Co by říkali milenci líbající se pod romantickou Máchovou sochou na to, jaký byl autor Máje doopravdy?
Divili by se. Mistr Myslbek si vybral jednu z Máchových tváří. Logicky. Zvolil mladíka zakletého v blaženém snu, zatímco ostatní Máchovy stránky opominul.
ČTĚTE TAKÉ: Postavil Karel IV. v Praze mešitu? Máme tu stovky utajených historických míst
Takže jsme se učili o jiném Máchovi, než jakým byl ve skutečnosti?
Jste o nějakou půlku generace mladší než já, ale myslím, že jste to měl podobně. Dozvěděl jste se o Máji, o Hynkově tragické smrti… Pokud byl ten, kdo stál za katedrou, odvážnější, pak možná padla zmínka o Lori Šomkové a bujarosti jejího přítele. Předpokládám, že jste vy a vaši spolužáci neslyšeli nic o dalších stránkách Máchova života. Nejenže před námi stojí mimořádně talentovaný, do mnoha uměleckých disciplín rozkročený člověk (i to jste snad býval mohl slyšet). Ale máme co do činění s výborným studentem na všech stupních, s cílevědomým začínajícím právníkem a v neposlední řadě s překvapivě pragmatickým obchodníkem.
Začněme třeba s tou bujarostí. Co si pod ní mám představit?
Mácha byl nejen inteligentní a umělecky založený muž, ale také silný, mladý chlap. Což se pochopitelně projevovalo v různých eskapádách, nad kterými by se později – kdyby se býval dožil vyššího věku – asi jen shovívavě pousmál. Značná část toho se týkala žen. Na jedné straně víme o jeho platonických, (zřejmě) nenaplněných touhách třeba k Marince Stichové nebo k Panně Rošrové (jak nazval své básnické vyznání jedné půvabné pražské herečce). Na druhé straně si dopřával smyslných potěšení, jak to jen šlo. Víme o jednorázových hrátkách během cest; a především o zmiňované Lori.
Mít tehdy intimní styk před svatbou nebylo ve středních a vyšších kruzích přípustné, tedy alespoň přiznaně a navenek. Lori v tomto smyslu Máchovi skvěle vyhovovala, když už ho osobnostně zklamala (což je ale na jiné, delší povídání). I kdybychom si nedokázali dát věci do souvislostí a neměli k dispozici jeho šifrované deníkové zápisy, které pro změnu po vyluštění zklamaly, ba šokovaly Máchovy obdivovatele v čele s Arbesem, je tu nemanželský synek, zrozený před svatbou. Ale to nebylo všechno.
Co k němu ještě patřilo?
Mácha se taky rád napil, ač jistě nebyl nějaký nezřízený pijan. A v opojení se nedržel zkrátka. Naopak nastaly chvíle, kdy doslova vyváděl. Víme třeba o hospodské rvačce nebo o tom, jak si – skoro se tomu nechce věřit – prostřelil na Okoři pokrývku hlavy vyhozenou do vzduchu. Prý tomu předcházela mohutná konzumace piva. Tím ho rozhodně nekritizuji, také jsem býval mladý a divoký. Jen byste to do „zasněného básníka s blaženým úsměvem“, jak ho koncipoval Mistr Myslbek, asi neřekli.
Hodnocení Máchy? Z extrému do extrému
Nebylo Máchovým údělem jisté nepochopení už za jeho života? I Máj se přece ve své době dočkal zdrcující kritiky.
Nejprve k tomu nepochopení: Mácha byl prosycen neklidem. Neklidem nejen tvůrčím, ale také osobnostním. A jako byronovský romantik (ponechme stranou, zda jím skutečně byl, nebo zda se do něj jen stylizoval) přece musel být obklopen masou těch, kteří ho nechápali a nemohli naplnit jeho představy. Máj se opravdu zpočátku setkal s odsudkem – a domnívám se, že v něm hrály roli i osobní antipatie. Přičemž pokud se podíváme na život Čelakovského, Chmelenského, Tyla a Tomíčka – což jsou hlavní „kati“ Máje –, snad mohli mít větší pochopení. Neměli, oproti takovému Sabinovi…
Naopak následující generace, přezvaná Májovci, učinila z básně a jejího autora předmět až nekritického kultu. Ten de facto trvá dodnes. Chtělo by se říct: „Česká klasika – z extrému do extrému.“ Ovšem Máj je bezpochyby výjimečný a jeho autor jakbysmet.
