Nedělní státní svátek Den české státnosti čili výročí smrti svatého Václava má být především oslavou více než tisícileté existence českého státu. Dějiny českých zemí však nejsou spojeny jen s hrdinstvím či statečností, nýbrž i se sehnutými hřbety a porobou, k čemuž například nacistům i protektorátnímu režimu posloužila právě postava knížete Václava.
ČTĚTE TAKÉ: Čech o deportaci z USA: V Chicagu mě zatkli cestou do práce. Pak mříže, pouta a letadlo
Popravy za kšeftování na černém trhu
Státní svátek Den české státnosti letos připadá na neděli, takže jistá část národa vnímá existenci svátku i naštvaně, neboť jsou uzavřeny některé obchody. Než se dostaneme ke knížeti Václavovi, zastavme se u nákupních požitků. V knize Když se řekne protektorát, kterou v říjnu vydá nakladatelství Euromedia Group, zajímavě připomínáte protektorátní černý trh, na kterém zbohatla i řada našinců. Jak fungoval?
Na astronomických cenách z černého trhu se daly vydělat obrovské peníze, ale také jste mohli přijít o krk. Okupační aparát se snažil v rámci rozsudků u hospodářských trestných činů postupovat objektivně, takže stejnými tresty postihoval jak Čechy, tak i Němce. A kdo byl dopaden a usvědčen z podílnictví na černém trhu, vysloužil si označení „škůdce národa“, což byl třeba případ 27letého řezníka Ladislava Keprta z Kunvaldu a jeho 29letého pomocníka Antonína Kubíčka ze Žamberku, kteří se v roce 1942 podíleli na podloudném obchodu s masem. Oba odsoudil soud k trestu smrti, který byl 3. května vykonán stětím gilotinou na nově zřízeném centrálním popravišti Třetí říše v Praze-Pankráci. V dochované vyhlášce o popravě, kterou zveřejňuji v knize, bylo uvedeno: „Jmenovaní zabíjeli na černo ve velkém rozsahu hovězí dobytek, telata a vepře, nebo je na černo kupovali a maso prodávali za značně zvýšené ceny.“ Na dvojjazyčné vyhlášce je doslovně uvedeno, že šlo o „škůdce národa“, v němčině „Volksschädlinge“.
Proč tito čeští obchodníci či spíše kšeftaři provozovali černý obchod i v krutých časech německé okupace a protektorátu? Vždyť museli vědět, že jim hrozí i provaz.
Protože se při troše štěstí mohli finančně zabezpečit do konce života. Ano, šlo o krk, ale každý podvodník věří, že zrovna na něj nepřijdou.
To platí pořád. Mnozí kšeftaři z protektorátního černého trhu se ale asi šťastně dožili konce války?
Jistěže. Za první republiky černý trh v podstatě neexistoval, ale po vzniku protektorátu a zavedení přídělového systému nastala na trhu zcela ojedinělá situace, na které se dalo opravdu hodně vydělat. Rád bych ale zdůraznil, že ti, kteří na nelegálním prodeji získali značné částky a přežili válku, se ze svých peněz stejně neradovali dlouho. I pokud peníze z černého trhu včas investovali například do nemovitostí, pak o ně většinou přišli po únoru 1948. A zbytek spolykala měnová reforma v roce 1953, takže mnoho válečných kšeftařů tehdy spáchalo sebevraždu.
Kilo kávy za cenu tří automobilů
Buďme konkrétní, jak se na protektorátním černém trhu dalo zbohatnout?
Přídělový systém byl zaváděn od září 1939, a to vyhláškou předsedy vlády o zavedení odběrních lístků na potraviny. Na jejím základě vznikly lístky na potraviny (poživatiny), lístky na maso, tukové lístky, chlebové lístky a lístky na cukr. Vyhláška určila, že potravinové lístky budou spotřebitelům vydávat obecní úřady a stanovila konkrétní výši spotřebních dávek a jednotlivé kategorie příjemců: obyčejný spotřebitel, těžce pracující, velmi těžce pracující, děti do 6 let, děti 6–10 let. Třeba „obyčejný spotřebitel“ měl týdně nárok na 2 900 g chleba, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 400 g cukru, 1,75 l mléka, 40 g kávy nebo 5 g čaje, 160 g kávových náhražek a 150 g dalších poživatin.
