Pane Hasenöhrle, neklepe se člověku trochu hlas, když si má poprvé podat ruku s Tarantinem nebo Morriconem?
Napoprvé ano. My jsme ale oba pány zažili ve chvíli, kdy jsme spolu měli dělat hudbu pro film Osm hrozných. Takže jsme se na sebe před prvním pražským setkáním vzájemně těšili. Muzika, kterou Morricone přinesl, byla samozřejmě skvělá. A energie, kterou v sobě měl Tarantino, taky.
ČTĚTE TAKÉ: Jsme líní. Za chvíli budeme chtít kvůli své pohodlnosti rušit ypsilon a "ů", děsí se Oliva
Jací byli zblízka?
Morricone zpočátku hodně zádumčivý. Jak se ale začalo zkoušet, už to létalo. Gesta, křik, klasický Ital! Ta jeho metamorfóza nás moc bavila. Nejdřív to byl stařík, který se jen tiše díval do partitury. Když jsme začali hrát, rozhlédnul se po orchestru, vybral si slabý článek, většinou horny, a pustil se do nich: „Vy nemáte dusítka!“ Seřval je a jelo se dál. Na druhé zkoušce na ně přitom křičel naopak kvůli tomu, že ta dusítka mají. Prostě si potřeboval zakřičet. Přitom to byl zlatý chlapík. V 99 procentech času moc příjemný.
Když Belmondo prosí: Chci tvou hudbu
Jako ředitel orchestru, se kterým nahrával, jste se k němu mohl dostat trochu blíž. Pustil si vás k tělu?
Ano, měl jsem to štěstí. Bavili jsme se spolu nejen o muzice, ale i o rodině, o filmech. Hodně rád vzpomínal na spolupráci s režisérem Sergiem Leonem. Tenkrát na Západě, Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát v Americe – to byly Morriconeho zlaté časy.
Pikantní je, že jsme kdysi měli koncert i s jeho velkým konkurentem Vladimirem Cosmou, který dělal hudbu pro francouzské komedie 70. let. Cosma mi vyprávěl, jak s Morriconem svého času soupeřili o hudbu k filmu Zvíře. Cosma byl oproti Morriconemu ve výhodě, protože se přátelil s Jeanem-Paulem Belmondem. A Belmondo za ním údajně zašel, aby pro Zvíře natočil „demáč“. Cosma to odmítal: „Já? Demáč? To nemám zapotřebí…“ Belmondo ho prý vyloženě prosil, v nějaké samoobsluze za ním chodil od regálu k regálu, přemlouval jej: „Prosím, Vladimire, natoč to. Já fakt chci, abys to dělal ty.“ Nakonec ho zviklal. A Cosmova hudba ke Zvířeti je geniální.
Trochu jsme ale zamluvili Tarantina a jeho energii. Jak se projevovala?
Tarantinovu erupci jsem na vlastní oči viděl večer po natáčení. Objednal si ten největší steak, nejdřív byl zamlklý, po dvou, třech pivech se z něj ale začala sypat nová témata. Bylo hned poznat, jak ho Praha nadchla. Její historií byl načatý. Vůbec bych se tehdy nedivil, pokud by se pro svůj příští film nechal inspirovat tím, co si ho tu získalo.
A to bylo co?
Hlavně historie židovského města. Legenda o golemovi.
Golem od Tarantina? To by mě bavilo!
Mě taky. Samozřejmě ale nevím, jestli to v něm pořád dřímá.
O čem dalším jste se s ním bavili?
Je skvělý vypravěč, s gustem nám povídal o natáčení svých filmů. Taky ale bylo hned poznat, že je to velice vzdělaný člověk. Dost se vyzná v historii. I v muzice. Když chtěl pro Osm hrozných přemluvit Morriconeho, musel překonat velkou bariéru. Předtím totiž pro Nespoutaného Djanga použil Morriconeho hudbu, aniž by se zeptal. A Morriconeho to urazilo. Trochu zahořknul, někde to veřejně i přiznal. Tarantina to hodně mrzelo, chtěl ho získat pro svůj další film.
