Maduro je v USA a čeká jej soud. Co ho nyní čeká?
U Madura si vzhledem k jeho obviněním – narkoteroristické konspirace za účelem pašování drog a zbraní do USA – představuji, že pokud bude případ u soudu vystaven dobře, tak bude pravděpodobně odsouzen na několik desítek let vězení ve Spojených státech.
ČTĚTE TAKÉ: Kovanda k Venezuele: Hladké předání moci může zlevnit ropu. Pro Rusko by to byl problém
Američané už v minulosti tvrdili, že Maduro je hlavou Cartel de los Soles (Kartel sluncí; pozn. red.). Jenže ten ve skutečnosti prakticky neexistuje. Je to taková domácí přezdívka pro zkorumpovaný venezuelský režim, který bere peníze od drogových kartelů, a pokud vím, tak se nakonec v obviněních vůbec neobjevuje.
Naopak tam je právě kartel Tren de Aragua (Araguajský vlak; pozn. red.). Zde může být pro Američany těžké dokázat, že se Maduro podílel na obchodu s drogami, že skrze svůj režim jej toleroval a dost možná z něj profitoval. Připomenu, že i Madurovi příbuzní už byli v USA souzeni.
Může se podle vás Maduro ještě někdy dostat na svobodu?
Myslím, že se nedostane na svobodu. Čistě teoreticky by jej mohl omilostnit příští prezident USA z Demokratické strany, ale není mi úplně jasné, jakou by pro to měl motivaci. Navíc kritika této operace z řad demokratů není nutně proti zadržení Madura, ale spíš toho, že pro tuto vojenskou akci Trump nepožádal o svolení Kongresu, ani ji předem neoznámil nebo nekonzultoval s nejvyššími představiteli republikánů a demokratů.
Čína mezitím vyzvala Trumpa, aby Madura propustil. Nesouhlas s jeho zadržením vyjádřilo i třeba Rusko. Myslíte, že by Trump mohl otočit a tyto státy vyslyšet?
Ne. Ani si nemyslím, že by jejich tlak byl nějak výrazný. Objevují se klasická kritická prohlášení, a to nejen od typických totalitních režimů, ale i od jiných latinskoamerických levicových vlád společně se Španělskem. Tento vnější tlak ale není tak silný, aby Trumpa mohl k něčemu takovému skutečně donutit.
Venezuela je zatím oficiálně řízena Madurovou viceprezidentkou Delcy Rodríguezovou. Jak je tamní režim vůbec silný? Stojí a padá s Madurem?
Ne, ten režim není vůbec personalizovaný. Rozhodně ne do takové míry, jako bývají klasické vojenské diktatury nebo ty typu Kim Čong-una v Severní Koreji, nebo dost možná i Bašára Asada s jeho klanem v Sýrii či Vladimira Putina v Rusku.
Jak to?
Nejsilnější složkou toho režimu je nejpozději od smrti Huga Cháveze (Madurův předchůdce; pozn. red.) jednoznačně armáda. Tehdy se Venezuela propadla do obrovské ekonomické krize, miliony lidí se dostaly do chudoby a dalších odhadem asi osm milionů lidí muselo ze země uprchnout. Armáda tehdy převzala velkou část odpovědnosti i za řízení ekonomiky. Mimo jiné se podílela třeba na distribuci jídla a léků, velmi těsně se napojila na obchod s ropou, její těžbu a také se velmi úzce zapojila do těžby zlata, která probíhá v Amazonském pralese a tvoří jeden z největších příjmů venezuelského režimu.
Víme, že velká část režimu pokračuje dál, v podstatě všichni kromě Madura. Takže ulice Caracasu jsou víceméně vyprázdněné, hlídkuje na nich armáda s policií a působí tam paravojenské milice Colectivos, které bývají velmi brutální, a zároveň nevidíme velké opoziční demonstrace. V tuto chvíli se zdá, že režim má situaci pevně v rukou a zmobilizoval své ozbrojené složky k tomu, aby pacifikoval jakýkoliv odpor. V praxi tedy Spojené státy zadržely Madura, ale základní mocenskou strukturou neotřásly. Maduro byl spíše představitelem politického křídla režimu, do jisté míry to byla jeho tvář vystupující na veřejnosti, která se ale sama neopírala o mocenské složky.
Opozice ostrouhá
Co lze očekávat, že s Venezuelou bude?
Záleží na tom, jestli se Spojené státy skutečně nějakým způsobem dohodly nebo dohodnou s některými představiteli režimu, anebo jestli se ta dohoda nepodaří. Donald Trump na své tiskové konferenci a v dalších vyjádřeních dal víceméně najevo, že se domnívá, že bude spolupracovat s viceprezidentkou Rodríguezovou pověřenou řízením země, kterou přímo jmenoval. V dalších dnech se ukázalo, že Rodríguezová možná není úplně ochotná s Trumpem spolupracovat, nebo to nedává navenek najevo.
Pokračuje ve velmi silně antiamerické rétorice, slibovala bránit zemi a není tedy jisté, jestli k té dohodě skutečně došlo, anebo jestli spíš hraje dovnitř režimu nějakou hru, aby se nezdálo, že došlo k výrazné změně. Variantou číslo jedna podle mě je, že k nějaké dohodě s režimem došlo a ten proto zůstává na místě, tedy aspoň v tuto chvíli. Zatím ale není naznačeno, že by došlo k nějaké demokratické tranzici nebo že by byla v plánu. Je možné, že se na ní pod tlakem USA režim s opozicí dohodne, ale v tuto chvíli Trump k překvapení mnohých postavil opozici v čele s držitelkou Nobelovy ceny míru Marií Corinou Machadovou na vedlejší kolej a dokonce ji označil za někoho, kdo nemá v zemi respekt k tomu, aby ji řídil.