Jednotlivé a dosud dostupné komodity se najednou stávaly nedostatkovým a luxusním zbožím, například zrnková káva, čokoláda, tvrdý alkohol nebo sádlo. A jejich ceny na černém trhu záhy dosahovaly astronomických výšek, takže toto zboží si většina protektorátního obyvatelstva mohla dovolit jen naprosto výjimečně. Zůstaňme třeba u kávy, na počátku roku 1945 se cena za kilogram zrnkové kávy na černém trhu vyšplhala až na 9 400 korun, což byla asi podobná částka, za jakou dnes pořídíme dva až tři ojeté vozy Škoda Fabia. Vepřové sádlo stálo 500 až 1 800 korun za kilogram, kvalitní lihovina 600 – 1 000 korun/l, vepřové maso 300 až 580 korun/kg a cukr 230 až 450 korun/kg. Vlněnou látku bylo na černém trhu možno dostat za 1 000 až 5 000 korun/m, pánskou obuv za 2 500 až 5 000 korun.
Občas byl z provozování černého obchodu asi neprávem obviněn i řádný obchodník, anebo se mýlím? V každé době útlaku se přece daří udávání, a to i vylhanému. A to z různých důvodů, třeba jen ze sousedské nevraživosti, jenže oběť klidně mohla skončit v žaláři nebo na popravišti.
Ale ano, známe případy, kdy se na základě udání snažil jeden živnostník v rámci konkurenčního boje poškodit živnostníka jiného. Toto máme zaznamenáno již z 15. března 1939, tedy z prvního dne okupace německou armádou, a to z pražského Břevnova. Tam jeden hospodský udal druhého, že německým vojákům čepuje pivo pod míru, a poškozuje tak zájmy říšské branné moci. Pokud však jde o falešná udání, která se neprokázala, pak byl udavač postižen stejně tvrdě, jako by byl postižen ten, který byl udán. V tom byly německé soudy v protektorátu zcela nekompromisní.
Černému obchodu se daří dodnes. A zrovna korektní není ani postoj mnohých živnostníků, kteří ignorují DPH. Nějak „ošulit“ režim, byť jakýkoliv, to je snad něco jako národní zvyk?
V tomto ohledu vesele pokračujeme v trendu, který jsme zdokonalili hlavně za normalizace. Tehdy vzniklo heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Je zajímavé, že ještě v roce 1968 byli lidé ochotni věnovat na zlatý poklad republiky i po generace opatrované rodinné šperky. Ale koho dnes skutečně zajímá finanční kondice České republiky? Vždyť výraz vlastenectví je dnes považován téměř za urážku.
Svatováclavské metály od nacistů
A jsme u národní hrdosti a Dne české státnosti čili svátku svatého Václava. Ve své knize totiž připomínáte i zneužívání svatováclavské úcty za protektorátu a třeba líčíte příběh z roku 1941 o Korunní komoře s českými korunovačními klenoty včetně svatováclavské koruny. Ke komoře dodnes existuje sedm klíčů a každý je opatrován jinou osobou (prezidentem, arcibiskupem pražským, primátorem Prahy atd.), ale státní prezident Emil Hácha v roce 1941 předal zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi všech sedm klíčů. Proč to prezident udělal, tak velká loajalita asi nebyla úplně nutná?
Když byl na sklonku září 1941 zatčen ministerský předseda Alois Eliáš, jenž sám představoval součást odboje, chtěl státní prezident Emil Hácha podat demisi. Její čistopis je sice uložen v Archivu kanceláře prezidenta republiky, text ale nenese Háchův podpis. Když se totiž Hácha s ideou demise svěřil zastupujícímu říšskému protektorovi Heydrichovi, bylo mu sděleno, že demisi podat samozřejmě může, ale že tak způsobí okamžitou odvetu okupační správy v podobě stovek, a možná tisíců popravených. Emil Hácha se tak dostal do situace, kdy nemohl ani odstoupit. Hrůzy civilního výjimečného stavu, který byl odvolán až v lednu 1942, se tedy pokusil zmírnit symbolickým gestem. Poukazem na to, že české země jsou tak jako tak v absolutním měřítku podrobené Třetí říši a dalších represí není potřeba. Jinými slovy, předáním klíčů od korunní komory se Hácha nesnažil zalíbit Heydrichovi, ale snažil se zachránit životy spoluobčanů a zabránit dalším popravám.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Soudný den se blíží, řekl běloruský ministr k možné jaderné válce. Hrozí rozmístěním Orešniků
Speciální kapitolu věnujete i vyznamenání Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatováclavskou, které K. H. Frank v roce 1944 předal nejedné významné české osobnosti. Po válce se hlavně řešilo, kdo Svatováclavskou orlici přijal, údajně to bylo až 2500 Čechů a Moravanů, ale dá se tahle masa vyznamenaných nějak rozčlenit? A připomenete nějaká známá jména?