Rok a půl mu volal. U jednoho rodinného oběda to už Enniův syn Giovanni nevydržel a řekl: „Tati, prosím tě, tady ho máš a domluvte se.“ Legendární skladatel nakonec svolil k setkání. A vidět je pak s Tarantinem dohromady bylo úžasné. V Praze jsme s nimi strávili čtyři, pět dnů, došlo i k jedné moc hezké scénce. Zároveň s natáčením jsme tu měli koncert na Prague Proms, kde jsme hráli mimo jiné čtyři věci od Ennia. Pozvali jsme proto jak jeho, tak Tarantina. Ujišťoval se: „A půjde Quentin?“ My, že ano. Přitom jsme zatím žádný příslib neměli. Když jsme pak šli za Tarantinem, Quentin se ptal v opačném gardu na to samé: „A půjde Ennio?“ Dobře to dopadlo, v lóži se sešli oba.
Morricone si tedy k Tarantinovi nakonec našel cestu.
Bylo až legrační, jak se vzájemně lišili. Přesto si velmi porozuměli. Tarantino se k němu choval velmi uznale, přizpůsobil se. Potlačil svou výbušnost. A bylo to s nimi fajn.
Sting v teplákách, vděčný Bocelli
Pracoval jste i s dalšími osobnostmi. Třeba se Stingem. Jaký byl?
I to byl obrovský zážitek! Před společným koncertem v Bratislavě jsme přišli na pódium, že budeme zkoušet. Vidíme tam válet se nějakého pána v šedivých teplákách, který dělal roznožky a vůbec všechno možné. Jakmile padla pátá, vyskočil na nohy. A on to byl Sting. Byl to takový frajer, že s námi odzkoušel celý koncert od A do Z. Klobouk dolů, dělat to nemusel.
Dojem na mě udělal i po koncertu. Byl jsem ubytovaný ve stejném hotelu, někdy o půlnoci jsem si všiml, že si tam Sting se spoluhráči bere do rukou nástroje, které si na místě odložila jakási zdejší kapela. Načež si jen tak pro sebe odehráli pár svých písniček. Po tak nabitém dnu, po zkoušení, po koncertu! Pro mě to byl životní zážitek. Hned poznáte, jak moc mají hudbu rádi. Stejně jako George Michael, s nímž jsme také spolupracovali. Nebo Andrea Bocelli. I to je velmi přátelský člověk. Možná chvíli trvá, než si na vás zvykne, pak to ale stojí za to. Hraje s námi moc rád.
Jak vás tak slavná jména berou? Nechají si třeba poradit?
Cítíte od nich respekt. Za spolupráci poděkují. Jinak jsme ale pro ně něco jako mašinka, kterou použijí pro svou hudbu. Více se nás na názor ptal snad jen Kyle Eastwood, když jsme dělali muziku z filmů, které jeho tatínek Clint buď režíroval, nebo k nim i napsal hudbu.
Čí poděkování vás nejvíce zahřálo?
Asi právě od Morriconeho. On byl nesmírně uznalý. Věděl, že píše těžkou hudbu. Jednou za mnou přišel, že by chtěl zahrát jakousi věc; jestli prý nemám křídlovku. Měl jsem. Tak jsme se do toho pustili, snad mi to i docela šlo, takže byl naprosto nadšený. Po koncertu pak přišel, počkal si na mě, poděkoval a mírně se uklonil. On, mně! Moc rád na něj vzpomínám.
Vybavuju si historku, která ho celkem vystihuje. V Berlíně mu německý ministr kultury spolu s herečkou Nastassjou Kinski předával velkou, skleněnou cenu. Morricone ji podal svému kolegovi, aby mu ji odnesl do zákulisí. Kolega toho těžkého skleněného medvěda vložil do igelitky a po koncertu s ním kráčel do kabiny. Jak ale scházel mramorové schody, igelitka se protrhla a cena se roztříštila na bezpočet střepů. Jiného by trefil šlak. Morricone? Pohlédl na tu spoušť, pokrčil rameny. A šel dál. Vůbec to neřešil. Ceny ho nezajímaly.
S Costnerem v modřanské restauraci
Zaujalo mě i další slavné jméno na seznamu vašich spolupracovníků – jaké bylo dělat s Angelem Badalamentim, autorem temné hudby k seriálu Twin Peaks?
Uf, to už je strašně dávno! Dlouho před založením Českého národního symfonického orchestru jsem byl trumpetistou ve FISYO, kde jsem působil od svých sedmnácti do jednadvaceti. V časech kolem sametové revoluce jsem hrával pod pány Belfínem či Koníčkem, dělali jsme muziku pro spoustu filmů; bylo jich čtyři, pět, šest za měsíc. Velká škola! Pan Badalamenti tehdy patřil k mnoha skvělým skladatelům, se kterými jsme spolupracovali. Náležel k nim třeba i Petr Hapka, s nímž to – mimochodem – bylo úplně jiné než s ostatními.
