Šperky s puncem historie. Netvořím kousky, co skončí v krabičce, říká Kerlická

Forbes Před 3 hodinami

Na scéně je už třináct let a patří k nejvyhledávanějším českým šperkařkám. V čem je kouzlo Lenky Kerlické? Proč na ni nedají dopustit věrní zákazníci i řada celebrit?

Tu scénu zná moc dobře. Do jejího ateliéru vchází muž, který se chystá na zásadní moment svého života: výběr zásnubního prstenu. Rozhlíží se, pak zasedne k důvěrnému rozhovoru.

Zračí se v něm nervozita, leckdy si sotva vzpomene na jméno partnerky. Kerlická z něj zkouší dostat co nejvíce informací, než se pustí do výroby samotného šperku: o barvách a rytmu jejich partnerského života. O práci, zálibách i zvycích milované.

Že jí tenhle osobní přístup funguje, dokazují tisíce spokojených zákazníků. Ti všichni nedají dopustit na elegantní a sofistikované šperky organických tvarů, které Kerlická tvoří.

Na scéně je od roku 2012, před šesti lety si otevřela prostorný butik na pražském Újezdě. V prosvětleném ateliéru 27jewelry čeká na vcházející vlídné uvítání. Bílé prostory s vkusnými minimalistickými doplňky v kombinaci s kvalitním dřevem působí elegantně i konejšivě.

Není to jediný butik značky, loni otevřela i v Bratislavě a rozkročila se za hranice. V posledních letech také experimentovala s parfémy, hodinkami či extravagantnějšími šperky pod vlastní značkou Lenka Kerlická.

Tvůrčí práce pro ni začíná dotykem. „Potřebuju si k tomu sednout a cítit materiál v rukou,“ říká Kerlická. Technikou, s níž pracuje, dostává oproti klasické zlatnické technice kov do jiných poloh než jen tam, kde se brousí a letuje. Pomáhá si voskem. Pod prsty jí ožívá, aby se později proměnil v kov. V originální organický tvar, který má vlastní dech a tep. A také který obstojí v čase.

Slovo život je pro ni klíčové. Zde v ateliéru neexistují pevné skici, spíš citlivé vnímání a absolutní pozornost ke člověku, pro nějž šperk vzniká.

Kerlická navíc potřebuje cítit život vývoje a od zákazníků zase pak slýchá, že ze šperků cítí život. „Když mě někdo ‚láme‘ do kresby, mám pak pocit, že se jí musím držet, a je to pro mě těžké,“ říká.

A její tvorba jako by se otiskla i do prostředí, ve kterém pracuje. „Miluju organičnost a linie. Chci minimum ostrých rohů a tvrdé geometrie,“ vykresluje. Za malostranskými zdmi ateliéru se díky ní z intimního předmětu stává unikátní okamžik i generační paměť. Jak sama říká, netvoří se zde jen šperky, co skončí v krabičce, a je za to vděčná.

„Původně jsem chtěla ‚jen dělat šperk‘, ale pochopila jsem, že ke mně lidé přicházejí v zásadních momentech života. Do šperku promítají něco ze sebe, krásné i smutné věci. Vím, že je pro zákazníky šperk důležitý a často ho chtějí jednou předat dál,“ popisuje.

Téma generační paměti přitom pro Kerlickou nese i nečekaný osobní rozměr. Povědomí o rodinné linii zlatníků Kerlitzkých se k ní dostalo až ve chvíli, kdy už byla na cestě od učitelství ke šperkařskému řemeslu. „Když jsem to konečně doma řekla nahlas, ozval se strejda a povídá: ‚Děláš si srandu? Vždyť jsme měli v rodině generace zlatníků!’“ líčí.

Úplně nevědomky navázala na rodinnou tradici jednoho z nejvýznamnějších pražských šperkařských rodů sahající až do osmnáctého století. Nebere to jako závazek, dodalo jí to pocit klidu. „Mám vnitřní jistotu, že jdu správně. Necítím povinnost navazovat formálně, cítím obrovskou volnost,“ říká optimisticky.

Přestože rod Kerlitzkých byl ve své době slavný, po zabavení majetku se příběh uzavřel a už se do rodiny nevrátil. Dětství ani domov nebyly plné šperků po předcích. Přiznává, že od slavných zlatníků v rodině šperky zděděné nemají. Ona sama vlastní jen jeden náramek, který si koupila.

Vztah ke šperku samotnému se k ní vrací skrze příběhy dnešních lidí. „Netušila jsem, kolik emocí šperk nese a jakou mnohogenerační energii zlato má. Zásnubní scény, které se opakují s každou generací, mají vlastní něhu i napětí,“ říká Kerlická. Zlato je podle ní v současné době celosvětový trend, i když ona v pražském ateliéru vnímá spíše poptávku po zlatu bílém.

Stejně jako se učila řemeslu, učí se i vedení stále rostoucí společnosti. „Je pro mě důležité, že mám zodpovědnost za třicetičlenný tým, že všichni dostanou výplatu a že se klienti vracejí,“ popisuje dynamiku značky.

Její vedení nevnímá jako „nutné zlo“, naopak, byznys je pro ni kreativní část. „Nejsem z rodiny, kde bych se to naučila, takže jsem se všechno učila postupně. Každou oblast jsem dělala nejdřív sama a pak ji předávala. Pak se to překlopilo do fáze, kdy jsem měla na tvorbu málo prostoru,“ říká.

V dílně „holkám“ závidí, že můžou celý den tvořit. Pak přejde za kolegyněmi z marketingu a říká si, že i tohle by ji bavilo. Nejradši by totiž dělala všechno, ale ví, že to nejde.