Ano, rozčlenit se dá, například dle data udělení. Nejvýznamnější osoby byly vyznamenávány jako první, a to 17. června 1944 na Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu v Černínském paláci na Hradčanech. Tehdy byli řádem dekorováni například ministři protektorátní vlády, a to osobně německým státním ministrem pro Čechy a Moravu Karlem H. Frankem. Méně významní anebo dokonce bezvýznamní obdrželi čestný štít později, na sklonku roku 1944 či na začátku roku 1945. Dělo se tak již většinou na úrovni oberlandrátů, zemských prezidentů, pověřenců Pořádkové policie či vedoucích Bezpečnostní služby SS.
Stalo se, že by někteří ocenění Češi přijetí metálu odmítli? A hrozily jim nějaké sankce?
Informaci o tom, že by někdo protestně odmítl, nemám. Takže případné sankce neznáme. Lze však s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že trest by byl exemplární, například by představoval „jízdenku“ do koncentračního tábora.
Seznam vyznamenaných se nedochoval, ale v „internetovém moři“ lze najít zmínky, že medaili převzali třeba slavný dirigent Václav Talich či herec Vlasta Burian. Důkazy scházejí, tak co s tím?
Detailní seznamy nemáme a již asi nikdy mít nebudeme. Jistotu máme pouze tam, kde se dochovaly dekrety se jmény nebo u těch, kteří se ke své Svatováclavské orlici přihlásili sami. Jistě není divu, že jich bylo minimum. Pokud se týká dekretů, v českých archivech se jich nalézají vyšší desítky, nikoliv však stovky. Rekonstrukce seznamu vyznamenaných je tedy nemožná. A je to škoda, protože z nacistické strany šlo především o politiku, čímž přicházíme o přímý důkaz, kdo byl na sklonku Třetí říše z hlediska německého státního ministra pro Čechy a Moravu hoden vyznamenání a proč.
A můžete tedy jmenovat několik konkrétních osob, které Svatováclavskou orlici převzaly?
Ministři protektorátní vlády Jaroslav Krejčí, Emanuel Moravec, Richard Bienert anebo Adolf Hrubý. Prezident Nejvyššího správného soudu Josef Kliment, činovník České ligy proti bolševismu Hugo Tuskány, žurnalista Karel Werner, anebo herec Čeněk Šlégl z Divadla Vlasty Buriana...
Hajlování Čechů u Myslbekovy sochy na Václaváku
Nacistům svatý Václava posloužil i v roce 1942, kdy došlo k takzvané Národní přísaze věrnosti Říši, a to včetně hajlování před sochou svatého Václava. V knize této akci věnujete celou kapitolu, co o té přísaze víme? A jak byla trestána neúčast konkrétního pozvaného českého činovníka?
Z iniciativy „apoštola národní zrady“, ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce, byla mezi 2. červnem a 3. červencem 1942 napříč protektorátem uspořádána šňůra manifestací věrnosti Říši. Začala na pražském Staroměstském náměstí a pokračovala přes Brno, Plzeň, Tábor, Hradec Králové, Olomouc, Blatnici pod Svatým Antonínkem a Ostravu, aby vyvrcholila největším shromážděním v dějinách protektorátu, a to na pražském Václavském náměstí, tedy u Myslbekovy sochy svatého Václava.
Byla to Moravcova vlastní iniciativa, anebo měl požehnání z Berlína?
Už 9. června 1942 odcestoval Moravec s protektorátní vládní delegací, která mířila na Heydrichův pohřeb do Berlína. Přijetí u Vůdce v Novém říšském kancléřství se však nezúčastnil, neboť mu byla nabídnuta osobní audience u říšského ministra lidové osvěty a propagandy. Na Josepha Goebbelse působil český nacionální socialista velmi sympaticky, a proto mu byla přislíbena veškerá podpora. Na proslulé národní přísaze věrnosti Říši, která na Václavském náměstí proběhla v podvečer 3. července 1942 a jíž se zúčastnilo několik set tisíc lidí, tak mohl Moravec dokonce vyhlásit konec civilního výjimečného stavu. Protektorátní občané žili ve výjimečném stavu od atentátu na Heydricha v květnu 1942, a Moravec na Václavském náměstí mimo jiné konstatoval:
„Češi a Češky! Pan státní president, jemuž máme tolik co děkovat, že můžeme být zemí dokonalého míru, svolal vás sem před pomník sv. Václava úmyslně ve chvíli, kdy se mu společně s námi, kteří tvoříme jeho vládu, podařilo přesvědčit Vůdce, že český národ vcelku nemá nic společného s Benešovými vrahy a jejich ojedinělými pomahači...“
A jak byla trestána neúčast konkrétního pozvaného českého činovníka?
