Místostarostka Olha Stavytska (Ольга Ставицька) ze střediskové obce Šyroke (Широке) u Záporoží přemítá, že Ukrajina prožívá něco podobného, o čem před sto lety emotivně psal slavný německý autor Erich Maria Remarque. O traumatech vojáků vracejících se ze zákopů první světové války. Spisovatel Remarque v polních okopech na frontové linii strávil dva roky, a spatřil tam strašlivé věci...
Putin je zrůda
„Každou noc se to vrací. To se pak dusím a světnice je plná slizkých bílých hadů a krve,“ popisoval Remarque vidiny spolubojovníka, kterých se veterán nemohl zbavit ani několik let po návratu z války. Při boji byl totiž náhle uvězněn pod troskami s jiným vojákem, který měl rozervané útroby a střeva mu lezla z břicha tak nešťastně, že dusila přeživšího. „Musel střeva tlačit zpátky, aby mohl dýchat,“ vylíčil prozaik hrůzy zákopových masakrů v knize Cesta zpátky.
REPORTÁŽ: Potraty, bůh, alkohol i LGBT aneb Jak kousek od Ostravy volí polského prezidenta
Na ukrajinsko-ruské frontě to po sto letech není o moc lepší a obdobné ukrutnosti se denně dějí na obou stranách fronty. „Proto říkám, že kdo vyvolá válku, ten je zrůda. Takže Putin je zrůda, kterou je třeba zastřelit,“ rozohní se místostarostka obce Šyroke u Záporoží Olha Stavytska.
A ne úplně ráda připustí, že války v lidských dějinách téměř výhradně rozpoutávají muži. Pyšní, arogantní, do sebe zahledění a bezcitní chlapi. „Bohužel, je to tak. Když zastřelíme Putina, může se v Kremlu objevit další Putin, anebo kdekoliv jinde na světě,“ přemítá. „Aktuálním úkolem ukrajinských žen je proto pomáhat našim mužům, kteří hrdinně drží frontu před šíleným Putinem. My jsme si tuhle válku nezačali.“
Závislý invalida mlátící vlastní děti
Každá vojna jednou skončí, už v průběhu krvavých svárů se ale musí bojující strany nějak postarat o vojáky vyřazené z této řeže. A o jejich rodiny. „Založila jsem ženský spolek, který pomáhá ženám demobilizovaných a často invalidních veteránů. Fyzicky a mnohdy i psychicky poškozených. Pomoc potřebují i vdovy po padlých hrdinech.“
Válka odcizuje. „Návraty mužů z fronty bývají problematické a jejich manželky často říkají, že už si s nimi nedokážou porozumět. Armáda je někdy promění do takové míry, že manželka má najednou pocit, že se jí domů vrátil úplně cizí člověk,“ vypráví 50letá místostarostka.
Ptám se na konkrétní příklady. „Těch je strašně moc, tak třeba jeden muž se vrátil do naší obce jako invalida s nefunkční nohou. A i když to byl předtím hodný táta, domů přijel duchem úplně mimo, prostě pomatený. Začal pít a mlátit děti. Naše komunita se proto ženu snažila od manžela izolovat a s veteránem terapeuticky pracovat. Někdy si totiž veteráni nechají poradit spíše od žen, než když s nimi chce pracovat psycholog, který neprošel bojištěm,“ zjistila místostarostka. Pro některé vojáky bývá ponižující mluvit s kýmkoliv, kdo neprožil válku v první linii.
Odcizení a nepochopení. Hrůzné zkušenosti z bojů mohou být traumatem na léta, doma ale veteránům nikdo nebude věčně naslouchat, jak hrdinně bojovali za vlast. I o tom už psal Remarque: „Návrat domů jsme si představovali jinak. Mysleli jsme, že nás budou očekávat; ale teď vidíme, že každý zde už je plně zaměstnán sám sebou. Že všechno šlo a jde dál, skoro jako bychom zde už byli zbyteční.“
V Klubu úspěšných dam
Všechno šlo a jde dál, o to přesně usiluje i Klub úspěšných dam Šyrokivského společenství (Клуб успішних пані Широківської громади). „Ten úspěch v názvu je důležitý, protože nechceme naše životy podřizovat válce. I teď se dá dělat všechno jako v míru, například naplno rozvíjet komunitní život,“ ukazuje zakladatelka spolku Olha Stavytska fotky z činnosti ženského spolku.
