Předvolební hesla komunistů na společné kandidátce hnutí Stačilo! kontinuálně navazují na stoletou ideologickou rétoriku strany. „Zúčtujte dnes se svými nepřáteli! Zúčtujte dnes se svými vykořisťovateli, se zrádci, s násilníky a korupčníky,“ vyzýval potenciální voliče titulní list komunistického Rudého práva v neděli 15. listopadu 1925. Tedy přímo v den parlamentních voleb. „Přišel první den odplaty! Dnes budeme soudit my!“
KSČ: Jde o přípravu k poslední bitvě
Když se na podzim před 100 lety českoslovenští komunisté poprvé pokusili proniknout do parlamentu čili do Národního shromáždění republiky Československé, počítali s úspěchem. Strana založená v roce 1921 měla o čtyři roky později už na 130 tisíc členů, přičemž současný politolog Jacques Rupnik spočítal, že v poměru k počtu obyvatel to byla vůbec největší komunistická strana na světě.
Do voleb vyhlášených na 15. listopad 1925 šla KSČ s vítěznými ambicemi. A s náramně agresivní rétorikou, která by mnohé dnešní příznivce kandidátky Stačilo! možná i překvapila. „Jde o dobytí nových posic pro nový proletariát. Těchto nových posic musí býti dnes dobyto a bude jich dobyto. Jde o přípravu k poslední bitvě,“ hlásalo v den voleb stranické Rudé právo. A vlastně vyzývalo ke komunistickému převratu. K oné „poslední bitvě“. O které se zpívá v Internacionále, proslulé dělnické písni, která byla v roce 1925 i oficiální státní hymnou Sovětského svazu.
Spodní část titulní strany Rudého práva pak v den voleb přinesla i další výzvy tučným palcovým písmem: „Vše pro budoucnost ujařmeného lidu měst a venkova! Vše pro komunisty! Sláva Komunistické internacionále!“ Kominternu založil v Moskvě přímo Vladimir Iljič Lenin (1919), konečným cílem organizace bylo rozšíření bolševické revoluce z Ruska do celého světa.
Noviny rozhodovaly, rádio měl málokdo
Papírové noviny tehdy patřily k nejúčinnějším nástrojům předvolební propagace. Televize neexistovala a rozhlas zatím zůstával v plenkách, na konci roku 1925 bylo v Československu registrováno pouhých 14 tisíc radiopřijímačů.
Vládnutí takzvané Všenárodní koalice (Pětky) na čele s premiérem a agrárnickým politikem Antonínem Švehlou skončilo dříve, než se očekávalo. Parlamentní volby byly původně naplánovány až na jaro roku 1926, ale rozhádané vládní strany dovedly zemi k předčasnému hlasování již v neděli 15. listopadu 1925. Hroutící se kabinet tvořili před 100 lety agrárníci, sociální demokraté, lidovci, národní socialisté a národní demokraté.
Denní tisk se právem ptal: „Bude příští parlament lepší?“ Do voleb totiž poprvé samostatně šla i Komunistická strana Československa (KSČ) a kandidát komunistů Edmund Burian před volbami jasně řekl, co strana zamýšlí: „Ve volbách rozvineme komunistický program a budeme hlásati svržení koaličního režimu, poněvadž nechceme důsledky toho, kam režim ten vede: Nechceme, aby Československo bylo vydáno ještě více na pospas kapitalistům, nechceme záhubu pracujícího lidu. Ve volebním boji vysoko vyzdvihneme úsilí o socialistickou vládu pracujícího lidu.“
Nepoučitelní sociální demokraté
Teprve sedmileté československé demokracii tedy komunista Burian rovnou vyhrožoval, že parlamentní volby nepřežije. A strašení bolševickým převratem patřilo také ke každodenní rétorice Rudého práva. „První den odplaty přišel! Chudí lidé! Splaťte dnes koaličním stranám, co na Vás napáchaly zlého,“ hřímal stranický deník palcovými titulky přímo v den voleb.
KSČ se v roce 1921 zrodila na ultralevicovém křídle sociální demokracie, konzervativnější jádro partaje se ale přidalo k vládní koalici. A zatímco komunisti na svých předvolebních schůzích básnili o Sovětském Rusku jako o zemi zaslíbené, sociální demokraté upozorňovali na zločiny ruského bolševismu.
„Policie a vyzvědačství v sovětském Rusku bují hrůzněji, nežli bujelo za carismu. Ve všech podnicích, školách i divadlech, ve všech shromážděních pohybují se vládní špiclové, a běda těm, kdož upadnou do podezření z neloajality,“ varoval v roce 1925 před poměry v Sovětském svazu sociálnědemokratický deník Právo lidu.
