V Brně, Ostravě, Prešově a Bratislavě skončil 3. srpna literární festival Měsíc autorského čtení (MAČ). Akci zastřešovalo téma Exil a reportér CNN Prima NEWS v jejím průběhu oslovoval exulanty, jejichž vyprávění občas působilo až nereálně. Bohužel, byly to skutečné příběhy. Političtí emigranti českému a slovenskému publiku přinesli svědectví o totalitních či autokratických režimech v Číně, Bangladéši, Afghánistánu, Myanmaru, Sýrii, Libanonu, Egyptě i v dalších zemích. Nový domov pak tito exulanti našli v Evropské unii, Norsku, Švýcarsku, Velké Británii či Kanadě.
DÁLE ČTĚTE: Rutte varuje Evropu. Když Čína zaútočí na Tchaj-wan, Rusko vyzve k napadení států NATO
Čínský spisovatel Liao Yiwu (1958) je dnes mezinárodní celebritou. Jeho romány se výborně prodávají, globálně se proslavil především knihou Hovory se spodinou. Začínal jako básník ovlivněný americkými beatníky a jeho ostrá reakce na drastický zásah čínské armády proti demonstrujícím studentům v Pekingu z června 1989 ho přivedla do vězení. Za báseň s názvem Masakr dostal v roce 1990 čtyřletý trest.
„Požil jsem trest celkem ve čtyřech různých vězeních, a všude byly velmi tvrdé podmínky. Hned v prvním z těch kriminálů jsem skončil na cele s odsouzenými k nejvyššímu trestu. A abych to neměl jednoduché, dostal jsem místo na stejné pryčně s dvěma vězni, kteří čekali na popravu. Ležel jsem tedy na úzkém prostoru přímo mezi nimi, měl jsem je těsně po levém i pravém boku,“ vzpomíná Liao Yiwu. „Jeden z odsouzených mi pořád dokola vyprávěl, jak sekerou zavraždil manželku. A ten druhý, který byl věčným útěkářem z vězení, mi zase líčil svůj poslední útěk, který uskutečnil přes latrínu.“
Byl jim posledním zpovědníkem
Oba na smrt odsouzení nového vězně nijak nešetřili, a ten musel naslouchat hrůzným detailům: „Útěkář třeba vyprávěl, jak měl při útěku přes latrínu lidské exkrementy úplně všude, tedy v uších i mezi zuby. A vězni ty svoje příběhy opakovali pořád dokola, marně jsem je prosil, že už to znova nechci poslouchat. Ale oni se nemohli a nemohli zastavit.“
Čínský spisovatel líčí, že sami odsouzení tu nekonečnou zpověď vysvětlovali asi takto: „Už nemáme nikoho jiného, komu bychom to vyprávěli. Jsi náš poslední posluchač, život pro nás končí. Je to jako se naposled vyčůrat, a jak dočůráš, tak jsi mrtvý.“
Pořád ty stejné ruské tanky
Když Liao Yiwu přečte v ostravském klubu Provoz několik ukázek ze svého díla, projde se po blízkém nábřeží u řeky Ostravice. Za zády má Sýkorův most, přičemž hned za mostními oblouky stojí na betonovém podstavci sovětský tank T-34. V roce 1945 sice tento stroj bojoval s nacisty o Ostravu, ale osvoboditelé tehdy do Československa přivezli i totalitu stalinského ražení.
A ruské pásy tanků byly v ostravských ulicích znova slyšet i v srpnu 1968, zatímco nyní válcují Ukrajinu. V červnu 1989 pak oceloví obrněnci ve jménu komunismu brutálně zmasakrovaly studentské demonstrace na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Pod pásy tam skončily stovky demonstrantů, konkrétně pod tanky s označením Typ-59, které byly takřka identické se sovětskými „téčky“. Ve spřátelené Čínské lidové republice totiž Sovětský svaz vystavěl v padesátých letech závod na výrobu tanků.
