšují se. Jsou staré, vycházejí z tradice, a podle potřeby se jen doplňují nebo upravují,“ uzavírá.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Trump baží po Nobelovce za mír: Chlubí se ukončením sedmi válek. Jaké má opravdu zásluhy?