O tom, že by někdo z pozvaných nedorazil, nemám zpráv. Po likvidaci Lidic a Ležáků si asi nikdo podobné gesto nedovolil. Těsně před vlastní přísahou si státní tajemník v Úřadu říšského protektora Karl H. Frank svolal do Lucerny starosty českých měst a obcí a poučil je, že oni budou stát v prvních řadách a ukázkově zdravit německým pozdravem. V opačném případě mohla být konkrétní obec i vyhlazena.
Za Hitlera ve jménu svatého Václava
Svatováclavská dobrovolnická rota, to ale byla čirá kolaborace s nacisty. Přitom vznikla až na samém konci války, co to vlastně bylo za skupinu a kdo ji tvořil? Fanatičtí Češi, kteří milovali Hitlera?
Českým nacionálním socialistům bylo v březnu 1945 skutečně povoleno budovat jednotku, a to Svatováclavskou dobrovolnickou rotu (SDR). A ta mohla být v rámci říšské branné moci nasazena i na východní frontě. Vznikla především ze členů takzvaného Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, s výrazným přispěním jeho generálního referenta Františka Teunera, avšak paradoxně proti vůli předsedy kuratoria. A tím byl ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, o kterém už byla řeč.
Do výcvikového střediska, hotelu Čeperka v Nouzově u Unhoště, odjelo prvních 48 dobrovolníků SDR pod velením Eduarda Chalupy 21. března 1945. Po necelém měsíci dorazilo dalších 29 dobrovolníků, mezi nimi byli i zástupci z řad Veřejné osvětové služby a České ligy proti bolševismu. Příslušníci SDR byli rozděleni do dvou čet. K dispozici měli cvičné stejnokroje vládního vojska, později dorazily stejnokroje nové, s černou rukávovou páskou s nápisem „Svatováclavská rota“. Výcvik byl rozplánován do třech měsíců, kdy měli příslušníci zvládnout střelbu z pistole, pušky, lehkého kulometu, pancéřové pěsti a hod granátem. Každý z příslušníků SDR byl vyzbrojen četnickou karabinou, municí a ručními granáty. K dispozici měli i 16 lehkých kulometů. Svatováclavská dobrovolnická rota však nakonec do žádných bojů nezasáhla. Dne 5. května 1945 se vzdala povstalcům, a to bez jediného výstřelu.
Národní banka pro Čechy a Moravu v Praze vydala 24. února 1944 do oběhu bankovku v nominální hodnotě 5 tisíc korun, jejíž lícová strana nesla podobiznu sv. Václava. I to byl další kamínek do mozaiky, jak byl světec zneužíván za protektorátu?
Zde bych to viděl opačně. Národní banku nikdo nenutil, aby na bankovku s nejvyšší nominální hodnotou umístila právě svatého Václava. Nepochybně by prošly i jiné osobnosti z českých dějin. Okupační orgány samozřejmě neprotestovaly, svatého Václava viděly očima Reinharda Heydricha. Dle mého názoru ale zároveň šlo o symbolické gesto odkazující právě na dědice a ochránce české země a na obsah Svatováclavského chorálu. Otázkou zůstává, kolika lidem se tato bankovka, jejíž hodnota mnohonásobně převyšovala průměrný měsíční výdělek, ve skutečnosti dostala do rukou.
ČTĚTE TAKÉ: Rozdělená společnost u Hradu a Sládek bez povšimnutí. Atmosféra před volbami houstne
Jak moc tohle všechno poškodilo samotného českého knížete čili svatého Václava? Hned po válce se k moci drali komunisté, a těm určitě vyhovovalo, že národní světec byl za protektorátu pošpiněn. KSČ se netajila svými plány na ateistický stát, a po roce 1948 s katolíky pořádně zametla.