Roční rytmus je pro šperkaře poměrně daný, takže se dá lépe předpokládat, co bude třeba. Začátkem roku se plánují svatby, takže je poptávka po snubních prstenech. Před létem bývá sháňka po zásnubních prstenech „na dovolené“, někdy na poslední chvíli. Pak přijdou měsíce nákupů vánočních dárků a do toho se celoročně prolínají narozeniny či narození dětí.

Mezi tím vším pulzuje vlastní vývoj značky. Snaží se jednou za čas přinést kolekci nebo novinky. Nehoní dokonalé kolekce, spíš ji chytne inspirace. Barevné kameny, jiný brus, perly. „Pak rok až rok a půl tvořím, než vznikne něco uceleného. Někdy udělám jen jednotlivé autorské kusy. A část portfolia je tvorba na míru podle zájmu klientů,“ říká.

Módní vlny bere na vědomí, ale nedovolí jim určovat směr či ovlivňovat instinkt. „U nás v ateliéru se trendovostí moc neřídíme. S lidmi rezonuje náš styl a chtějí nadčasovost, ne hit na jeden rok,“ říká.

Stejně přímo popisuje i čísla, vnímá je s respektem k řemeslu. Cena nápaditých šperků se odvíjí od materiálu, času, náročnosti techniky, všech nákladů, k nim marže a DPH. Začínají na pěti tisících a končí někde okolo 200 tisíc. „Potřebuju, aby číslo dávalo smysl i v porovnání s trhem. Žádné nesmysly ani podstřelování,“ komentuje.

Koupě se zde rovná investici spíš do autorského díla než do investičního kamene. Většina přicházejících zákazníků jsou muži, kteří kupují pro ženy. „Máme obrovské štěstí na muže, kteří to myslí vážně, chtějí symboliku, dávají si záležet a jsou z toho nesví. Je to dojemné,“ říká.

Kerlická chce rozvíjet i pánskou linii, dodává však, že jí to nejde instinktivně. Zároveň se snaží ženy povzbuzovat, aby si šperk dopřály samy. „Šperk od sebe, pro sebe. To je nejčistší energie, není v ní závislost na vztahu nebo jakékoli zabarvení. Okolo třicítky to ženy často cítí a přijdou,“ popisuje.

Pod rukopisem, který se nenechá snadno ovlivnit, je vědomé rozhodnutí držet si odstup. „Pamatuju si, jak dlouho mi trvalo vůbec se cítit na to jít na Designblok. Chodila jsem tam koukat na Zoryu nebo Blueberries,“ vzpomíná. Pak si uvědomila, že nemůže jen koukat okolo a chtít „tam být“, že potřebuje dělat svou tvorbu.

Od té doby si střeží vlastní prostor. Je izolovaná od dění a moc se s ostatními šperkaři nezná. To ji drží v bezpečné bublině, aby se nenechala ovlivňovat. I tak v rámci své tvorby zažívá i spoustu strachu a pochyb. „Někdy mám jasný instinkt a hned vím, jestli doprava, nebo doleva. Jindy mám dlouhou vlnu dozrávání,“ popisuje.

Zároveň sdílí, že má blok, když po ní někdo chce něco hodně specifického. Bojí se totiž nenaplněného očekávání. „Často si ten tlak vytvořím sama. Pomůže vrátit se zpátky k onomu rozhovoru jeden na jednoho. Omluvím se, že to trvá, znovu si to projdeme a vyjde najevo, že to bylo jen u mě v hlavě a klient říká, že mě nechá promítnout mou autenticitu. V tu chvíli se to zlomí,“ říká.

Za vitrínou značky, která je oblíbená i mezi celebritami, je ale také běžný život, který se občas ozve hlasitěji. Kerlická se momentálně ze zdravotních důvodů „zdržuje“ s rodinou v domku za Prahou. Vykloubila a roztříštila si pravé rameno.

„Ovlivňuje mě to v práci, ruku nezvednu, nesmím ji ani dát na stůl. Doufám, že se to bude dobře hojit. Žijeme v přírodě, tak věřím, že v té zeleni se to bude léčit rychleji,“ říká.

Jedním dechem maminka dvou malých synů připouští, že je pro ni obecně těžší balancovat osobní a pracovní život. Rovnováhu mezi ateliérem a domovem hledá i v drobnostech, třeba v tom, co sama nosí. Dle svých slov není typ, který by si bral pořád něco nového, ale poslední dobou ráda střídá náušnice. Nosí také šperky, které vytvořil její starší syn.

Pětiletého předškoláka zlato i kameny fascinují. Chtěl by do Afriky, na Madagaskar „sbírat kameny“. „Sbíráme všechno, co najdeme. Nemám potřebu, aby nutně pokračoval. Ať dělá, co ho udělá šťastným. Když to bude šperk, já mu ráda s rozjezdem pomůžu,“ říká láskyplně.

Každý rok mu bere otisk prstu, chce z nich poskládat náhrdelník nebo náramek. „Otisky prstů jsou nejsilnější motiv, se kterým pracujeme i v 27jewelry, od dětí, rodičů, prarodičů. Je to velmi osobní a dojemné,“ říká.

Přiznává, že už ji potkalo i vyhoření, přesto si ale nedokáže představit, že by se šperkařství nevěnovala. Mezi voskem a kovem, mezi rozhovorem a tichem, mezi ateliérem a domovem je jednoduchý ukazatel, jak poznat, že v její profesi je pro ještě onen zmíněný život.

„I teď, jak se spolu o práci bavíme, mám husí kůži. Takže to budu dělat asi do chvíle, kdy ji mít budu,“ říká s klidným úsměvem šperkařka Lenka Kerlická.

The post Šperky s puncem historie. Netvořím kousky, co skončí v krabičce, říká Kerlická appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek