Uplynulo 80 let od chvíle, kdy moskevský soud poslal československého generála Sergeje Vojcechovského do gulagu. Proč to s ním takhle dopadlo?
Sovětský bolševický režim byl nejen brutální, ale i nesmírně pomstychtivý. Především za Stalina šel tvrdě proti jak reálným, tak domnělým odpůrcům. Takže se vlastně není čemu divit, že si vzpomněl i na generála Vojcechovského. A že byl tenhle legionářský hrdina dávno občanem jiného státu? To Stalina, který byl schopen likvidovat celé národy, nemohlo zastavit. I po desítkách let na jeho seznamu nepřátel zůstávali mimo jiné představitelé bělogvardějců, kteří za občanské války bojovali proti bolševikům. Takže i Vojcechovský. Ostatně nebyl zdaleka jediný, kdo byl po druhé světové válce odvlečen do SSSR. Jen na území dnešního Česka se jednalo o zhruba tři stovky osob.
O koho šlo?
Většinu tvořili emigranti ze Sovětského svazu, především Rusové, ale i Ukrajinci nebo Bělorusové. Čerstvě máme informaci dokonce i o jednom odvlečeném Arménovi, který ani nebyl občanem SSSR, nýbrž Íránu. Ve 20. letech utekl před válkou do Evropy, usadil se v Praze. Vystudoval architekturu, navrhoval rekreační střediska ve Vysokých Tatrách. Jenže přišel rok 1945 a – bum, NKVD jej odvlekla do SSSR. Do roku 1953 byl vězněn někde na Pečoře, pak musel snášet vyhnanství v Krasnojarsku. Do Československa se mohl vrátit až v roce 1961. Dopadl tedy ve výsledku lépe než generál Vojcechovský, který roku 1951 zemřel v gulagu nedaleko sibiřského města Tajšet.
Vojcechovský při manévrech provázel TGM
Kdo přesně byl generál Vojcechovský?
Byl původem Rus, narodil se 16. října 1883 ve Vitěbsku do vojenské rodiny. Absolvoval Akademii generálního štábu v Petrohradě, v řadách carské armády se zúčastnil rusko-japonské války. Roku 1917 byl převelen k československému vojsku, které se tehdy formovalo v Rusku. Stal se náčelníkem štábu střelecké divize Jana Husa, velel pluku Jana Žižky z Trocnova. S legionáři zůstal i po vypuknutí bolševické revoluce, prošel s nimi anabázi do Vladivostoku, vyznamenal se při obsazení Čeljabinsku i při dalších bitvách. Byl to velmi dobrý stratég.
Poté, co se většina Čechoslováků vrátila domů, bojoval v občanské válce po boku admirála Kolčaka. Po jeho porážce se mu podařilo vyhnout zajetí, přes Istanbul emigroval. A jelikož měl velmi dobré vztahy s legionáři, usadil se v Československu. V československé armádě se postupně vypracoval ve třetího nejvýše postaveného důstojníka, při vojenských manévrech osobně doprovázel prezidenta T. G. Masaryka. Roku 1938 patřil k vojákům, kteří prosazovali myšlenku obrany země proti Hitlerovi.
Dodnes je známá jeho věta: O hranicích se nediskutuje, hranice se brání.
Ano. Byl to zkrátka velmi významný voják, u něhož si bolševici vyhodnotili, že se ho musí po válce zbavit. Osoby jako Vojcechovský byly v momentu, kdy se komunisté snažili ze všech sil uchvátit moc, jednoznačně nežádoucí. Speciální jednotka NKVD nazvaná Směrš (zkratka výrazu „Smrt špionům“) jej proto zatkla už 12. května 1945. Okamžitě byl odvlečen do vyšetřovny, kterou si Sověti zřídili v jedné vile na Ořechovce. Odvlekli jej k vykonstruovanému soudu do Moskvy, poté byl odsouzen na 10 let do pracovně-nápravných táborů. O pár let později byl poslán do tzv. „osoblagu“, což byl zvláštní druh gulagů zřizovaných po roce 1948, určených speciálně pro politické vězně.
Sešli se v něm nejen odvlečení jako Vojcechovský, ale i partyzáni z Pobaltí, bojovníci z Ukrajinské osvobozenecké armády, Vlasovci, sovětští občané zajatí za války německou armádou. V „osoblagu“ panovaly mnohem přísnější podmínky než jinde; v oknech byly mříže, vězni museli na zádech nosit čísla, měli zákaz korespondence s rodinou. V Ozerlagu u Tajšetu, kam byl umístěn Vojcechovský, se těžilo hlavně dřevo.
