Do ostravského kvartýru Libuše Salomonovičové ještě občas zavolají pamětníci holocaustu, i když jich rychle ubývá. Z Izraele, Velké Británie, Kanady nebo Spojených států. „Na Ostravsku dnes nežije nikdo, kdo má za sebou Osvětim,“ vypráví Salomonovičová. Nacistické vyhlazovací lágry v dnešním Polsku si vlastně pamatuje jen několik posledních přeživších na celém světě.
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR: Záhadný lesní vrah zabíjel i pro košík hub. Zemřelo nejméně 12 lidí
„Manžel Michal byl až do smrti v roce 2019 místopředsedou Historické skupiny Osvětim, takže s pamětníky narozenými v Československu jsem pořád v kontaktu. A můžeme zavolat i švagrovi Pepkovi do Vídně, teď ovšem mluvil hodinu v televizi, tak vám asi řekne to samé,“ nabízí Salomonovičová. Kapku ironicky, černý humor má v povaze. Švagr Josef Salomonovič patří k posledním osvětimským pamětníkům z Československa.
Pár desítek přeživších z Osvětimi
Nacistický vězeň a spisovatel Erich Kulka hned po válce nazval vyhlazovací lágr v Osvětimi „továrnou na smrt“. Zahynulo v ní asi 1,1 milionu lidí, z toho minimálně 960 tisíc Židů. V úterý 27. ledna si Osvětim připomněla 81. výročí osvobození, ale na pietní akt za účasti polského prezidenta přijelo pouhých 20 někdejších vězňů. Loni jich ještě bylo 50.
Do ostravského bytu Libuše Salomonovičové nevolají jen přímí svědci holocaustu, často se ozývají i jejich rodiny, děti, vnuci i pravnuci. A někdy se zastaví i na kávu, nejčastěji přilétají z Londýna. Tohle je byt, v němž se znova splétají roztrhané dějiny československých Židů, jejichž životopisy chtěli nacisté vymazat z paměti lidstva. Badatelka zkoumá především historii ostravské komunity, ale protože se přeživší po válce často odmítli vrátit do Ostravy, tak komunikuje se židovskou diasporou po celém světě.
Před rokem 1939 žilo v Ostravě až 12 tisíc Židů, po válce se jich vrátilo asi 200. Vyhlazovací tábor v Osvětimi (německy KT Auschwitz-Birkenau) přitom leží necelých 100 kilometrů od Ostravy. Není to pustina kdesi na východě, jak na lágr vzpomínali i mnozí českoslovenští vězni. Osvětim je historické středoevropské město, kterému Češi kdysi dokonce i vládli. Takzvané Osvětimské knížectví bylo v letech 1327 až 1457 součástí zemí Koruny české. Dnes je to téměř čtyřicetitisícové moderní sídlo.
Tchán nepřežil, ale dívá se z obrazu
Ostravští rodáci a bratři Josef Salomonovič (1938) a Michal Salomonovič (1933-2019) prožili takřka stejný válečný příběh. „Michal byl o pět let starší, tak si z lágrů samozřejmě pamatoval mnohem víc. Pepek dnes často vypráví spíše o tom, co se po válce doslechl z druhé ruky. Co mu vyprávěl brácha nebo máma, vždyť Pepek se do ghetta v Lodži dostal v pouhých třech letech,“ líčí Libuše Salomonovičová. Zrovna stojí pod obrazem s portrétem tchána Ericha Salomonoviče, otce Josefa i Michala.
„Erich se svobody nedočkal. Nacisté ho zavraždili smrtící injekcí v koncentračním táboře Stutthof na okraji dnešního města Gdaňsk. V létě roku 1944, zadívá se do očí tchána, jehož nemohla osobně poznat. Erich Salomonovič byl zařazen do vůbec prvního transportu Židů, jenž němečtí nacisté zorganizovali v Evropě. Právě z Ostravy ho „na zkoušku“ vypravil přímo Adolf Eichmann, a to již 18. října 1939.
A tohle je ve zkratce drama rodiny Salomonovičů za holocaustu. Kdyby to měl být román, mohl by se jmenovat:
Z Ostravy do Domažlic. Přes Osvětim
Vypráví Libuše Salomonovičová: „Nejprve rodinu Salomonovičů nahnali do transportu, který ji v listopadu 1941 dovezl do přeplněného židovského ghetta v polské Lodži. V roce 1944 byla přesunuta do Osvětimi a později do koncentráku Stutthof na Baltu. Už bez otce Ericha oba bratry s matkou transportovali do lágru Flossenbürg, kde museli pracovat v drážďanské muničce. V únoru 1945 zažili velké spojenecké bombardování města, opět přežili. Stejně jako pochod smrti, ze kterého se jim podařilo utéct kousek u Domažlic.“
To bylo na počátku května 1945, když jim na úprku z pochodu smrti podal pomocnou ruku český sedlák z Brnířova u Domažlic. Michala, Josefa a jejich matku Doru schovával asi tři dny, než se 4. května v obci objevila americká armáda.
