Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států

Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.