Vojcechovský byl blízkým spolupracovníkem TGM, Beneše. Jak je možné, že se ho proti Sovětům nikdo nezastal?
Šlo to hrozně rychle. Zatkli ho už tři dny poté, co do Prahy přišla Rudá armáda. A pak: československá pozice v tu chvíli nebyla oproti té sovětské bůhvíjak silná. Zdejší správa neměla dostatečnou autoritu. Sověti si prostě dělali, co chtěli. Je ale pravda, že kdyby se československé orgány minimálně v dalších měsících více snažily, zatčených a odvlečených do SSSR nemuselo být tolik.
Ví se něco o tom, jak Vojcechovský zemřel?
Ve vězeňském spisu je u diagnózy uvedeno tuberkulóza a sešlost věkem. Pravděpodobně však šlo o vyčerpání a stres z těžké práce, ze šílených podmínek v gulagu. Tehdy mu bylo už 68 let, pro jeho organismus to znamenalo fakt velký zápřah. Hodně zlé to pro něj muselo být pravděpodobně už dávno před tím, než se vůbec dostal do SSSR – už při výsleších NKVD na Ořechovce byl patrně podroben mučení, metody sovětských vyšetřovatelů byly drastické. Jeden z dalších odvlečených, někdejší chargé d´affaires prozatímní ruské vlády v Československu Vladimír Rafalský, při výslechu ve stejném domě zemřel po pádu z okna. Vyskočil sám, nebo jej někdo shodil? To už se nedozvíme.
Zrovna tato smrt je v Rusku historicky až nápadně častá.
Patří, zdá se, k tradici… V souvislosti s generálem Vojcechovským musíme zmínit kladenskou historičku Gabrielu Havlůjovou, která před pár lety u Tajšetu vyhledala místo, kde zemřel. Iniciovala instalaci pamětní desky, která by tam snad měla být dodnes. Díky ní je tabulka s Vojcechovského jménem i v pražské Konviktské ulici, kde jej NKVD v květnu 1945 zatkla. Letos dokonce kontaktovala potomky Vojcechovského žijící v Americe, na jaře je v Česku provázela po místech spojených s jejich slavným předkem. Podívali se i na Ořechovku, a bylo to pro ně velmi pohnuté. Moc si vážili, že se na jejich příbuzného nezapomnělo.
Někdo skončil v gulagu jen kvůli smůle
Vedle Vojcechovského jste mluvil i o diplomatovi Rafalském. Jaké další lidi odvlečené po válce do SSSR byste zmínil?
Z těch 300 lidí patřily zhruba dvě třetiny k vedoucím představitelům ruské či ukrajinské emigrace. Vrátilo se jich odhadem sedmdesát. Ke zbytku ale patřili i někteří Češi, kteří s ruskou emigrací neměli nic společného. Zrovna před pár dny se nám podařilo kontaktovat dceru jistého Karla Šťastného, který byl také v květnu 1945 zatčen, do žernovů NKVD se přitom dostal jen naprostou shodou náhod.
Měl jen smůlu?
Přesně tak. Nic víc. Byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Odvlekli jej do Lvova, pak do Moskvy, nakonec do gulagu. Bohužel nepřežil. Byť Směrš většinou chodila podle seznamu za konkrétními lidmi, podobných případů se na českém území událo víc. Slušelo by se na věc podívat i ze širšího pohledu, jednalo se totiž jen o malou část mnohem větší operace; NKVD svévolně zatýkala lidi i na území jiných států východní a střední Evropy. Její jednotky šly při zahánění hitlerovských vojsk hned za patami Rudé armády. A například na území Maďarska, které za války patřilo ke spojencům nacistického Německa, byly při rozsáhlé operaci pozatýkány až statisíce civilistů.
To je obrovské číslo!
Až nepředstavitelné. Často končili na nucených pracích třeba na Donbase, opravovali válkou poškozené podniky. V Maďarsku se kvůli tomu vžil výraz „Málenkij robot“, což byla zkomolenina ruského termínu pro malou práci. Sověti totiž tímto způsobem oslovovali lidi, kteří vzápětí skončili na několik let zavlečeni kamsi na Sibiř: „Pojďte nám pomoci tamhle něco opravit. Bude to jen malá práce na pár hodin.“ V Maďarsku byli mnozí z odvlečených členy milic a dalších ozbrojených složek, šlo však nezřídka i o obyčejné civilisty. Odvlékáni byli i Maďaři či Němci z východního a jižního Slovenska. I jich bylo dost.
Kolik?
