Podél Katedrálního náměstí stojí 12 pohřebních vozů. A 12 bylo i apoštolů čili Kristových učedníků, jenže tohle jsou novodobí mučedníci. Vojáci Ozbrojených sil Ukrajiny, kteří zahynuli v ruském zajetí. Za dosud ne úplně vyjasněných okolností.
DÁLE ČTĚTE: Rusko se pokusí oklamat Ameriku, varoval Zelenskyj. Území by obětoval jen za členství v NATO
Podle Kremlu těchto 12 zajatců tragicky zemřelo 21. ledna 2024 při havárii letadla Il-76, které vojáky transportovalo do Belgorodské oblasti. Měli být posléze vyměněni za ruské zajatce, ale letoun byl údajně sestřelen. Moskva tvrdí, že to má na svědomí ukrajinská armáda, Kyjev nesouhlasil a požádal o mezinárodní vyšetřování havárie, které Ruská federace rázně odmítla. Pokud však na palubě skutečně seděli zajatci, byly porušeny válečné zvyklosti, protože o vzdušném převozu zajatců bývá informován Červený kříž.
Ukrajinské tajné služby proto stále pochybují, že tito zajatci opravdu zemřeli při leteckém neštěstí. Odpověď znají jen v Kremlu, protože těchto 12 obětí už nic nedosvědčí. Rusko jejich ostatky vydalo až téměř rok po nehodě, v prosinci 2024. A Ukrajina pak dlouhé měsíce s pomocí vzorků DNA potvrzovala jejich totožnost. Pohřeb se tak odehrává s nezvyklým časovým odstupem, až v létě roku 2025. Pro pozůstalé to musí být nesmírně natahovaná bolest.
OBRAZ I: Pohřeb zajatců a klečící město
U každého z pohřebních vozů stojí skupina vojáků, která oběti doprovodí až do posádkového kostela. Dlouhý smuteční průvod s tuctem rakví kráčí v absolutní tichosti z Katedrálního náměstí do Divadelní ulice a dále ke chrámu. Před majestátem smrti pokleknou téměř všichni chodci, takže udělám totéž. Naprosto přirozeně, tohle je jedno z nejsmutnějších procesí, jaké jsem kdy spatřil.
„Když si Ježíš Kristus vybral své učedníky, byli to lidé různých povah a vlastností. Vlastně to byla dosti nesourodá společnost, se kterou nebylo lehké vyjít, ale všechny nějak spojovalo Kristovo učení,“ káže několik minut poté řeckokatolický kněz nad dřevěnými truhlami. „A 12 vojáků, se kterými se dnes loučíme, také vedlo naprosto odlišné životy, než společně zemřeli mučednickou smrtí.“
Kněz připomene jména apoštolů a záhy přidá i jména obětí ruské okupace. V té symbolice je síla, 12 apoštolů z počátku křesťanského letopočtu a 12 obětí z počátku třetího milénia:
Vladyslav (44), Nazarij (27), Deuran (36), Jaroslav (39), Serhij (31), Bohdan (26), Ivan (35), Jaroslav (52), Ivan (56), Oleg (35), Nazar (31) a Mykola (52).
OBRAZ II: Tramvaják ze Lvova
Všech 12 mučedníků, s nimiž se loučí klečící Lvov, pochází ze Lvovské oblasti. Někteří přímo z metropole. Vladyslav Bobrovskij brázdil téměř milionové město tramvají a svou práci miloval. A protože i přes Katedrální náměstí vedou kolejnice, řidiči musí své stroje kvůli pohřbu zastavit. Společně s částí cestujících pak vystupují z vozů a také poklekají na žulové kostky nebo na asfalt.
Jestli zrovna tihle tramvajáci dostali informaci, že se dnes pohřbívá i jejich někdejší kolega, to netuším. Pohřby vojáků jsou ve Lvově na denním pořádku, takže životopisy všech obětí si asi studuje jen málokdo.
OBRAZ III: Archeolog, Trump a Putin
„Lvovské nebe má různou podobu. Někdy svítí slunce, jindy vidíme mraky, anebo padá déšť, který připomíná naše slzy,“ káže řeckokatolický kněz v posádkovém chrámu sv. Petra a Pavla. A pokračuje: „Dnešní Lvov je zalitý sluncem, počasí je krásné a teplé, a i my teď prožíváme vřelé setkání s našimi padlými, které je ovšem spojeno i s obrovským smutkem pozůstalých. S jejich velkým utrpením.“
Odpoledne pohřbívá Lvov 12 zajatců, ale už před polednem se posádkový kostel modlil nad třemi oběťmi, které zahynuly letos v létě. Na dopoledním obřadu se Ozbrojené síly Ukrajiny rozloučily například se sympatickým historikem a archeologem. Jmenoval se Vitalij Karvackyj a padl v Charkovské oblasti v pouhých pětadvaceti letech. Miloval ukrajinské dějiny a také velmi rád cestoval. Než okupanti vpadli na území Ukrajiny, stačil projet stopem na 30 států. Posmrtně mu prezident Volodymyr Zelenskyj udělil řád Hrdina Ukrajiny.