Máj se během příštích téměř 200 let dočkal mnoha interpretací, mnohdy se mluví o tom, že jeho pravý význam bývá zkreslován, nepochopen. Čím je pro vás?
Vím, že jsem se svým názorem osamocen, ale odpovím upřímně: do značné míry místopisem. To proto, že jsem celoživotně fascinován krásou a rozmanitostí české krajiny, tak neuvěřitelně hustě protkané památkami. Mácha byl, stejně jako já, vášnivý a zanícený cestovatel. V Máji zachází s krajinou volně, což je jeho výsostné právo. Například „bílé dvory v širém dole“ se nevyskytují v krajině kolem Doks, nýbrž v Českém Meránu, jak se říká regionu okolo dvojměstí Sedlec-Prčice. Onen místopis v Máji je tedy často jen fiktivní, což mu ale nijak neubírá na sugestivnosti.
Jinak je ovšem Máj pro většinu lidí, mě nevyjímaje, nesmírně poutavým příběhem na půdorysu milostného trojúhelníku. Současně osobní zpovědí. A čím dalším? Autora už se nezeptáme. Víme jen, že Máj prezentoval spíše jako oslavu jarní přírody – to aby prošla sítem cenzury. Ani tohle však v básni nechybí, ačkoli je to nejen podle mého názoru dáváno až příliš do popředí. Snad za to může Myslbekova socha na Petříně či skutečnost, že se nešťastní žáčci musí učit nazpaměť úvod – a dál už se, zcela otráveni, sami od sebe nikdy nedostanou.
Nejen v případě Máje bych se přimlouval, aby byli poučeni a nabádáni k četbě, ale nikoli nuceni k memorování. Nebo když už se musí učit část Máje zpaměti, aby to byly třeba přinejmenším dva krátké a rozdílně laděné úryvky. Obávám se, že tak, jak to sami známe ze školních lavic, to většinu z nich spolehlivě odradí od toho, aby se o básni a jejím autorovi chtěli dozvědět i něco víc, než že je opěvován „lásky čas“.
I na základě Máje je možná na místě se ptát: Je Mácha autorem českým, nebo spíše evropským?
Platí obojí. Autor svým Májem značně předběhl dobu u nás – i proto ono nepochopení, o kterém jsme mluvili. Z tohoto pohledu tedy spíše evropským. Na druhé straně cítím – nemusíte se mnou souhlasit –, že Máj je i osobní zpovědí. A Mácha byl bytostný Čech a český vlastenec.
Mácha byl ve skutečnosti Ignác
S kolegou Otomarem Dvořákem o něm teď vydáváte novou knihu. Dá se ale o Máchovi ještě zjistit něco nového?
Ano, a je toho spousta. I proto jsme zamýšlenou jedinou publikaci rozdělili a nyní vychází kniha s názvem Karel Hynek Mácha – Úsvit spatřený, která pokrývá léta 1810-1832. O poslední čtyři roky čtenáři samozřejmě nepřijdou, jen si na ně budou muset trochu počkat. Kniha je do značné míry místopisem. V tomto ohledu možná překvapí regiony, které měly na Máchu silný vliv, a přitom se o nich prakticky neví nebo nemluví. Jde například o zmiňovaný Český Merán, kam jezdíval na prázdniny za strýcem a tetou a odkud pocházel jeho otec. Nebo o Benešov a pozoruhodná místa s neméně vábivými jmény v jeho okolí: Želetinku a Kožlí. Případně o četné hrady podél Sázavy, mezi Zlenicemi a Českým Šternberkem, které mladý básník navštívil a nakreslil. Samozřejmě nechybí ani „máchovská klasika“ – Kokořín, Bezděz, Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou…
A máchovskou klasikou je i Praha.
Jistě. V Matce měst nacházíme celou řadu míst se vztahem k našemu hrdinovi. I z toho důvodu, že se jeho rodiče několikrát stěhovali. Zmínili jsme jeho sochu na Újezdu. Zajímavé je, že kdyby bývala zvítězila představa architekta Antonína Balšánka, tvůrce koncepce pomníku, stál by autor Máje na mostě Legií. Myslím, že nad Újezdem je mu lépe. Tím spíš, že se na něm narodil. A další pražská místa? Poučený čtenář bude možná vědět, že k Máchovi patří i Karlovo náměstí (respektive tehdejší Dobytčí trh). Lokalit je ale mnohem víc a některé, byť v širším centru Prahy, jsou zcela opomíjené. Nedivil bych se, kdyby se o nich naši čtenáři něco dozvěděli vůbec poprvé.
