Klokaníci (anglicky brush-tail bettongs) dříve obývali 60 % rozlohy kontinentu, ovšem s příchodem kolonizátorů z Evropy jejich počet rapidně klesl. Nebýt záchranných stanic, jednalo by se nyní o zcela vyhynulý druh. „Abychom umožnili klokaníkům znovu obohatit biodiverzitu krajiny, museli naši strážci snížit výskyt koček a lišek,“ řekl ředitel národního parku Dhilba Gurruunda-Innes, Mike Williams. Proti nim se totiž klokaníci nedokážou účinně bránit. K jejich úbytku přispělo i masivní odlesňování, kterým Austrálie prošla v minulém století.
ČTĚTE DÁLE: Bujné dinosauří páření přivedlo vědce na stopu důležitého objevu. Klíčové bylo studium zlomenin.
Mezi lety 1999 a 2010 se populace klokaníků snížila o 90 % kvůli šíření krevních parazitů, tvrdí studie z roku 2014. Poslední zástupci tak přežívali jen v zajetí na jihovýchodě Austrálie. Jednalo se o pouhé jedno procento z původního počtu. Jejich navrácení do přírody je tak malý zázrak.
Kolem místa, kam se ochránci přírody rozhodli malé vačnatce vypustit, byl postaven 25 kilometrů dlouhý plot chránící klokaníky před predátory. Rezervace jim tak poslouží jako bezpečné místo pro začátek jejich staronového života.
„Jsou to malí zahradníci,“ říká pro server CNN Derek Sandow, ředitel projektu Marna Banggara, který se snaží o návrat původních druhů do jejich přirozeného prostředí. Jeden klokaník dle něj dokáže při hledání potravy, kterou jsou převážně houby rostoucí v podzemí, přerýt dvě až šest tun zeminy za rok. Z toho důvodu jsou právě oni prvním druhem přivezeným do parku, prokypří půdu, která pak bude ideální pro adaptaci dalších zvířat.
Téměř 40 % jedinců odchycených v nedávném průzkumu bylo potomky původně vysazených klokaníků a 22 z 26 polapených samic neslo vak s mládětem. „To znamená, že jsou zdraví a rozmnožují se, jak mají,“ dodává Sandow. Každému chycenému kusu byl aplikován čip, díky kterému mohou nyní zaměstnanci národního parku podrobně sledovat výskyt a chování skupiny. I tento malý vzorek tak dopomůže odborníkům k důležitým datům.