Jedno je ale jisté. Na pohřbech padlých hrdinů nikdo z pozůstalých nechce slyšet, že jejich blízcí padli zbytečně. Jsou to hrdinové, kteří nemínili ruským okupantům darovat ani píď ukrajinské země. Ani Krym, Mariupol nebo Bachmut. A naopak snili, že ztracená území znovu získají. Na pohřbech padlých je těžké mluvit o kompromisech, které se nyní snaží domlouvat Donald Trump s Vladimirem Putinem. A to částečně i za zády Ukrajinců, což na mnohé pozůstalé působí doslova jako zrada.
OBRAZ IV: Na 250 mrtvých spisovatelů
Vojáci Vladyslav Bobrovskij a Vitalij Karvackyj milovali literaturu. I když se Češi považují za národ čtenářů, Ukrajinci knihy ctí o poznání více. V Praze se totiž nestává, že by autorské čtení básnířky či básníka zaplnilo divadelní sál, v Kyjevě anebo ve Lvově je to normální.
Oba padlí měli rádi dobré knihy, takže možná občas zabloudili i do literární kavárny Dziga v Arménské ulici ve Lvově. Je to pěší zóna v historických uličkách se středověkými domy, které připomínají pražskou Malou Stranu. Nyní bez turistů, za války se tu baví jen místní či vojáci na opušťáku.
Na baru se prodávají umělecké publikace, romány i básnické sbírky, ale teď se na Ukrajině mnozí spisovatelé nuceně odmlčeli. Navždy. Ve válce již zemřelo přes 250 významných ukrajinských autorů. Například prozaička a básnířka Viktorie Amelina, která byla ověnčena i mezinárodními cenami, zahynula 1. července 2023 po zvlášť zákeřném útoku. Když si s přáteli zašla na pizzu v ukrajinském městě Kramatorsk, zacílila ruská raketa před osmou hodinou večerní přímo na tuto restauraci. Autorce bylo 37 let.
Na jednom ze stolů v hospodě Dziga stojí černě orámované „áčko“ s portrétní fotografií. U snímku plápolá svíce a místo zdobí i květiny. Raději se neptám, kdo zemřel. Smrt je totiž ve Lvově všudypřítomná, vlastně na celé Ukrajině.
OBRAZ V: Nejlepší sendvič ve Lvově
Do Dzigy se chodí na kanapky, na ukrajinské obložené chleby. „Найбільша у Львові канапка,“ hlásá podnik. V překladu: „Nejlepší sendviče ve Lvově.“ Třeba kanapka s hovězím masem, to je nezapomenutelný chuťový zážitek. Maso v ukrajinských obchodech i hospodách většinou pochází od domácích chovatelů, takže má výraznou chuť. Stejně jako smetanový sýr, bylinky, cibule, rajčata, to vše je dodáváno z malovýroby a místní rajčata se neskonale liší od těch španělských.
„Na Ukrajině si udržují vynikající kuchyni i kvalitu surovin, to se nedá s Českou republikou vůbec srovnávat,“ přesvědčivě říká spisovatel Igor Malijevský, jehož manželka je lvovskou rodačkou. Ve Lvově se potkávám i s jedním z tvůrců nového českého dokumentu Velký vlastenecký výlet. Film zaznamenává postoje tří českých silně prorusky smýšlejících občanů, které dokumentaristé vyvezli na Ukrajinu a ukázali jim hrůzy ruské okupace.
Existenci masových hrobů s civilisty, které v zemi zanechaly ruské jednotky, sice tato trojice uznává jen velmi neochotně, ale ukrajinské jídlo jim prý zachutnalo hned za hranicemi. A okamžitě pochopili, že to je domácí biokvalita a nikdo tu nic nešidí.
OBRAZ VI: Na Martově poli
Padlí vojáci, kteří se narodili nebo žili ve Lvově, většinou spočinou na Martově poli. V Aleji hrdinů na centrálním Lyčakivském hřbitově. Dnes jich tam leží už hodně přes 1 000, přesné číslo není běžně uváděno.