Jehly v lodžském ghettu
S Michalem Salomonovičem jsem se v tomhle ostravském bytě několikrát setkal osobně. A nezapomenu třeba tuto vzpomínku: „Když nás v listopadu 1941 odvezli do ghetta, bylo mi osm, ale vypadal jsem starší, tak jsem se mohl stát pomocníkem u zámečníků. V dílně se hodily malé dětské ruce, opravoval jsem jehly z textilních strojů. Vyrovnával je. Za jednu polévku denně, pracovalo se dvanáct hodin. Ty jehly mi zachránily život při velké razii v roce 1942, při níž bylo zlikvidováno přes 15 tisíc židovských dětí z ghetta. Bráchu Pepka rodiče taky zachránili, schovali ho do výklenku u půdního okna, nesměl ani špitnout.“
Po zrušení lodžského ghetta v létě 1944 byla rodina transportována do Osvětimi. „Jelo se v dobytčácích, hlava na hlavě. Uvítalo nás hrozné řvaní dozorců,“ vyprávěl Michal Salomonovič. V Osvětimi zažil pověstné nástupy na appellplatzu, rodina tam ale prožila jen jakousi „karanténu“, neboť byla vybrána k přesunu do muniční továrny v koncentračním táboře Stutthof na Baltu.
Stop rodinnému příběhu. Libuše Salomonovičová nijak netouží ho poixté odvyprávět se všemi detaily. Chce raději mluvit o obětech holocaustu, o nichž zrovna píše knihu. V pracovně usedá k počítači a otvírá stránky s rozepsaným rukopisem již čtvrté publikace pro londýnského vydavatele.
Apelbaumovi. Edita zavražděná v osmnácti
V jejím ostravském bytě se stále sbíhají nové střípky z dějin židovských rodin. Pořád je o čem psát, zpracován je pouze zlomek osudů. Salomonovičová náhodně klikne myší. „Nevidím, co tam je. Přečtěte mi to, prosím.“
Na obrazovku se načetl portrét ostravského židovského natěrače a lakýrníka, jenž se jmenoval Jakob Apelbaum a narodil se v roce 1888. „Jo, Apelbaum. Ten válku přežil a usadil se v Palestině ještě před vznikem Izraele. Horší osud měly jeho žena a dcera,“ poznamená Salomonovičová. Hned po okupaci v březnu 1939 se sice Apelbaum snažil rodinu dostat do Dominikánské republiky, která slíbila azyl až pro 50 tisíc evropských Židů, ale nevyšlo to. Karibská země nakonec přijala jen 645 migrantů.
Už v říjnu 1939 byl proto lakýrník Apelbaum povolán do Eichmannova ostravského „pilotního projektu“, do transportu směr Nisko nad Sanem. A když byl lágr v Nisku v březnu 1940 zrušen, utekl Apelbaum do Lvova v sovětském záboru Polska. Přežil a po válce v Ostravě pár měsíců čekal na nejbližší. Marně, tak zamířil do Palestiny.
Čtu nahlas z rukopisu: „Apelbaumova manželka Berta (1893) a jejich dcera Edita (1924) byly zařazeny do třetího transportu z Ostravy do Terezína. Odtud byly deportovány do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynuly 5. října 1942.“ Editě Apelbaumové z Ostravy bylo v době vraždy 18 let.
Jak se ostravská Tóra ocitla v Londýně
Nevěřím, že 88letá Libuše Salomonovičová čtvrtou knihu o osudech ostravských Židů nedopíše. Musí ji dopsat! Ostrava by měla vědět, že 18letou Editu Apelbaumovou i její 49letou matku zlikvidoval zrůdný nacistický systém. „Nevím, nevím, ale i když rukopis dopíšu, nemá ho už kdo vydat. Síly docházejí i židovské komunitě v londýnském Kingstonu, která vydala tři mé předchozí knihy,“ posteskne si.
Londýn a Ostrava, to je zvláštní příběh, který se píše od roku 2005. Nyní se zdá, že je u konce.
Než nacisté v roce 1939 vypálili československé synagogy, některé významné artefakty zajišťovali pro budoucí muzeum „vyhynulé rasy“. A v Praze se tak najednou ocitly stovky pergamenových svitků s textem Tóry (Sefer Tora), včetně svitků z ostravské hlavní synagogy. Tóru tvoří prvních pět knih hebrejské bible a tyto svitky se v synagogách používaly k liturgickému čtení.
A když pak komunistický režim v roce 1963 prodal tuto sbírku s asi 1500 svitky Tóry do Velké Británie, vznikla nadace Memorial Scrolls Trust a začala svitky zapůjčovat do synagog po celém Spojeném království a částečně i do zahraničí. Tóra z Ostravy se dostala do templu v londýnské čtvrti Kingston a teprve v roce 2005 se o původ svitku začal zajímat jistý David Lawson, jeden z členů tamní židovské komunity.