Za báseň na kazetě do kriminálu
Začínající básník Liao Yiwu se protestů, které trvaly dva měsíce, zúčastnil spíše jako pozorovatel. Podvědomě tušil, že to nedopadne dobře: „A nedopadlo, na což jsem okamžitě reagoval protirežimní básní s názvem Masakr. Složil jsem ji hned ráno 4. června 1989, když rádio oznámilo zásah proti demonstrantům.“ V té básni jsou i následující slova: „Naše srdce jsou černá jako uhel. / Černá a spalující. / Jako spalovna mrtvol.“ Báseň posléze nahrál na kazetu a ta se začala šířit po velkých městech v celé Číně. Pro totalitní režim dost velký důvod, aby autora zatkl a uvěznil.
Pod salvami ze samopalů a pod pásy tanků tehdy na Náměstí Nebeského klidu zahynulo nejméně 1 000, ale dost možná i 10 tisíc protivládních demonstrantů, kteří žádali demokratizační změny. Přesná čísla nikdo nezná. Čínské orgány po drastickém zásahu nařídily všechna těla obětí spálit a nemocnice musely zlikvidovat veškeré záznamy o zabitých i zraněných.
Po návratu z vězení se Liao Yiwu živil různě, mimo jiné jako muzikant v barech. A nakonec jednoho dne v roce 2011 zahodil mobilní telefon a uprchl nelegálně do Vietnamu a dále do Západní Evropy. Vybral si Německo, kam už dříve jednou vycestoval na pozvání německé vlády. Dnes žije v Berlíně, domů se ale nemůže vrátit a o Číně říká, že je to v současné době nejdéle existující diktatura na světě.
Myslí na 94letou matku i uvězněného pastora
„Dokud bude v Číně u moci komunistická strana, nemohu se tam vrátit. Takže netuším, zda svoji zemi v tomto životě ještě někdy uvidím. Svoji vlast i staré přátele,“ napsal spisovatel v korespondenčním rozhovoru pro CNN Prima NEWS, který mohl vzniknout díky spolupráci s festivalem MAČ.
„Stále pracuji na nedokončené knize s názvem Nepřítel státu, ve které vzpomínám na dva blízké přátele. Jsou to Wang Yi z města Čcheng-tu a Liu Xiaobo z Pekingu. Ten první je pastorem podzemní církve a byl uvězněn na devět let, propuštěn má být až v roce 2028. Ten druhý je nositelem Nobelovy ceny míru za rok 2010 a v roce 2017 zemřel na následky věznění,“ líčí Liao Yiwu.
Liu Xiaobo byl za údajné podvracení republiky odsouzen na 11 let. Mimo jiné za spoluautorství takzvané Charty 08, což byla výzva čínských intelektuálů k demokratizaci země, která se inspirovala československou Chartou 77. V kriminále vážně onemocněl, standardní léčby se ale dočkal pozdě a zemřel. „Mé matce je nyní 94 let,“ dodává spisovatel. Setkání s ní je tedy také velmi nepravděpodobné.
Mrzí ho, že evropské demokracie i další státy s Čínou čile obchodují, ale porušování lidských práv kritizují jen velmi vlažně: „Je to už hodně dlouho, co tyto země vážně nastolily otázku lidských práv nebo svobody projevu v Číně. Jistěže, naděje na změny je slabá, takže mnoho západních politiků to téměř vzdalo. Ale spisovatel v exilu to vzdát nemůže, pak by na tomto světě nezbyla ani jiskřička naděje.“
Patálie s vízem pro egyptského básníka
Ne všichni autoři, kteří se měli festivalu MAČ zúčastnit, však do Česka a na Slovensko opravdu mohli přijet. Vízum od českých úřadů nedostal třeba egyptský politický vězeň a básník Mohsen Mohamed (1994), kterého po útěku z Afriky přijala Velká Británie a dnes žije v Oxfordu, kde rediguje anglický literární časopis Rowayat.
Jeden z organizátorů festivalu Pavel Drábek si tento rozpor neumí vysvětlit: „Na Oxfordu má Mohsen Mohamed přednášky o Franzi Kafkovi, ale Kafkovo rodiště ho odmítlo vpustit do země, to je věru kafkovské,“ přemítá. Drábek si raději nechce připustit, že by za jednáním českých úřadů byla xenofobie a básník do České republiky nebyl vpuštěn jen proto, že je snědý, jmenuje se Mohamed a pět let seděl v egyptské base. A mimochodem, ve vězení napsal básnickou sbírku, která ho později proslavila.
