Italská popová hudebnice Margherita Vicaria natočila svůj celovečerní debut Gloria! Ve feministickém muzikálu stopovala neznámé osudy hudebních skladatelek. Příběh o sesterství, vzdoru a nepoznané síle umění vytvořeného ženami se odehrává v jednom benátském klášteře. Drama oceněné italskými Zlatými glóby za nejlepší původní hudbu i debut nyní vstupuje do českých kin.
Kolik znáte žen skladatelek? Ne, není to řečnická otázka. Dopřejte si chvilku a odpovězte, aniž byste se ptali ChatGPT. Tak na kolik jmen jste přišli? Žádné, jedno, nebo dokonce dvě? A jak dlouho jste nad nimi museli přemýšlet?
Přesně takové úvahy dovedly italskou popovou star a hudební skladatelku Margheritu Vicario k natočení svého celovečerního debutu Gloria! Italsko-švýcarský koprodukční snímek, jenž si premiéru odbyl už v hlavní soutěži loňského Berlinale, je v českých kinech k vidění od sedmnáctého července.
„Muzikál tepající v remixovaných beatech Vivaldiho“ či „radostný feministický manifest“ – zní marketingové vějičky distribuční společnosti Film Europe. A i přes jejich nadnesenost lze bez mála dvouhodinové dramedy přiřknout obé – onu muzikálovost i feminismus – servírované v dobře míněném patosu a kýči.
Základními orientačními body se zde stávají ženy, Benátky osmnáctého století a klasická hudba v popovém hávu. Vše vymezené cihlovými zdmi kláštera. Za nimi žijí osiřelé ženy, jimž ti, kdo šíří slovo Boží, poskytují vyjma útočiště i vytříbené hudební vzdělání.
Z věčně otevřených oken – byť severní, pořád jde o Itálii – se linou sborové zpěvy v doprovodu smyčcového orchestru, jehož členky tu s vojenskou kázní cvičí pod taktovkou odpudivého sbormistra a kněze v jedné osobě Perliniho (umně vypodobněného Italem Paolem Rossim).
Revoltující umělkyně
Zápletka je víceméně prostá: dívky, jež v postavě zhýralého kněze postupně objevují společného nepřítele, se pod příslibem nadcházející návštěvy samotného papeže semknou a z nového spojenectví čerpají nepoznanou sílu. Díky té pak společně vzdorují klášternímu armádnímu drilu.
Avšak ani sesterství a společná chuť stát se jakýmisi rebelkami v klášterních mundúrech mezi chovankami zcela neumlčí ženským kolektivům často přisuzovanou rivalitu.
Coby dvě sokyně zde proti sobě stanou průbojná, manipulativní Lucia s maniodepresivními sklony (ztvárněná Italkou Carlottou Gambou; zahlédnout jste ji mohli letos na festivalu v Karlových Varech v dramatu Vermiglio) a domněle němá Teresa (v podání francouzské herečky Galatéy Bellugi; hrála například v předloňské historické romanci Umění jíst a milovat).
Protivnice však navzdory obvyklým narativům neusilují o přízeň stejného muže, nýbrž o čas u klavíru – tedy možnost tvořit vlastní hudbu. Ono pianoforte nacházejí schovanky náhodou ve sklepě. A zatímco ve dne zní klášterem vážná hudba, v noci se zpod zavřených zelenkavých dveří do sklepení začínají linout stále odvážnější popové kreace.
Členky klášterního sboru tu společně s Teresou (ta do sboru nechodí a celkově se jí dostává o poznání horšího zacházení než ostatním sirotám) v sobě po nocích postupně objevují chuť psát vlastní hudbu a skládat texty o ryze ženské žité zkušenosti.
Za oněmi sklepními jamovými seancemi ve skutečnosti stojí sama režisérka snímku – hudební skladatelka Margherita Vicario.
Partitur, jejichž autorky byly ženy, se mnoho nedochovalo nebo jejich pravé autorství nebylo dodnes odhaleno. Ženy skládaly schované za cizí mužské pseudonymy či ve stínu vlastních manželů (například manželka Roberta Schumanna Clara) a bratrů (mimo jiné Mozartova sestra přezdívaná Nannerl).
V českém kontextu lze zmínit divadelní hru Vitka (dříve uváděnou brněnským Divadlem Husa na provázku), v níž se spisovatelka Kateřina Tučková zabývala tvorbou hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové.
Přepis dějin i pohádek
Snímku by po umělecké stránce bylo možné asi vyčíst ledacos, včetně zmíněného patosu a kýče. Navíc se zdá, že s historickou přesností si zde nikdo hlavu neláme – prostředí je kulisovité a jaksi dokonale ošuntělé, zatímco všechny rekvizity včetně modrobílých klášterních sukní jsou v perfektním stavu. Dřevěné kostelní lavice i rezonanční desky houslí a violoncell novotou doslova září.