Klub sice ušil už desítky kilometrů ochranných vojenských sítí a pomáhá ženám veteránů či vdovám po padlých, mezitím ale pořádá vzdělávací, seberealizační nebo počítačové kurzy. Módní přehlídky či soutěže o nejlepší makrónky. „Válka nás nesmí zlomit, a proto ostatním ženám ukazujeme sílu, že i teď mohou mít stejné plány jako před ruskou invazí. Že už teď mohou snít o úspěších, a ne čekat na konec bojů. V klubu mám dokonce někdy pocit, že máme tolik síly, že bychom mohly změnit k lepšímu celý svět.“
Olha Stavytska je místostarostkou Šyrokivského územního celku (Широківська громада). Po územních reformách na Ukrajině v roce 2016 a 2020 totiž byly zrušeny samosprávy v tisících malých obcí, takže středisková obec Šyroke spravuje celkem 35 vesnic a osad, a to na doteku města Záporoží. K Záporoží ovšem pomalu postupují ruské jednotky, jak to pro CNN Prima NEWS nedávno potvrdil starosta městečka Kušuhum Volodymyr Sosunovskij. Metr po metru, nicméně postupují, zatímco vojenská pomoc Ukrajině slábne.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Máme už 87 mrtvých odvedenců, říká starosta obce u atomové elektrárny Záporoží
Uprchlíci jako by další život odkládali
I Šyrokivský region je cílem ruských vzdušných útoků, ale místostarostka chce poukázat na jiný problém: „Náš územní celek má 15 tisíc starousedlíků, od začátku války pak přibylo na 10 deset tisíc vnitřních uprchlíků. A velká část z nich další život jaksi odkládá, a to až na dobu po válce. V naději, že se vrátí domů, takže současnou situaci prostě považují jen za jakousi čekárnu. Jenže ten normální život takto odkládají už tři roky.“ Namátkou připomíná uprchlíky z Mariupolu na pobřeží Azovského moře: „Přijížděli k nám v prostřílených autech a stejně jako jiní uprchlíci ztratili úplně všechno. Byt nebo dům, všechen majetek, práci i část rodiny, která zůstala na okupovaném území.“
V Mariupolu jsou Rusové už tři roky, během obléhání města na jaře roku 2022 tam pozabíjeli asi 22 tisíc civilistů. A návrat přístavu do rukou Ukrajinců je aktuálně nepravděpodobný. „Naši uprchlíci sice touží po míru, ale ne za cenu nového bezpráví. Mariupol je ukrajinský, s jeho připojením k Rusku se nikdy nesmíří ani uprchlíci, ale ani my ostatní,“ říká zástupkyně starosty Olha Stavytska.
Pochopitelný postoj, vzhledem k situaci na frontě jen trochu beznadějný. „To si uvědomujeme, proto se snažíme co nejvíce uprchlíků zapojit do naší komunity. Někdo to odmítá, jiné už jsme přiměli začít nový život, najít smysl v aktuální situaci, a někteří se už dokonce naučili snít, co ještě všechno dokážou.“
Manželky a děti padlých a nezvěstných
Apatické čekání na návrat do okupovaných území škodí hlavně dětem: „Zaslouží si mít normální dětství, a ne ho prožívat v provizoriu.“ Předsedkyně Klubu úspěšných dam vypráví, že temné měsíce i roky často prožívají i děcka v rodinách demobilizovaných vojáků. O invalidovi s psychickými problémy, který propadl alkoholu, už byla řeč. „Psychicky postižených či rovnou pomatených navrátilců máme v komunitě více. Děti ale trpí i tam, kde živitel padl na frontě, ze Šyrokivského územního celku už zahynuly desítky mužů,“ pokračuje.
To číslo se pomalu blíží ke stovce. „I pro vdovy platí, že je potřeba dále žít, takže se je snažíme zapojit do obecních či klubových aktivit. Když třeba pečeme makrónky, někteří lidé nás kritizují, že na takové věci teď není vhodná doba. Není to pravda, normálně žít se musí i ve válce,“ tvrdí Olha Stavytska. „I přímo v klubu máme ženy, jejichž muži padli. Jedna toho svého poznala při identifikaci jen podle tetování, jak bylo tělo zmasakrováno. Zatím o tom neštěstí není schopna moc mluvit, ale v klubu našla jiný smysl života.“
V regionu u Záporoží žije i skupina žen, které jsou na tom podle Stavytské vlastně nejhůře. „Nejstrašnější je, když váš muž prostě zmizí beze stopy. Je nezvěstný, a to třeba už tři roky. I s tím se my ženy musíme naučit žít.“ Ztracený manžel někde na bojišti. U Bachmutu, Chersonu nebo třeba v Kurské oblasti. Pieta je důležitá, i občasné slzy manželky nezvěstného, ale Klub úspěšných dam propaguje i toto heslo: „Váš růst je pro nás důležitý! Pojďme s námi změnit svět!“
Další padlý z obce Šyroke
„Válka na Ukrajině tamní ženy neuvěřitelně zocelila. Jsou stále sebevědomější, silnější a statečnější. Zažila jsem to nedávno třeba v Charkově,“ říká Lucie Řehoříková z brněnské Nadace Partnerství, která místostarostku Olhu Savytskou pozvala na týdenní stáž do České republiky. Jenže i během stáže chodily ze střediskové obce Šyroke nedaleko Záporoží další tragické zprávy.
Na facebookovém profilu obce se třeba objevilo i toto smuteční oznámení: „Válka nám bere to nejcennější. Smutná zpráva dorazila do obce Šyroke. Ve válce zemřel obyvatel Novopetrivky, Demušev Mykola Serhijovič, narozený v roce 1970.“ Podle nekrologu to byl nesmírně pracovitý a zodpovědný chlap a do války byl odveden před necelým rokem, aby zahynul na konci května 2025. V pětapadesáti letech.
Poučení a nepoučení Remarquem
Co přesně prožíval tento voják na frontě, nevíme. Zákopy na ukrajinskou-ruské frontové linii jsou ale velmi podobné těm z první světové války. A Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid píše:
„Naše tváře jsou samá přischlá hlína, naše myšlení je zpustošené, jsme unaveni k smrti; když začíná útok, musejí některé z nás tlouct pěstmi, aby se probudili a šli s námi; oči máme zanícené, ruce rozedrané, kolena krvácejí, lokty máme rozbité.“
Remarque svoje naturalistické romány z války napsal s vírou, že podobné zlo už se v Evropě nemůže znova odehrát. A že tomu pomohou i jeho knihy, které nesmyslné vraždění emotivně popisují. Nestalo se tak, a Evropa válčí po sto letech. A lze také pochybovat, že Vladimir Putin někdy nahlédl do Remarqua...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Rusko bylo vyprovokováno, tvrdil o válce David. Další politici kroutili hlavou, Vondra se smál