Basa za pomoc dívce a strasti exilu
Do kriminálu byl Mohsen Mohamed uvržen jen proto, že se náhodou ocitl na protivládním studentském protestu v roce 2014. A snažil se pomoci dívce, na kterou zaútočily pořádkové síly. „Z Egypta jsem uprchl do bezpečí až po pěti letech nespravedlivého věznění a kvůli pokračujícímu pronásledování. Exil byl napřed nesmírně osvobozující, konečně jsem se mohl volně pohybovat, aniž bych se musel bát neustálého sledování nebo zatčení. Společně s těmito úlevami ale přišly i první pochybnosti,“ uvedl v dopise pro CNN Prima NEWS (kontakt na něj poskytli organizátoři MAČ).
Exil, to je totiž i velké osamění, hodně o tom mluvili i českoslovenští exulanti, kteří zemi opustili po roce 1948 či 1968. „Časem jsem totiž zjistil, že mi v nové domovině sice nehrozí otevřené nebezpečí, ale schází mi tu něco jako bezpečí rodinného kruhu i přátel. Všechny ty emocionální projevy, zakotvení v jazyce, kultuře i v neviditelných sítích společných signálů, které si vystačí beze slov. A tak si ve Velké Británii často připadám emocionálně nejistý, a to jsem pořád mezi přátelskými a laskavými lidmi,“ přemítá Mohamed.
99 ran bičem a 11,5 roku vězení
Íránská básnířka Fatemeh Ekhtesari (1986) byla v roce 2015 odsouzena tamním islámským režimem k 99 ranám bičem a 11,5 letům vězení. Mimo jiné za šíření propagandy kritické vůči íránské vládě, přičemž režimu třeba vadilo, že jednu svoji sbírku doplnila o slova, která předtím vyškrtal cenzor. Než ale nastoupila trest, během něhož by ji biřici zbičovali, podařilo se jí s pomocí spisovatelské organizace Mezinárodní PEN klub tajně opustit Írán. Nyní žije v Norsku.
„V současné době není jediný den, abych neslyšela o nově zatčených ve své zemi. O další popravě nebo o jiné státem páchané nenávisti. Není proto jediný den, kdybych na Íránský režim nenadávala v té nejhorší možné perštině,“ vypráví autorovi tohoto textu. A pokračuje ve chmurném popisu své vlasti: „Islámská republika stále vězní lidi za jejich přesvědčení a některé i popravuje. Tato krásná země má přitom hluboké kulturní kořeny a žijí v ní lidé, kteří milují moderní společnost a rádi se přizpůsobují světovému pokroku. Jenže stále jsme rukojmími totalitního režimu a vůdců této země, kteří jsou posedlí válkou, terorem a šířením nenávisti. Jsme obětmi režimu, který udržuje lidi o hladu, aby mohl nakrmit své milice.“
A znovu pásy ruských tanků
Afghánská básnířka Parween Pazhwak (1967) si dobře pamatuje, jak v prosinci 1979 do její vlasti vpadla Sovětská armáda: „Všichni jsme pak chtěli být mudžahedíny, muži i ženy, a bojovat s okupační armádou.“ Když poprvé spatřila ruské tanky, bylo jí teprve dvanáct let, ale snila o tom, že i ona bude okupanty vyhánět se zbraní v ruce. Nakonec sovětská invaze vyhnala její rodinu, napřed do Pákistánu a posléze do Kanady.
Opět stojíme před ostravským klubem Provoz na břehu řeky Ostravice, přičemž druhou stranu řeky hlídá sovětský tank T-34 z roku 1945. „U nás v Kábulu nebylo zvykem zamykat domovní dveře, ale hned po vpádu Rusů jsme s rodiči začali zavírat a do oken jsme dokonce instalovali mříže,“ vybavuje si afghánská spisovatelka.
Nyní Rusové nasazují stále další tanky na Ukrajině. Svět se vlastně od druhé světové války příliš nezměnil k lepšímu, a někteří politologové či historikové dokonce tvrdí, že už žijeme na prahu třetí světové války...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Budete litovat, hrozili Sověti. Havel stvrdil konec Varšavské smlouvy perem s nápisem NATO
