Jeho příběh, detailně zdokumentovaný deníkem The New York Times, ukazuje nejen osobní zkušenost jednoho ukrajinského vojáka, ale i širší osud celé generace mužů, jejichž životy zásadně poznamenala válka.
Když Hrebinyk v roce 2019 po povinné roční službě vstoupil do armády, pro rodinu to bylo překvapení. Po začátku války v únoru 2022 šel sloužit do Mariupolu jako mechanik 36. námořní brigády.
Město se stalo symbolem ukrajinského odporu. Jednotky bojovaly o jednotlivé ulice, dokud nebyly obklíčeny a zcela odříznuty. Hrebinykova brigáda se 12. dubna 2022 vzdala.
"Ten den město ztichlo, jako by jej někdo najednou tlačítkem vypnul. Jako by žádná válka nebyla, jako byste nebyli obklíčeni," vzpomíná ukrajinský voják na den, kdy padl do zajetí.
Kapitulace pro Hrebinyka znamenala začátek dlouhé cesty ruskými věznicemi. Mladík strávil více než tři roky ve čtyřech různých zařízeních, kde čelil každodennímu bití, hladu i zdravotním problémům po úderu do hlavy. Několik spoluvězňů, které znal, pobyt za mřížemi nepřežilo.
"Říkal jsem si: dobře, příští měsíc mě propustí. A když se tak nestalo, přesunul jsem naděje na další měsíc," popisuje, jak přežíval. Sílu mu dodávaly knihy, kterých přečetl přes dvě stovky. A také šachové turnaje, které pořádali dozorci. Ještě důležitější ale byly zprávy od nově příchozích zajatců. "Bylo to jako živé televizní vysílání. Hned jsme se ptali, co se děje doma."
Změněná vlast i rodina
A doma se mezitím mnoho změnilo. Hrebinykova sestra Anna porodila syna, jeho nejlepší přítel padl v boji. Trostjanec prošel ruskou okupací, domy byly vypálené a znovu opravené. Nad obzorem se objevovalo stále více ruských dronů. V USA se Donald Trump stal znovu prezidentem.
Po 1157 dnech v zajetí byl Hrebinyk 12. června 2025 konečně propuštěn při výměně vězňů. Rodina o tom do poslední chvíle nevěděla. "Všichni se na mě dívali s nadějí. Drželi fotografie svých blízkých a ptali se, jestli jsem je neviděl. Dodnes cítím tíhu té chvíle. Proč propustili mě, a ne je?" popsal Hrebinyk první momenty pro propuštění.
Po propuštění mladík podstoupil výslech ukrajinskými službami a rehabilitaci v sanatoriu v Kyjevě. Následně se vrátil domů alespoň na krátkou dovolenou. Rodina čekala, že si budou dlouze povídat, ale realita byla jiná.
"Býval veselý a společenský. Teď se často ponoří do vlastních myšlenek," popsala svého bratra sestra Anna.
I on sám si uvědomuje, že se změnil. Zvuk bouchnutí dveří mu připomíná razie dozorců. Sužují ho výpadky paměti a sny o bojích v Mariupolu.
Hledání nové cesty
Hrebinyk se snaží dál žít. Rybaří s přáteli, cvičí ve své staré škole a tráví čas se synovcem. Jeho otec pošťák nyní roznáší dopisy v neprůstřelné vestě, matka dál pracuje na nádraží. Budoucnost je nejistá - možná se znovu připojí k armádě, možná odejde do zahraničí.
Hrebinykův příběh je jen jedním z mnoha. Je to příběh muže, jehož život poznamenala válka, a zároveň celé generace Ukrajinců, kteří musí najít cestu, jak po setkání s realitou války žít dál.