Komunistický Dělnický deník to viděl jinak: „Ostří sociálně demokratické volební agitace je namířeno hlavně proti komunistům. Na volebních schůzích vyprávějí bajky o pečených dětech v Rusku.“
Proruští Češi. Tehdy i dnes
Prostý občan mohl být dezorientován podobně jako dnes, kdy kvůli hnutí Stačilo! i dalším proruským agitátorům mnozí voliči mohli uvěřit, že Kreml vede na Ukrajině spravedlivou válku.
Podobně musely demokratické strany bojovat již v roce 1925, když se komunistům pokoušeli vyvracet jejich „pravdy“ o Sovětském svazu. „Delegace, které v poslední době navštívily sovětské Rusko, mluví a píší chvalozpěvy. Všechno je tam jiné a lepší než u nás a v Západní Evropě, o smutných věcech se mlčí a pro nedostatky se hledají dobrá slova na omluvu,“ napsalo sociálně demokratické Právo lidu v roce 1925 v jednom úvodníku, jemuž dal autor název Pštrosí politika.
Současné propojení sociálních demokratů s komunistickou stranou na platformě hnutí Stačilo! tedy nemá v předválečných dějinách obdoby. Výmluvná svědectví o nepřekonatelné nevraživosti mezi oběma proudy bylo možno před volbami v roce 1925 nalézt i v moravském sociálnědemokratickém deníku Duch času, který komunisty líčil i takto: „Je to strana bez mravních kvalit, z lidí podplatných, prodejných a zrádců. (…) Nač polemizovat se skomírající mrtvolou, která se udržuje při životě lží, nadávkami, nemorálností a osočováním poctivých lidí. Pojde v těch špatnostech, které sama vyvolává.“
Miliony jich nebyli, ale milion ano
Citovaná předpověď brzkého pádu komunistů ovšem byla osudovým omylem. Již před 100 lety komunisté nenechávali nic náhodě a den před volbami (14. listopadu 1925) zveřejnili na titulní straně Rudého práva půlstránkovou revoluční grafiku. Hrozící šik dělníků se sevřenými pěstmi, nad kterými vlají prapory s pěticípými hvězdami. A text na stejné straně vyzýval: „Dělníci, dělnice, pracující lidé měst i venkova! Poznejte svou sílu! Jsou nás miliony.“
Miliony to sice nebyly, ale téměř milion ano. Výsledek KSČ z roku 1925 byl pro stranu vůbec nejlepší v dějinách meziválečného Československa. Zvítězili agrárníci čili Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, partaj získala 970 940 hlasů. V těsném závěsu za ní však skončili komunisté, pro které hlasovalo 934 223 voličů.
Pokud se výsledky převedou na procenta, tak vítězní agrárníci získali 13,7 %, druhá KSČ 13,2 %, třetí lidovci 9,7 %, čtvrtí sociální demokraté 8,9 %, pátí národní socialisté 8,6 %, přičemž šestá příčka patřila nejsilnější z německých stran – agrárníkům sdruženým ve stranu Bund der Landwirte, kteří nasbírali 8 %.
V českých zemích KSČ vyhrála
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku (bez Slovenska a Podkarpatské Rusi) komunisté parlamentní volby z roku 1925 dokonce vyhráli. Chybělo málo, a možná by prezident T. G. Masaryk musel v rámci tradice přemítat, zda pověřit jednáním o sestavení vlády vítězné komunisty. Tehdy ještě s ideovým vůdcem Bohumilem Šmeralem, neboť Klement Gottwald vstoupil na scénu až v roce 1929. Východ republiky ale prezidenta od takového ponížení uchránil, když většina Slovenska zvolila Hlinkovu slovenskou lidovou stranu a KSČ výrazně bodovala jen na Podkarpatské Rusi.
Novou vládu vzešlou z parlamentních voleb se podařilo sestavit necelý měsíc po volbách, již 9. prosince 1925, byť po výmluvném politickém gestu pana prezidenta. Předsedou kabinetu se stal staronový premiér a agrárník Antonín Švehla. Nový kabinet sice padl již v roce 1926, Švehla si ale dokázal udržet premiérské křeslo, když poprvé v nově vzniklém Československu přizval do vlády dvě německé strany, a to Bund der Landwirte (Německý svaz zemědělců) a Deutsche Christlichsoziale Volkspartei (Německou křesťanskosociální stranu lidovou) a také slovenské národní a pravicové hnutí s názvem Hlinkova slovenská ľudová strana.
Konečná opakuje hesla z roku 1925
Před 100 lety se KSČ v předvolební kampani stavěla do role zástupců „zdeptaných a pokořených“ dělnických mas. A také předsedkyně dnešních komunistů Kateřina Konečná se na billboardech rozhodla pro heslo, které se snaží vyvolat dojem, že v téhle zemi je nadpoloviční část obyvatel politicky utlačována: „Stačilo! Silný hlas umlčované většiny.“
Rétorika komunistů se příliš nemění, výsledky ano. V parlamentních volbách v roce 2021 se KSČM do sněmovny vůbec neprobojovala, pod hlavičkou hnutí Stačilo! ale zřejmě uspěje. V roce 1925 sice komunisté vybojovali oslnivých 41 mandátů, ale k moci se dostat nemohli.