Ve vaší knize se ale hodně dočteme i o Máchovi jako takovém.
To je druhým zásadním aspektem naší knihy – nahlédnout na něj jako na člověka. Na „normálního“, byť bezesporu výjimečného a mnoha talenty obdařeného člověka se všemi jeho klady i zápory, ctnostmi i nectnostmi… To bohužel u slavných osobností nebývá zvykem, většinou se z nich udělá, jak říkáme, „mramorová busta“; sice vznešená, ale na dotek i na pohled chladná a nelidská. Odtud pramení i sporé a stereotypní informace ve školách, jak jsme o tom před chvílí mluvili.
Čtenář se tak dozví o Máchově česko-němectví, prudkém střídání nálad, okázalém chování a sebeprezentaci, ale také o ušlechtilých skutcích a ryzích citech. Pokusili jsme se nahlédnout do jeho nitra. A to nikoli svévolně, ale na základě toho, co jsme se o něm dozvěděli a co jsme si dali do souvislostí. Na základě jasných důkazů například přesvědčivě vyvracím neustále tradovaný mýtus, že Mácha byl neznaboh, že zavrhl Boha atd. Tak to vůbec není.
Upřímně – já si ze školy nepamatoval ani tak základní věc, že se vůbec nenarodil jako Karel.
Máte pravdu, narodil se jako Ignác a tímto skutečným křestním jménem se v soukromé korespondenci podepisoval až do smrti. Často v německé formě Ignaz, o čemž obrozenci raději moc nemluvili. Jméno Karel si vyvolil z vlasteneckých důvodů (pomiňme skutečnost, o které, jak předpokládám, vzdělaný Mácha věděl – že je germánského původu). A Hynek? Mít dvě křestní jména bylo jistou módou. A v tehdejší době se jméno Hynek považovalo za počeštělou obdobu Ignáce. Což je zřejmý omyl, protože obě jména znamenají něco jiného. Přesto si dodnes leckde přečtete, že „Hynek je počeštěný Ignác“. I tento mýtus vyvracíme. Jako milovníci a hledači faktů v knize uvádíme, proč byl Mácha pokřtěn v kostele Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského jménem Ignác. Dostal je po kmotrovi Ignáci Mayerovi, lakýrníkovi, příteli Antonína Máchy a snad sousedovi z ulice.
Pozér s bičíkem v ruce
Ve vaší knize mě překvapilo třeba i to, že už jako chlapec byl velmi blízko smrti.
Jedním z jeho dětských bydlišť byla Petrská čtvrť, což je dodnes velmi barvitý okrsek s tajemným geniem loci. Jeho středobodem je kostel svatého Petra se zvonicí. Právě do jejího vrcholu, kde zvoník rozhoupával zvony, malý Ignác a jeho přátelé často šplhali. Chtěl zvonit sám, prý mu to i šlo – jenže pak dostal bláznivý nápad: zřejmě se hodlal předvádět svou odvahou a houpat se pod zvonem v rytmu jeho úderů. Vypadalo to efektně, a přitom jednoduše. Ovšem mohutná setrvačná síla rozhoupané hmoty jím smýkla natolik, že se neudržel a zřítil se šachtou věže dolů. Naštěstí se zachytil za dřevěné zábradlí o patro níž. Odnesl to roztrženou tváří, což byl nakonec velmi příznivý výsledek této nebezpečné klukoviny. Ranhojič ránu sešil, a ta se brzy zhojila. Bez následků to ale nezůstalo. Máchovu tvář „zdobila“ jizva, sahající od čelisti až pod pravé oko, a také k jedné straně ohnutý nos.
Mácha má po republice několik pomníků a pamětních desek. Na jedné z nich se o něm píše jako o „smutném studentovi“. Je to věrný popis?