Jak to?
Obvykle jsem přišel v osm ráno do práce, vybalil trumpetu a hrál podle not z listu. Pan Hapka byl ale bohém, dělal to jinak. Pamatuji si to z natáčení pro film Buldoci a třešně – tehdy ráno přišel a neměl nic. Seděl, pil kafe. V klidu. Pak napsal nějaké noty, podal nám je na útržcích papíru. K tomu řekl: „Zahrajte to dvakrát, třikrát. Teď vesele. Teď smutně. Teď pomalu. Teď rychle.“ A z toho se vytvořil celý film. Bylo to neobvyklé, ale fungovalo to. Génius!
No jo, člověku ze všech těch let zůstane v hlavě hodně vzpomínek. Třeba jak jsme ve studiu u nás v Modřanech nahrávali s americkým skladatelem Michaelem Kamenem a s Kevinem Costnerem hudbu k filmu Krajina střelců, dostali jsme hlad a vydali se hledat do okolí nějakou restauraci.
S Costnerem jste bloumali po Modřanech?
Ano. Autem jsme jezdili sem a tam, než jsme našli restauraci v jakési zahradní garáži. V klidu jsme si tam sedli, dali si řízky a Costner si pochvaloval, jak ho nikdo nepoznává, neruší. „Tady je to super!“ liboval si. Jenže pak si ho všimla servírka. A protože se ve vedlejší místnosti konala svatba, rázem se absolutně změnila situace. Najednou bylo kolem nás strašně rušno, obklopili nás nadšení svatebčané, kteří se překřikovali: „Hele, Costner, Costner, tady v Modřanech!“ Museli jsme hned odjet. (smích)
Jinak to s nimi ale bylo parádní, Kamen i Costner byli velcí sympaťáci. Výborný byl i James Newton Howard, autor hudby k Hunger Games. S ním jsme dokonce jeli turné. Bohužel – spolupráce tohoto typu většinou skončily s covidem. Produkce od té doby zůstávají v Americe, velké věci se už v Česku moc nedělají.
Kvůli orchestru jsem málem skončil pod mostem
I tak jste jich s orchestrem stihli dost. Jak vůbec došlo k tomu, že jste ho v roce 1993 založil?
Po revoluci jsme s pár lidmi odešli z Pražského komorního orchestru. A po jednom koncertu s Talichovým komorním orchestrem jsme dostali nabídku od nadšených Japonců, jestli bychom pro ně dokázali natočit Dvořákovy symfonie. „Máte větší orchestr?“ ptali se Japonci. Zalhal jsem, že samozřejmě. A do druhého dne jsme měli zakázku. Jen jsem ten orchestr musel založit…
Jak rychle se to povedlo?
Rodilo se to doslova přes noc. Oslovil jsem kamarády z České filharmonie, z FOK, ze SOČR, z divadel. Poprosili jsme legendárního Zdeňka Košlera, který nám to oddirigoval. A protože naše deska měla úspěch, udělali jsme záhy i první abonentní řadu. Takhle to zní jako snadná věc, ze začátku to ale moc velká legrace nebyla. Dlouho nám to totiž peníze nepřinášelo, jen je vyžadovalo. Spoustu let jsem tedy nedělal nic jiného, než je sháněl.
Jak se v 90. letech, přejících spíš záplavě braku, sháněly peníze na fungování orchestru?
Velmi špatně. Našli se naštěstí dva, tři filantropové, kteří nám v úplném začátku pomohli. Jinak jsem to lepil úvěry, zastavil jsem úplně všechno, a to včetně chalupy a bytu, ve kterém jsme s rodiči bydleli. Takovou odvahu, jako měli tehdy oni, by dneska asi našel málokdo. Celé to byl extrémně nejistý podnik.
Jak dlouho jste kvůli tomu nespal?
Deset let. Dlužil jsem bance na úrocích, jakmile jsme neměli na nájem v Rudolfinu, musel jsem prodat auto. Upřímně – často mě napadalo, že to celé nemá smysl. Jenže jsem se ocitnul ve fázi, kdy už nebylo možné couvnout. To bych skončil na ulici. Pod mostem.
Já dokonce slyšel, že na vás lichváři poslali nějakou mlátičku, když jste se zpozdil se splátkou. Je to pravda?