Badatel Peter Juščák, který se tématu hodně věnuje, odhaduje počet lidí odvlečených ze Slovenska do SSSR – a to do gulagů i zajateckých táborů – až na patnáct tisíc. Třeba jen z městečka Medzev, známého svou německou menšinou, zmizelo přes sto lidí. Postupující Stalinova vojska odvlékala ze Slovenska mnoho lidí už od podzimu 1944. Někteří třeba patřili k Hlinkovým gardám, ke kolaborantům, mnozí další se však ničím neprovinili. Sověti to brali šmahem, snad aby splnili zadané kvóty; těžko říct.
Utkvěl vám nějaký konkrétní osud?
Zrovna nedávno se nám podařilo získat paměti Olega Lipského, který na Slovensko emigroval z Ruska přes Istanbul. Ve 20. letech bojoval v „bílé“ armádě proti bolševikům, po emigraci získal československé občanství. Byl to velký odborník, který v Bratislavě pracoval na ministerstvu práce. NKVD jej zatkla někdy v květnu nebo červnu 1945, spolu s několika slovenskými Maďary byl nejdříve deportován do Vídně, následně do SSSR, kde pobýval v lágrech v Uchtě a ve Vorkutě. Vrátil se až v roce 1955, do své smrti v roce 1975 žil v Bratislavě.
Slovenský parťák Solženicyna
Lišily se mezi sebou sovětské lágry, do kterých byli Čechoslováci umisťováni?
Jistě. Ne všichni mířili do „osoblagů“ jako Vojcechovský, končili i v běžných gulazích. Ani tam ale nepanovaly výrazně lepší podmínky. I v tomto případě šlo o otrockou práci třeba na stavbách železnic, v lese, v dolech. Byli distribuováni do různých částí SSSR, mnozí do lágrů na Pečoře, někteří do Kazachstánu. To byl třeba případ slovenského právníka Ivana Kováče, který za války spolupracoval s partyzány, po osvobození žil v českém Duchcově. Roku 1947 byl zatčen kvůli nesmyslnému udání agenta StB. Sovětské orgány jej umístily v kazachstánském lágru v Pavlodaru, kde se potkal s Alexandrem Solženicynem. A existuje spekulace, že pro slavného spisovatele byl právě Kováč jedním z předobrazů pro povídku Jeden den Ivana Děnisoviče.
Kováč pobýval v různých táborech, dokonce se roku 1953 v Sarani aktivně zúčastnil povstání, které bylo reakcí na nespravedlivé zacházení při šílené dřině v extrémních mrazech. Zažil si své. Právě v saraňském táboře vládli místo dozorců uvěznění zločinci, kteří po večerech hráli karty o hlavy svých spoluvězňů. Kdo prohrál, musel vybraného nebožáka zabít. Pro ostatní byli hrozbou i členové gruzínské mafie.
Jaké největší hrůzy vůbec čekaly člověka v gulagu mezi lety 1948-53?
V té době gulag zažíval druhý vrchol své existence. Když se podíváte na počty vězňů, gradovalo to někdy koncem 30. let, kdy bylo v gulagu 2,5 milionu lidí. Pak to ve válečných letech velmi strmě klesalo, kolem roku 1947 se však počty opět dostávají do vysokých hodnot. A vrcholí to posléze na začátku 50. let. Podmínky byly tou dobou ve srovnání s válečnými lety už přece jen trochu lepší. Člověk měl větší šanci přežít. Na začátku války totiž panoval chaos a nedostatek, nebylo jídlo. A tak v gulagu zemřel každý čtvrtý vězeň.
Kolem roku 1950 už to tak otřesné nebylo. Taky se nedělo, co bylo běžné před tím za Velkého teroru – že už jednou zatčený vězeň gulagu byl odsouzený k trestu smrti. Zase se ale nepleťme, v gulagu nepanovala žádná idylka ani na přelomu 40. a 50. let. Dělalo se dvanáct hodin denně, někdy i déle. Když byl člověk umístěný na Kolymě, v zimě trpěl při -60 stupních. V kazašské stepi jste se v zimě také musel vyrovnat s brutálním mrazem, přes léto přitom vězně ničilo pro změnu strašné prašno. Vězni byli zneužíváni k otrocké práci v naprosto otřesných podmínkách.
Když byli umístěni kamsi do nehostinných sibiřských končin, deptala je i beznaděj, že už se odtamtud nikdy nedostanou?
Asi jak u koho. Po válce se obecně tenhle náhled trochu pozměnil, protože se lágry plnily německými zajatci, Vlasovci či Ukrajinci z osvobozenecké armády, kteří měli pro strach uděláno. Takoví byli schopni se lépe organizovat, účinněji čelit i šikaně kriminálních vězňů. I před chvílí zmíněný Kováč se ostatně nakonec vrátil do Československa. Jen to pro něj ani po návratu nebylo snadné; žena se o jeho deportaci do SSSR dozvěděla až po roce, čelila soustavnému ponižování a vyhrožování, nakonec i se synem emigrovala. A Kováč tak svého syna viděl až v roce 1967.