Aby se na pohřebiště vůbec vešli, musely úřady nechat exhumovat stovky starých hrobů, například s oběťmi z první světové války. Ale i rovy sovětských vojáků z druhé války či hroby příslušníků NKVD, tedy agentů nechvalně proslulé sovětské tajné služby.
Kolo dějin se ale točí pořád stejně a lidstvo zřejmě nikdy nepřestane válčit. A za 100 nebo 150 let bude možná rozhodnuto, že na Martově poli se budou ukládat noví mrtví, z nějakých aktuálních bojů 22. století.
OBRAZ VII: Hroby za poslední měsíc
„Ne každá rodina si přeje, aby i ten jejich padlý byl uložen zrovna na Martově poli,“ říká pro CNN Prima News Jurij Jušček, ředitel jednoho z odborů Kanceláře starosty města Lvova. Na hřbitovech po celém městě tak vyrůstají další Aleje hrdinů.
Stojíme v ulici Ivana Mykolajčuka, napravo od silnice se nachází Holoskivský hřbitov (Голосківський цвинтар). Je to pohřebiště na severní periférii Lvova, ale i tady zaráží velké množství čerstvých hrobů s vlajícími ukrajinskými zástavami. Odhadem jich je přes 50. Hlína z hlubin země sotva proschla a téměř žádné náletové rostliny se tu zatím neuchytily.
„Co tady vidíte, to jsou oběti za jediný měsíc,“ vysvětluje Jušček. Drsná informace. A pokud tihle kluci koukají někde v nebi na pozemské televizní zprávy, asi nemohou souhlasit s obrovskými ústupky ruské okupační armádě, které plánuje Trump.
OBRAZ VIII: Drony ve středověkém sklepení
Ukrajinci, s nimiž mluvím ve Lvově, prý nikdy nepřijmou, kdyby měl pod ruskou správou zůstat třeba Mariupol. Město na pobřeží Azovského moře, o které doslova sebevražedně bojovala ukrajinská brigáda Azov, která má ve Lvově ohromné množství příznivců. Azov totiž se západoukrajinskou metropolí spojuje až nekritická úcta k Stepanu Banderovi, ukrajinskému pravicovému vůdci a povstalci z éry druhé světové války.
Starosta Lvova Andrij Sadovyj mluví ze lvovské radnice o slábnoucí podpoře Západu i Spojených států, bez které bude těžké ruské okupanty zastavit. Ukrajina proto zásadně investuje do zbrojařského průmyslu. „V Lvově máme špičková armádní vývojová centra, laboratoře i výrobu. Musíme být připraveni, balistická raketa z Ruska letí na Lvov pouhé tři minuty,“ vysvětluje Sadovyj v jednom středověkém sklepě pod historickým centrem Lvova. Radnice tam vybraným novinářům či zahraničním delegacím ukazuje konkrétní výrobky lvovských zbrojovek.
„Tohle používáme na obranu našeho města, chytí to Šáhidy,“ ukazuje správce expozice na vystavená vojenská zařízení. „Podstatná je rychlá evakuace našich vojáků z bojiště, a tohle je dálkově ovládané vozidlo, které dokáže dostat z frontové linie dva vojáky najednou. Většinou ty vážně zraněné, kteří už nemají sílu utéct sami.“
Ve sklepě prezentují i nejmodernější ukrajinské drony, pod kamennou klenbou jich ukazují hned několik. „Tento může unést až 40 kilogramů výbušnin,“ informuje CNN Prima NEWS průvodce podzemní výstavou. „Rušičky, blokačky, radiorušičky,“ podotkne u dalších výrobků. „Každý měsíc přicházíme ve Lvově s novými typy zbraní i dalších vojenských systémů.“
Fotit je kupodivu možné, ale nedovedu si představit, co by se stalo, pokud by takové snímky našel v mobilu příslušník ukrajinských bezpečnostních služeb, který by si mě na ulici náhodou vybral jako podezřelého cizince. Bylo by co vysvětlovat.
OBRAZ IX: Poplach v hotelu George
V hotelu George v centru Lvova se vystřídala spousta slavných hostů – od skladatelů Ference Liszta a Maurice Ravela přes spisovatele Honoré de Balzaca a filozofa Jeana-Paula Sartra až po skotského filmového herce Ewana McGregora, představitele Obi-Wana Kenobiho v prvních třech epizodách Star Wars. Teď se celebrity Ukrajině spíše vyhýbají. Není divu, protože i ve Lvově se umírá po útoku dronů či raket, byť je počet obětí nesrovnatelný například s Charkovem.