Zvolená umělecká licence chce patrně vyzdvihnout ústřední roli instrumentů, jež propůjčují hlas a v rukou talentovaných sboristek se stávají klíčem ke svobodě; sešněrovanost pravidel symbolizovaných v povinné uniformě – bílém korzetu s vrstvenou modro-bílou suknicí; či kritiku patriarchátu ztělesněnou kostelními lavicemi katolické církve, do jejíž hierarchie je ženám vstup přísně zapovězený.
Foto Film Europe
Foto Film Europe
Foto Film Europe
Foto Film Europe
To, co lze vyjma autorské hudby – i když zde samozřejmě záleží na tom, zda alespoň trochu fandíte italskému popu – na debutu nepochybně ocenit, je bravurní práce s diváckým očekáváním. Ta – uvyklá zvyklostem patriarchální společnosti – budou dozajisté o poznání depresivnější než rozhřešení, jež ve své reinterpretaci dějin ženských skladatelek nabízí Vicario.
Její verze alternativní reality, odlišná od dějinného vývoje nejen hudby a církve, nýbrž celé ženské emancipace poskytuje jistou úlevu všem, na něž tehdejší i současné mocenské uspořádání světa občas doléhá příliš velkou vahou.
Feministický revoltující debut tuto tíhu z divaček a diváků alespoň na chvilku snímá, zatímco si zručně pohrává s otázkou co by, kdyby. A to v dotyku s palčivě současnými tématy, jako je trauma způsobené znásilněním, skupinová terapie či arteterapie, stejnopohlavní rodičovství či znevýhodněné postavení žen-umělkyň na trhu kreativního byznysu.
Margherita Vicario ale zdaleka neusiluje jen o zpochybnění a přepis skutečných dějin lidstva. Na paškál se filmařce dostávají i nejarchetypálnější mýty, co kdy existovaly – pohádky, v nichž od sebe dobro a zlo dělí jasně vymezená hranice.
I v Glorii! jsou totiž postavy buď prvoplánově dobré (chovanky), či prvoplánově zlé (církevní mocnáři). Jejich morální kredit navíc umocňuje i kontrastní svícení evokující dobově věrnou barokní estetiku.
Z pohádkové symboliky pak nelze opomenout postavu „němé“ Terezy, jež v klášterní hierarchii zcela přiznaně zastává roli pohádkové Popelky. Celou Glorii! tak lze číst i jako odpověď na otázku: Co by se stalo, kdyby Popelčiny zlé sestry ubraly na žárlivosti a nejslavnější party divu všech dob, jež si veškerý noční život stíhá odbýt přesně do půlnoci, vzaly mezi sebe?
Vyjma klasických pohádek a lidských dějin nechává Gloria! diváky a divačky nahlédnout do děsivého kláštera, připomínajícího například ten z bestsellerové (a dokonce zfilmované) povídky Takové maličkosti irské mistryně žánru Claire Keegan.
Foto Film Europe
Svým převráceným pohledem na lidskou rasu nemá emancipační muzikál daleko ani k mainstreamové Barbie z pera několikanásobné oscarové nominantky Grety Gerwig či k okrajovému lesbickému super-wo-manskému thrilleru Zatracená krvavá láska v hlavní roli s Kristen Stewart.
Tuzemskou filmovou diskusi v uplynulých týdnech ovládl snímek Sbormistr Ondřeje Provazníka, volně inspirovaný kauzou šéfa sboru Bambini di Praga Bohumila Kulínského.
A právě v tomto kontextu klade italské hudební drama, jež se rovněž zabývá postavením dívek účinkujících ve sboru (i když v tomto případě církevním), další znepokojivou hypotetickou otázku: co kdyby se Provazníkovy sboristky proti chronickému manipulátorovi semkly? Měly by moc ho porazit? A máme ji ve skutečnosti my všichni?
Jinými slovy: tkví síla uzurpovaného jedince (a nejen žen) v možnosti společného vzdoru? Revoluci? Ostatně síla té francouzské a její důsledky jsou v Glorii! zmiňovány opakovaně, a nechybí ani revolucionářské motto, jež přerostlo i do francouzské ústavy – liberté, égalité, fraternité, čili svoboda, rovnost a označení, jež je obvykle překládáno jako bratrství. Fraternité však rovným dílem nese také význam právě onoho sesterství.
Snímek Gloria! dává hlas nejen ženám-skladatelkám, ale všem utlačovaným, jejichž vliv a projev – v kontextu filmu pak především ten autorský – je dlouhodobě umenšován a zesměšňován. A takových počinů není nikdy dost.
The post Svoboda, rovnost, sesterství. Gloria! přepisuje dějiny zapomenutých skladatelek appeared first on Forbes.