Jílek: Krásný příklad sovětského Ruska
Nově zvolený poslanec Bohumil Jílek z toho ovšem udělal přednost, jak uvedl v povolební řeči, kterou citovalo Rudé právo: „My jsme si všichni přesně a jasně vědomi toho, že není možno docíliti změny kapitalistického řádu tím, že bude několik zástupců dělnických seděti na ministerských křeslech, ale vidíme, že změnu kapitalistických řádů provedeme s naprostou jistotou, budeme-li míti dobrou organisaci, v každém závodě závodní buňku.“ Jílek také dodal: „Máme před sebou krásný příklad proletariátu sovětského Ruska.“
A tak partaj i nadále naslouchala pokynům z Moskvy. A vlastně už na prvním sjezdu KSČ roku 1923 generální tajemník strany Alois Muna závislost na Kremlu rovnou přiznal: „V Moskvě nalezli jsme jediný poklad, který tam nalézá proletariát celého světa.“ A odpověď sociálních demokratů tehdy byla mrazivě pravdivá: „V komunistické straně se nemyslí, protože za ni myslí Moskva. Sjezd to potvrdil.“
V roce 1925 tedy vítězství nevyšlo, proto komunisté po nástupu Klementa Gottwalda do čela strany v roce 1929 ještě přitvrdili. Znám je tehdejší Gottwaldův parlamentní projev z prosince 1929. „A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk! A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry,“ vpálil tehdy Gottwald slovní políček všem zastáncům parlamentní demokracie. Demokraté však předsedu bolševiků nebrali vážně a poslanci se jen zasmáli. A řečník, který vystoupil ve sněmovně po Gottwaldovi, předsedovi KSČ dokonce poděkoval „za hodinu zábavy“.
Když úsměv tuhne na rtech
Po druhé světové válce se politikové z nekomunistických stran usmívat přestali. Začalo to napůl svobodnými volbami v roce 1946, kdy do parlamentu mohly kandidovat jen vybrané partaje a národ nechal drtivě zvítězit komunisty, v českých zemích tehdy KSČ získala 40,17 procenta hlasů. Klement Gottwald se stal předsedou vlády a pomalu plánoval úplné převzetí moci, i když veřejně hlásal, že Československo půjde k socialismu specifickou cestou. Po únoru 1948 však republiku položil k nohám sovětského generalissima Stalina.
Až do sametové revoluce v roce 1989 se pak místo voleb odehrávalo jen nucené potvrzování kandidátů, které navrhoval režim pod hlavičkou takzvané Národní fronty. Komunisty ovšem z parlamentu nevyřadila ani demokracie a například ještě v roce 2002 KSČM získala ve volbách do poslanecké sněmovny překvapivých 19 procent hlasů. Ze Sněmovní ulice komunisté museli odejít až po volebním debaklu v roce 2021 (3,6 %), jejich letošnímu návratu do parlamentu ale nyní opět pomáhají šiky voličů. A možná Stačilo! dosáhne i na dvojciferný výsledek.
Komunisté vyhrožují už 100 let
„Komunistická strana je pravděpodobně nejsilnější stranou vůbec,“ oznámil deník KSČ Rudé právo dva dny po volbách, které se odehrály v neděli 15. listopadu 1925. Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná asi v sobotu 4. října 2025 pozdě večer nebude pociťovat až tak silnou euforii, ale zřejmě s gustem „pohřbí“ dosavadní kabinet Petra Fialy. Obdobně jako KSČ po volbách před 100 lety pohřbila všenárodní koalici Antonína Švehly:
„Švehlova vláda všenárodní koalice podala sice již demisi, ale prozatímní vedení státu do utvoření nové vlády přesvědčí kde koho, že nikdy v žádné zemi a v žádném státě nebylo neschopnější vlády nad tuto. Není již věci komunistické strany, není již věcí dělnické třídy, nýbrž všech lidí, kteří v českém národě neztratili poslední zbytek soudnosti a rozumu, aby nejen osoby, nýbrž i režim této vlády byl odstraněn.“
Ale jak už bylo řečeno výše, Švehla vládu nakonec postavil. „Mohu vás ujistit, že se modlím za vítězství koalice Spolu, i když by to byl asi zázrak. Ale zázraky se dějí,“ obrátil se na premiéra jeden volič během Fialova mítinku v Brně, který se na Moravském náměstí odehrál 16. července 2025. A šéf kabinetu oponoval: „Když vyhrajeme, tak to nebude zázrak. Máme to ve svých rukou, když všichni uděláme to, o čem jsme přesvědčeni. Že nechceme, aby tu vládli znova bolševici a jejich varianty, a že se nechceme posouvat někam na Východ. Máme pořád možnost tomu zabránit.“