Sirény se nad městem rozeřvou téměř každý den, často i několikrát za 24 hodin. Většina chodců proto na poplachy nijak nereaguje, někteří ale přece zamíří do nejbližšího krytu. Třeba z McDonaldu v ulici Tarase Ševčenka se utíká do krytu, který je právě pod hotelem George. Je to o okamžitém rozhodnutí, zda se schovat. Když jednou po poledni zazní sirény, zrovna popíjím espresso v hotelové restauraci s českým kriminalistou Petrem Pojmanem, který se na Ukrajině dlouhodobě podílí na vyšetřování ruských zločinů proti lidskosti a na exhumacích hrobů hromadných obětí. Pojman mrkne na aplikaci, která informuje, že v Rusku vzletěl bitevník Mig.
„Nejspíše jen přelétá z letiště na letiště, protože i v takovém případě se vyhlašuje letecký poplach na celé Ukrajině,“ vysvětluje zkušený kriminalista. A Moskvu prý baví poplašit souseda tímto způsobem i několikrát za den. „A i kdyby mělo jít o bojový let, Mig unese jen čtyři rakety, takže není úplně pravděpodobné, že jedna z nich zamíří právě sem. Ale možné je všechno, takže jestli chcete jít do krytu, tak prosím,“ navrhne Pojman. Zůstávám, poplach je odvolán za 20 minut.
OBRAZ X: Jako v Praze nebo ve Vídni
Ve Lvově rádi připomínají, že město bylo od roku 1772 až do konce první světové války součástí habsburské monarchie. Rakousko-Uhersko z éry císaře Františka Josefa I. je tu cítit na každém kroku. Třeba v již zmiňovaném secesním hotelu George, který v samém centru postavila roku 1901 vídeňská projekční kancelář Fellner a Helmer.
Dějiny historických českých zemí a západní Ukrajiny jsou tak díky Vídni spojeny takřka pupeční šňůrou. Praha je malou Vídní a Vídeň malou Prahou, a ve Lvově je kus Prahy i Vídně. Osobní příklad. Pradědeček Anton Weber se narodil na Šumavě, ale jakožto nadporučík u dragounů byl odeslán k jezdeckému pluku do posádkového městečka Velyki Mosty nedaleko Lvova. Strávil tam ve službě asi 15 let a v roce 1904 se mu tam narodil můj dědeček Karel Weber.
Lvov je historickou součástí střední Evropy, i když to Rusové chtějí jinak. A to už od roku 1939, kdy Sovětský svaz na základě spojeneckého paktu s nacisty (Ribbentrop–Molotov) poprvé obsadil Lvov. Evropané ale nesmí dopustit, aby Rusové znovu došli až sem, protože to pak bude Putin jednou nohou i v Krakově, Brně a Praze.
OBRAZ XI: Básnířka a mrtví synové
Roman zemřel u Izjumu, Vasila zabil bezpilotní ruský dron. Básnířka Svitlana Povaljajeva o svých padlých synech vypráví v Divadle Lesji Ukrajinky. A také o nich píše básně. Slzy už vyplakala, ale někteří diváci se jim neumí ubránit.
V Divadle Lesji Ukrajinky se letos v létě sešli i čeští, slovenští, polští a především ukrajinští spisovatelé, aby dokázali, že i v průběhu války se může konat mezinárodní literární festival. Měsíc autorského čtení. Kvůli bezpečnostní situaci sice trval jen čtyři dny, ale minimálně naboural jedno staré latinské rčení: Když mluví zbraně, mlčí múzy, tedy Inter arma silent Musae.
OBRAZ XII: Pohřební dechovka
Svatý Bože, svatý Mocný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi.
Je po obřadu, z kostela sv. Petra a Pavla vynášejí vojáci tucet rakví. Na úsvitu křesťanských dějin dal jakýsi Ježíš dohromady 12 apoštolů, ale pohřbívaných 12 zajatců teď dala dohromady odporná ruská okupace nezávislé Ukrajiny.
Svjatyj Bože, svjatyj svjatyj Kripkij, svjatyj bezsmertnyj, pomiluj nas.
Dlouhému pohřebnímu průvodu hraje do kroku armádní dechová hudba. Za mrtvými kráčí lkající rodiny i vážní ortodoxní řeckokatoličtí kněží s plnovousy. Tramvaje opět zastavují a lidé poklekají, dokud armáda rakve nenaloží do pohřebních vozů.
Святий Боже, Святий Крiпкий, Святий Безсмертний, помилуй нас.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Trump s jadernými ponorkami? Medveděv slaví nejvýznamnější úspěch své kariéry, říká Just