Na konci sil. Kdo bude pokračovat?
„Lawson v roce 2005 oslovil skomírající Židovskou obec v Ostravě, ale tam se toho moc nedozvěděl,“ vzpomíná Libuše Salomonovičová. „Nakonec dostal kontakt na mě, neboť jsem od počátku devadesátých let zpracovávala z matrik a dalších dokumentů databázi ostravských Židů.“
David Lawson byl nadšen a Salomonovičová od roku 2005 nepřetržitě vyřizuje rozsáhlou korespondenci s celým světem. A strohá data o ostravských Židech proměňuje v barvité životopisy, které zatím sepsala do tří knih. Hnací silou projektu se stal Londýnský kroužek Ostraváků při synagoze v Kingstonu, který koordinoval kontakty a financoval vydání publikací.
Napřed se ozývali londýnští Židé s ostravskými kořeny. A třeba chtěli vědět, ve které ulici bydlel jejich otec, který zahynul v Osvětimi.“ Postupně však badatelku kontaktovali i židovské rodiny, které se po válce rozutekly na různé kontinenty. David Lawson třeba badatelku Salomonovičovou jednou poprosil, aby zjistila, kam zmizel bratranec britského Žida původem z Ostravy. Jako kluci si spolu hráli v hornickém městě nad Ostravicí, ale jeden z nich zřejmě zahynul za holocaustu. Libuše Salomonovičová to vyvrátila, neboť bratranec stále žil. A to dokonce v sousedním hrabství. Nadšení obou starců při setkání po více než sedmdesáti letech prý bylo kolosální.
„Zájem příbuzných o předky v Ostravě neustává, jen už na tuhle práci ztrácím sílu. A především přicházím o nejbližší spolupracovníky,“ lituje Salomonovičová. David Lawson překročil devadesátku. „A oznámil, že s kroužkem Ostraváků končí. Ochromena je i samotná synagoga v Kingstonu, která ztrácí věřící. A dokonce i ten ostravský svitek Tóry už byl vrácen nadaci Memorial Scrolls Trust,“ vypráví žena. Největší ranou pro ni byla nedávná smrt 63letého syna Radovana Salomonoviče. Jaderného fyzika, který zároveň patřil k nejvýkonnějším členům Londýnského kroužku Ostraváků.
Desetiletá oběť z Osvětimi
„Díky kroužku při synagoze ve čtvrti Kingston se nám před domy ostravských obětí holocaustu podařilo umístit přes 90 pamětních kamenů, takzvaných stolpersteinů. Mohlo by jich být mnohem více, ale další už asi neusadíme,“ povzdechne si už poněkolikáté Salomonovičová. Do ostravských ulic by přitom mohly být usazeny tisíce kostek, které by připomínaly zmizelé sousedy.
Naplňují se snad obavy, že když zemřou poslední přímí svědci holocaustu, promění se jedna z nejtragičtějších událostí 20. století jen v dějepisnou kapitolu? „Zatím nevím o nikom, kdo by v naší práci pokračoval,“ lituje žena. Dosud stolpersteiny financovali příbuzní obětí ve spolupráci s Londýnským kroužkem Ostraváků. Ten už ale činnost zřejmě neobnoví.
Salomonovičová ukazuje knihu s názvem Ostrava Stolpersteine, publikaci vydanou v Londýně ještě díky kroužku Ostraváků kolem synagogy v Kingstonu. Opět nahlas předčítám: „Peter Ludvík Spiegel byl zavražděn 6. 9. 1943 v koncentračním táboře Osvětim ve věku 10 let. Stolperstein mu nechal položit jeho kamarád z dětství. Žádná jeho fotografie se nezachovala.“ Pamětní kámen je zasazen před dům číslo 25 v Tyršově ulici v centru Ostravy.
Vidím, jak se vrací nenávist
V úterý 27. ledna 2026 si osvobození Osvětimi připomněl přímo v bývalém vyhlazovacím lágru i Bernard Offen, 96letý rodák z Krakova. Jeho matku a sestru zavraždili nacisté ve vyhlazovacím táboře Belzec, otec zmizel v plynové komoře v Osvětimi a Bernard ve stejném koncentráku dostal na ruku číslo B7815.
„Když pozoruji současný svět, vidím mnoho znamení, která znám až příliš dobře,“ pronesl Offen v letošním osvětimském projevu. A teď jeho varovná promluva zní i v ostravském bytě, kde ho 88leté Libuši Salomonovičové předčítám z médií: „Vidím, jak se nenávist vrací. Vidím, jak se násilí opět začíná ospravedlňovat. Vidím lidi, kteří věří, že jejich hněv je důležitější než lidský život. Říkám to jako starý muž, který viděl, kam vede lhostejnost.“
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Mrázek zemřel hodně rychle, byly tam potrhané orgány. Detektiv vzpomíná na kmotrovu vraždu