Za mlátičkou jsem si dokonce musel dojet sám (smích). Zprostředkovatel půjčky si cestou na místo schůzky okousal všechny nehty. A já pak pro rychlé osvětlení situace dostal pár facek. Pamatuji si, že jsem pořád čekal, kdy se probudím…
Jak těžké bylo přesvědčit dobré muzikanty, aby s vámi šli do takového dobrodružství?
Zrovna tohle těžké nebylo. Jim stačí zaplatit. Což nemyslím nijak zle, prostě to tak je. Když ale nezaplatíte, tak logicky nejdou; to jsem bohužel dlouho nechápal, pořád jsem hledal loajalitu a přátelství někde, kde to nebylo na místě. Dnes už to samozřejmě chápu, oni přece taky platí složenky. Mám každopádně partu přátel, která je v tom se mnou od začátku. Bez nich bychom se tak daleko nedostali. Právě oni byli vždy ti, kteří chápali zdržení honorářů.
Jak nechybovat ve studiu po Beatles
To „daleko“ znamená až do Carnegie Hall, do Royal Albert Hall. Do Abbey Road, kde jste nahrávali pro už zmíněný film Osm hrozných. Neštípal jste se tam někdy, jestli to není jen sen?
V Albert Hall jsem se štípal. To v Abbey Road na rozjímání nebyl prostor – trumpetové sólo, které slyšíte v závěrečné scéně Osmi hrozných, jsem nahrával ve studiu 2, kde kdysi hráli Beatles. A já to před Tarantinem musel dvakrát zahrát bez chyby, protože se točilo do vinylu…
Jakmile jednou dokráčíte takhle daleko, napadne vás, že to nakonec přece jen mělo smysl. Víte, my jsme v Česku začínali s filmovou muzikou jako vůbec první orchestr. Konkurenti o nás zkraje mluvili hodně pohrdlivě. Pořád mám schované kritiky, ve kterých nás označovali za „virtuální orchestr“ atd. Jak si prý můžeme dovolit hrát jinou hudbu než klasiku. Vida – během deseti, patnácti let s tím potom přišly i ostatní orchestry. A my přežili, hrajeme po celém světě. Třeba teď nás čekají vystoupení v Británii, v Jižní Americe.
Jak logisticky náročné jsou pro orchestr takové přesuny?
Hodně. Kolik práce je jen s vízy! A teď už jsou bohužel potřeba i do Británie... Pomáháme si třeba tím, že si velké nástroje jako tympány a harfu často půjčujeme až na místě, jejich přeprava by totiž stála více peněz. Ostatní nástroje jinak většinou bereme s sebou na palubu, kupujeme jim samostatné letenky. Každý se stará o svůj.
Stane se, že nějaký nástroj převoz nepřežije?
Ano. Jednou nám po přistání v Anglii chyběly trombóny, jindy basy. Neztratily se, jen přišly pozdě. I tak to byl průšvih. Sežeňte takhle narychlo pětistrunnou basu! Nakonec nám ji půjčili v Londýnském filharmonickém orchestru. Stanou se horší věci… Jako když nám jednou usnul kolega na trajektu mezi Švédskem a Dánskem. My vystoupili, on plul dál, probudil se až zpátky ve Švédsku. Všichni jsme na něj museli půl dne čekat.
Byla z toho pokuta?
Nebyla. To se stalo snad jen třikrát, že by se dotyčný musel na nějakém maléru finančně podílet. I když nastane průšvih, že je někde nutné něco zaplatit, tak pokud to neudělá pojišťovna, většinou to zatáhneme my.
Jak je vůbec ekonomicky náročné fungování takového orchestru?
Musíte sehnat kolem šedesáti milionů za rok. V 90. letech to bylo třeba třicet, na tehdejší dobu ale šlo i tak o strašné peníze. Časem se nám naštěstí začalo dařit. Devadesátky jsme nějak přežili, pak jsme postavili nové studio v Hostivaři. Dostali jsme obrovskou zakázku na tři měsíce do Japonska, dost jsme jezdili s Morriconem a Andreou Bocellim. Tahle požehnaná etapa bohužel skončila s covidem a se smrtí pana Morriconeho, už jsme však naštěstí natolik zavedenou značkou, že objednávky chodí pořád, máme své publikum v USA i v Anglii. Rádi se tam vracíme.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Motorkáři zbytečně umírají. Řidiče aut, kteří ignorují základní pravidlo, čeká přísnější trest