Nacistická propaganda si byla velmi dobře vědoma kultu svatého Václava i hloubky jeho symbolického významu pro české země. Pokusila se jej tedy zmocnit a interpretovat k obrazu svému. Zdůrazňovala „státnickou moudrost“, s níž se kníže Václav, a to za mírový poplatek, podřídil východofranskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi, čímž se vyhnul válce. V tomto kontextu byl za svatého Václava dosazen státní prezident Emil Hácha a za Jindřicha I. Ptáčníka Adolf Hitler. A půjdeme-li ad absurdum, tak mírový poplatek mohl suplovat matrikulární příspěvek, jejž protektorát odváděl každoročně do Berlína ve formě poplatku za svou „ochranu“. Ani toto masivní zneužití však českého světce v očích české veřejnosti nedegradovalo. Všichni chápali souvislosti. Nesetkal jsem se tedy s tím, že by snaha okupačního aparátu po zneužití svatováclavské myšlenky poškodila samotný svatováclavský kult.
Od odboje k obavám z nové ruské invaze
Vraťme se do protektorátu a pojďme na druhý břeh. Jak pracoval se symbolikou svatého Václava český odboj? Domácí i zahraniční.
Ani pro zahraniční, ani pro domácí odboj nepředstavovala svatováclavská symbolika tak významný a nosný prvek, jako pro špičky okupačního režimu. Odkazy na svatého Václava sice zaznívají jak v ilegálním tisku, tak v českém vysílání BBC, avšak v tomto kontextu je lze považovat za marginální. Reinhard Heydrich i Karl H. Frank, který velmi dobře znal české prostředí, byli sice fanatici, nikoliv však nevzdělaní fanatici.
Heydrich ostatně na adresu svatého Václava ve svém proslulém programovém projevu z počátku října 1941 konstatoval i toto: „Je nutné podle mého mínění velkoryse stále znovu připomínat svatováclavskou myšlenku, a ještě více ji utvrzovat v jejím historickém vývoji, neboť když Češi oslavují sv. Václava, nemusíme se k němu vždy stavět jako k českému světci, nýbrž tak, že svatý Václav je muž, jenž pochopil, že český národ může žít jen v německém prostoru. To se musí psychologicky správně uplatnit a obrátit ostří; jestliže Češi tedy oslavují sv. Václava, pak vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se může historicky využít.“
Co pro vás osobně znamená svatý Václav?
Ač jsem zavilý evangelík, vnímám jej do značné míry totožně jako naši katoličtí bratři. Tedy jako symbolického ochránce, přímluvce a dědice české země. Současně jej vnímám i jako postavu trvale přítomnou na pečeti nejstarší univerzity střední Evropy, Univerzity Karlovy. Na této pečeti, opět symbolicky, klečí sám zakladatel této univerzity Karel IV., římský a český král a budoucí císař Svaté říše římské, který v neopakovatelném gestu podává zakládací listinu univerzity právě knížeti Václavovi. Symbolické gesto mocného panovníka. Sebevědomého, ale současně pokorného a vědomého si svých limitů.
Den české státnosti zatím národ příliš nepřijal, a tuto neděli kníže Václav mnohé spoluobčany spíše dráždí, protože zavřel supermarkety a hypermarkety. Je vůbec šance, aby svátek v průběhu času ještě někdy získal širší úctu?
To záleží pouze na vůli české společnosti překonat určitou dnešní duchovní bídu. Dědictví, které si jako balvan táhneme za sebou již od rozpadu rakousko-uherské monarchie. K ateismu značné části české společnosti totiž významně nepřispěla pouze totalita z let 1948 až 1989, ale i snaha první republiky popírat vzory z časů monarchie. Není v nás ukotveno vědomí zorného úhlu věčnosti čili boží existence, a z něj plynoucí sebereflexe. Považuji to za jakousi naši specialitu. V tomto ohledu máme co závidět Polákům.
Svatováclavská tradice nicméně v českých zemích stále žije, zcela se ji nepodařilo vymýtit žádnému režimu. Je tu s námi více než 1000 let a bylo by chybou nechat ji vyhasnout, přišli bychom tak o část dějinného zakotvení. A vědomí kontinuity a pevného spojení s českou zemí je přesně onen prvek, který je třeba chránit. Nejen dnes, ale především pro roky příští. V této souvislosti je dobré zapátrat v paměti a vzpomenout si na středoškolské hodiny české literatury. Nekončí náhodou báseň Praze od Františka Halase odkazem na svatého Václava? A i když je reakcí na Mnichov z roku 1938, zůstává i dnes zcela aktuální
„Jenom ne strach. Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas. / Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal. / Myslete na chorál. / Malověrní. / Myslete na chorál.“
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Propuštění Vocáska z vězení? Je nebezpečný. Dá si dvě piva a může vraždit znova, varuje Štoček