Pravda, jistá zádumčivost a chmury v jeho charakteru nechyběly a vyzařovaly z něj. Ale „smutný student“ je opravdu jen mýtus. Takto se mu říkávalo v Měšeticích, kam jezdíval na zmiňované prázdniny k tetě a strýci. Jenže jen proto, že chodíval celý v černém a takto pojaté odění doplňoval širákem téže barvy na hlavě. Víme, že do Měšetic jezdíval opakovaně a přinejmenším cesty okolní krajinou ho zásobovaly zážitky. Jeho pobyty tudíž smutné určitě nebyly. Jen si vždy potrpěl na styl a jistou pózu…
Ano, po Praze prý zase rád chodil ve výrazně červeném plášti. Řečeno dnešním jazykem – asi byl tak trochu pozér, že?
Vynechal bych slova „tak trochu“. Byl to člověk okázalého, pozérského vystupování. Což nám, kteří ho obdivujeme, znejasňuje určení, co si opravdu myslel, a co byla jen póza. Protože i ten největší pozér čas od času „vypadne z role“, chová se autenticky. Pokud jeho stylizaci zúžím na oděv, víme o kuriózních momentech třeba na sklonku života v Litoměřicích. Nebo máme výmluvné svědectví matky Ignáta Herrmanna, Kateřiny rozené Pospíšilové. Vídala Máchu v pražském knihkupectví svého otce, známého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila. Básník dotvářel svou extravagantní vizáž jezdeckým bičíkem, okázale švihajícím, byť na koni snad jakživ neseděl.
Až do 26 let bydlel u matky. Bylo to tehdy tak běžné, nebo i tohle o něm něco vypovídá?
Dovolím si vás drobně opravit – bydlel u obou rodičů. A bohužel ho oba přežili. Běžné to bylo, a obávám se, že vzhledem k cenám bydlení to běžné opět bude. To jsem ale odbočil... Mácha studoval v Praze, takže bylo naprosto logické, že zůstával u rodičů. Na sklonku života si našel práci i bydlení v Litoměřicích, takže pracoval na úplném osamostatnění. Včetně založení – či v jeho případě můžeme spíše říct legalizaci – rodiny. Sňatku s Lori, se kterou už měl synáčka, se bohužel nedožil…
Byl by z něj asi právník a politik
Zemřel právě ve 26 letech. Zahrajme si na „co by, kdyby“. Kým by se podle vás stal, pokud by na tomto světě mohl strávit delší čas?
Bytostné romantiky má odpověď asi neuspokojí: domnívám se, že by před námi stál úspěšný, zavedený právník. Dost pravděpodobně směřující i do politiky, jak bylo v kroužku jeho spolustudentů a spolupoutníků obvyklé. Na poetickou, prozaickou ani dramatickou tvorbu by podle mého názoru neměl příliš času. Takže pokud mohu spekulovat, stejně by se, kromě děl dokončených v mládí, zachovaly jen zlomky, náčrty, ideje…
Hudební talent – ano, ani ten u Máchy nechyběl – by po mém soudu přišel vniveč (ostatně ani v těch několika letech dospělosti ho nerozvíjel). Totéž platí pro herectví, které by se „nehodilo pro důstojného pana justiciára“. Nemluvě o tom, že sám náš hrdina tuto kapitolu pravděpodobně uzavřel. Snad by v něm nevyhasla alespoň cestovatelská touha. Pokud by to bývalo dopadlo dobře, možná bychom se dnes mohli těšit z jakési „encyklopedie českých krajů“, kterou skutečně zamýšlel.
A zapomenout nesmíme ani na Máchu kreslíře. Kreslíře bezpochyby soustavného a přinejmenším řemeslně zručného. Možná by mu tahle záliba mohla posloužit jako vítaný, odpočinkový protiklad vůči právnické rutině. To by bylo skvělé. Můžeme se dokonce kochat nadějí, že by nakonec dosáhl podobného mistrovství jako takový Goethe či Hugo, kteří měli výtvarné umění jaksi „bokem“, a výsledky jejich tvorby jsou opravdu pozoruhodné. Není důvod se domnívat, že by tomu u Máchy bylo jinak, pokud by býval dostal čas a prostor se takto projevit.
Někdy máme tendenci ohrnovat nad povinnou četbou nos. Čím nás Mácha může ve 21. století oslovit?
Svou neustálou touhou něco zkoušet, podnikat, učit se… Svou dychtivostí, se kterou se zmocňoval poznání, krajiny, dějin, ale i žen… Tím, že navzdory krátkému a bouřlivému životu nepromarnil hřivny a talenty, které mu byly dány. Zkusme být jako on!
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Pavel nemá žádný nárok jet na summit NATO, říká Klaus. Vláda nemůže jen sklapnout podpatky
