Proč někteří rodiče sklouznou k tomu, že nadměrně sdílí obsah se svými dětmi na sociálních sítích? Nemyslím si, že by jim tím chtěli cíleně nějak ublížit…
Je to přesně tak, jak říkáte, záměr rodičů není dítě nějak poškodit, ale je to třeba o tom, že nemají dostatek informací. Sociální sítě jsou naprogramované tak, aby nás bavily, spouští nějaký systém odměny v našem mozku, vyplavuje se nám dopamin a zažíváme radost a motivaci dělat to znovu. Zároveň se tu můžeme propojovat s přáteli, rodinou i lidmi, které neznáme, a vytvářet nějaké vztahy, po čemž jako sociální bytosti prahneme. A taková přirozenost rodičů je, že se s dítětem chtějí pochlubit, chtějí ostatním ukázat, jak je hezké a šikovné… zároveň je rodičovství náročné a pokud se nám děje něco netypického a sdílíme to na sociálních sítích, pravděpodobně se najde někdo, kdo zažívá něco podobného nebo možná i horšího, a tím pádem se nám může ulevit – můžeme zažívat podporu a sounáležitost. A v neposlední řadě je dětský obsah něco, co je na sociálních sítích žádané a nám to zkrátka zvyšuje dosah a sledující, máme možnost třeba získávat finanční ohodnocení, reklamy a podobně, což je pro rodiče samozřejmě taky lákavé.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Sdílíte fotky svých dětí na sociálních sítích? Experti varují před jejich zneužitím pedofily
Jak tedy může sharenting dětem ublížit?
Jsou tu dvě základní roviny, jedna z nich je nějaký psychický dopad a druhá je ohrožení bezpečí. Zkusme se zamyslet nad tím, co dítěti děláme už jen tím, že ho nadměrně často fotíme a natáčíme. Pokud je dítě často vystavováno tomu, že má nějak pózovat, má se nějak usmívat a tvářit se na fotce, zároveň to nějakou dobu trvá, dítě musí čekat… a pokud je zvyklé v tomhle vyrůstat, tak ho tím tak trochu okrádáme o přirozené bytí a autentické prožívání. Stylizujeme ho do nějaké role a můžeme ho tím i naučit, že záleží na názoru ostatních, že záleží na tom, jak vypadám. I dítě se v určitém věku začne zajímat o to, jestli ho někdo ‚olajkoval‘ a co tam lidi píšou za komentáře.
A co ta bezpečnostní rovina?
Zde je těch oblastí opravdu hodně. Jednou z věcí je, že dítě ztrácí soukromí, my ho tím vlastně i učíme, že je v pořádku sdílet nějaké věci a může mít v budoucnu třeba problém stanovit si hranice, hlídat si vlastní soukromí a bezpečí. Zároveň nemáme v rukou, kam se všechny informace o dítěti dostanou a obsah může být nějakým způsobem zneužitý. Děti tím vystavujeme tomu, že jsou dohledatelné na internetu i v reálném světě. Pokud sdílím jméno, adresu, kam chodí do školy, s kým si chodí hrát, kde jsme byli na kávě, tak pro nějakého predátora pak není těžké dítě vystopovat. A pokud potom v tom reálném světě řekne: ‚Ahoj, já jsem Petr, ty seš Anička, viď? Máma se jmenuje Janča, ty chodíš sem do školy, nepůjdeme spolu na zmrzku?‘ tak dítě získává velkou důvěru a těžko se mu orientuje v tom, že by to mohl být někdo nebezpečný.
Od jakého věku tedy s dětmi mluvit o tom, co o sobě i ony samy třeba sdílí?
Myslím si, že to je důležitá prevence už odmalička. Vést děti ideálně na příkladech toho, co děláme my sami na sítích, ale taky jim vysvětlovat přiměřeně věku, s čím se tam můžou setkat. Co je ještě OK, co není OK, co jsou věci, které by měly zůstat soukromé, a co naopak mohou zveřejňovat. Procházet s nimi konkrétní situace, od nějakých komiksů a obrázků, až po reálné příklady, jako ‚co bys chtěl, aby tvůj kámoš o tobě řekl před třídou?‘ nebo ‚tahle dívka sdílela takovou fotku – co myslíš, že může prožívat, když se to dostane do rukou někoho, koho nezná?‘
Kdy může dítě udělit informovaný souhlas se sdílením vlastní osoby na sítích? Protože někteří influenceři, i s menšími dětmi, k příspěvkům třeba píšou: ‚Sdílím vám tuhle fotku syna, on mi to dovolil.‘
Já když se svého dvouletého syna zeptám, jestli můžu tuhle fotku poslat babičce, tak mi odpoví většinou ano nebo ne, ale není to na základě toho, že by racionálně dokázal posoudit celou tu informaci a dohlédnout všechny důsledky. Zhruba tak v šesti sedmi letech už dítě chápe, co je soukromé a co je veřejné, ale všechna možná rizika a důsledky také ještě není schopno pochopit. S velkou pravděpodobností, když vám v osmi letech něco odsouhlasí, tak možná v patnácti se mu to líbit nebude, protože už bude v jiné životní fázi. Věci, které mu předtím třeba přišly OK, teď najednou budou trapné a nebude je chtít sdílet s ostatními.
Bude se podle vás objevovat čím dál více případů, kdy dítě později, až dospěje, zažaluje své rodiče za sdílení například jeho fotek na sítích?
Myslím, že ano, protože čím více se o tom bude mluvit a bude to v povědomí rodičů nebo dětí, tak tím je větší šance, že se vůči tomu někdo v budoucnu vzbouří.
Jak velký problém představuje „mom influencing“ a sdílení obsahu s dětmi za účelem zisku? Jak mohou rodiče i nevinným příspěvkem s popsanou příhodou bez fotky ohrozit svůj vztah s dítětem? A od jakého věku by měli rodiče s dětmi konzultovat, co o nich sdílí? Pusťte si celý díl podcastu ON TOPIC s psycholožkou a terapeutkou Julií Janošíkovou, najdete ho v úvodu článku, ale i v podcastových aplikacích, na YouTube a brzy také na Streamu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pánská móda 2025. Jak být elegánem bez zbytečných pravidel