Jak se k návratům lidí jako on stavěly československé úřady? Nebyli navrátilci ze SSSR pro režim hrozbou?
Byli. Většinou mohli zastávat nanejvýš dělnické profese, rozhodně přišli o společenské pozice, které zastávali ještě v demokratickém Československu. Odvlečení byli po propuštění z gulagů nejdříve posláni do „ozdravoven“, kde je vykrmili, aby se do vlasti nevrátili ve vyloženě zuboženém stavu. Podobné „ozdravovny“ existovaly třeba v Mordvinsku nebo v Oděse. Odtamtud byli transportováni vlakem přes Ukrajinu do Čopu, následně na Slovensko. Samozřejmě se pak o ně hodně zajímala StB. O svých zkušenostech ze SSSR měli přísný zákaz cokoliv komukoliv vykládat. Velmi často se o tom nemluvilo ani v rodinách, a tak ani není divu, že se u nás tato dějinná kapitola nedostala do širšího povědomí, i když by si to velmi zasloužila.
Stejně mi přijde, že když se někdo vrátil ze sovětských gulagů, byl to vlastně zázrak.
Svým způsobem ano. Zpátky se dostala možná čtvrtina ze všech lidí, což je strašně málo. Pokud přežili rok 1953, měli z poloviny vyhráno. Po Stalinově smrti se poměry začaly přece jen uvolňovat, došlo i na amnestie, byť se nejdříve týkaly spíše kriminálních vězňů. Nedávno se nám třeba přihlásil jeden pán ze Slovenska, jehož dědeček se dostal do lágrů u Norilska; propuštěn byl hned po Stalinově smrti v dubnu 1953. V jiných případech to však trvalo déle. Kdo přežil a nerezignoval, ten se většinou mohl dříve nebo později do Československa vrátit.
Taky ale ne vždy. Třeba běloruské básnířce Laryse Henijuš to bylo sovětskými úřady znemožněno. Správkyně archivu běloruské exilové vlády získala československé občanství ve 30. letech, žila tu i se svým manželem. Bezprostředně po konci války ji československé orgány před odvlečením zachránily, odstěhovala se do Vimperka. Po únorovém puči už ji však úřady odebraly československé občanství a bez milosti vydaly sovětským orgánům. Oba s mužem skončili v gulazích, byli odsouzeni na 25 let. Propuštění se dočkali až tři roky po Stalinově smrti, přestěhovat se do Československa jim však nebylo povoleno, ač se o to Larysa Henijuš velice snažila. Zemřela roku 1983 v Bělorusku.
V čase, kdy po celém Československu visely nápisy o věčném přátelství se Sovětským svazem…
Když si člověk čte o osudech odvlečených, až ho z toho mrazí. Dotklo se to vážně pestré palety osob. Zmíněný Oleg Lipskyj například vzpomínal, že v jedné cele moskevské Butyrky seděl s Jánošem Esterházym, vůdčím představitelem Maďarů ve Slovenském štátu. Vedle sebe se ocitli naprosto nevinní občané, kolaboranti, ale i vojáci Rudé armády, kteří se na „osvobozovaném“ území dopustili znásilnění. I je totiž někdy sovětská moc trestala pobytem v gulagu, byť to v jiných případech viníkům stejných zločinů prošlo. Do gulagu putovalo po oficiálním připojení k SSSR i mnoho lidí z Podkarpatské Ukrajiny. Také mívali československé občanství, my jsme na ně ale úplně zapomněli, jako kdyby k nám nikdy nepatřili. Lepší zmapování této historie patří také k našim dluhům.
Před chvílí jste zmínil „území osvobozované Sověty“. Je na místě si tu otázku položit – osvobozovala tu roku 1945 Rudá armáda, jak jsme se ve škole učili, nebo spíš dobývala?
Záleží na úhlu pohledu. Sověti bezpochyby osvobodili velkou část zdejšího území od nacistů. Jenže to, co s sebou přivezli, nebyla svoboda v našem dnešním slova smyslu. Šlo o další totalitní zřízení, které bylo pro mnohé lidi ještě horší než nacistický režim. A není pochyb, že pro spoustu našich krajanů mělo ještě fatálnější důsledky než Hitlerův vpád.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tanec smrti: Ukrajinci eliminovali skupinu Rusů. Nepomohly ani úhybné manévry, zachycují záběry