Není možné, že se jí Trump mstí kvůli tomu, že obdržela právě onu Nobelovu cenu míru, po které americký prezident sám velmi bažil?
Poněkud to tak působí a narazil jsem i na zákulisní informace, že Machadová tu cenu nechtěla a naopak si přála, aby ji dostal Donald Trump, aby k ní potom nechoval nějaké osobní antipatie. Jak se ale zdá, chová je stejně, a to i přesto, že poté, co cenu Machadová získala, ji vlastně symbolicky věnovala Trumpovi a dopustila se celé řady až podlézavých vyjádření, že právě Trump je jediný, kdo může Venezuelu zachránit.
Je zvláštní, jak se Trump o Machadové vyjadřoval i ve chvíli, kdy měla v zemi po prezidentských volbách v roce 2024 obrovskou politickou sílu a byla hlavní organizátorkou masové kampaně za opoziční vítězství, poté i velmi detailního dokazování vítězství opozice, což se nikdy předtím ve Venezuele nepodařilo. Byla jedním z mála opozičních představitelů, kteří se dlouho v zemi ukrývali a neodcházeli do zahraničí, takže prokázala i velkou odvahu a značná část Venezuelanů k ní z tohoto důvodu ten respekt rozhodně má.
Zdá se však, že Trump opozici nemíní vpustit do hry.
Spoléhá se na viceprezidentku Rodríguezovou a je možné, že se v nejbližší budoucnosti režim nijak nezmění, jen začne více spolupracovat se Spojenými státy, a to především s ohledem na spuštění amerických byznysových zájmů do ropného průmyslu Venezuely. Trump a stejně tak jeho viceprezident J. D. Vance se nijak netají zájmem, aby se americké společnosti podílely na ropném bohatství, které je vzhledem k zásobám Venezuely obrovské, ale zároveň dlouhodobě zanedbávané. Američané mají zájem, aby ho těžili a investorsky do něj vstoupili. Pokud to Trumpovi a americkým společnostem režim umožní, je klidně možné, že k žádné demokratické tranzici nedojde ani ve střednědobém výhledu a režim jen otočí od dosavadní orientace z Ruska, Číny, Turecka a Íránu ke Spojeným státům. Tím pádem by ani nenastalo vypsání skutečně svobodných prezidentských voleb.
Z toho vlastně vyplývá, že podle vás je hlavním zájmem Trumpa jednoduše ropa, že?
Rozhodně to tak z jeho prohlášení vypadá. Vnitřní politika jednotlivých zemí ho nijak zvlášť nezajímá. U Venezuely to jsou zaprvé primárně obchodní zájmy a zadruhé může mít ropa jiný význam pro amerického prezidenta.
Jaký konkrétně?
Pokud by měl nějaký podíl na těžbě venezuelské ropy a zvýšil by ji, tak by tím snížil její cenu na světových trzích. To mu může pomoci v podzimních volbách do Kongresu USA, protože spousta Američanů volí podle toho, kolik stojí galon benzínu.
Hrozba dalšího útoku
Co ještě varianta, že se Trump se současným režimem bez Madura vůbec na ničem nedohodl?
V tu chvíli se dá očekávat to, čím už Trump hrozil – další útok a možná nasazení pozemních sil. Trump nevyloučil další únos či dokonce vraždu, protože Rodríguezovou varoval, že v případě, že nebude spolupracovat, může ji potkat ještě horší osud než Madura. To zní, že jí hrozí zavraždění. Další možností je, že Spojené státy budou stupňovat tlak, dokud se režim nerozpadne, nebo dokud nezačne spolupracovat a nevyhoví jim.
Dokázala by se Venezuela invazi ze strany USA vůbec ubránit?
Určitě ne, ozbrojené složky jsou v naprostém rozkladu. Sice mají obrovskou moc směrem dovnitř, a to samé platí i o milicích Colectivos, které jsou po zuby ozbrojené samopaly Kalašnikov a dalšími zbraněmi, ale na druhou stranu je venezuelská armáda dlouhodobě zanedbávaná a byla závislá na dodávkách ruských zbraní. Tady se ukázalo, že ty slavné ruské protiletecké S-300, které si Rusové velmi pochvalovali a varovali Spojené státy, aby se do ničeho nepouštěly, protože Venezuela má tyto podle nich „úžasné“ systémy, zcela zklamaly. Při akci, během které Američané zajali Madura, přinejlepším jen poškodily jednu helikoptéru.
To zní jako jednoznačná záležitost.
Problém pro Spojené státy už ale tradičně není to, že by se jim někdo byl schopen bránit, ale to území dále ovládat a konsolidovat, případně jej dovést k nějaké úspěšné vládě. Známe to z Iráku, z Afghánistánu i z Libye, kde ty režimy padly velmi rychle pod vojenským tlakem po nasazení amerických vojenských sil, ale během několika měsíců až let se zformovaly partyzánské jednotky, nebo se v těch zemích objevili bojovníci ze zahraničí. Ti začali velmi úspěšně čelit či napadat Američany a jiné, v uvozovkách, okupační jednotky, které byly na místě, a způsobily jim takové ztráty, že se ze všech těchto konfliktů Američané a jejich spojenci postupně stáhli.
Trump mezitím invazí hrozí sousední Kolumbii a znovu hlásí, že chce od Dánska Grónsko. Bude podle vás pokračovat v nějakých vojenských aktivitách?
Trochu se toho obávám i z toho důvodu, že Trump dal v neděli několik rozhovorů do různých médií, což obvykle nedělá, a v nich se rozplýval nad tím, jak úspěšná operace s Madurem byla, a doslova říkal něco v tom smyslu, že ji musí zopakovat. Nejlogičtějším cílem by mohl být Írán, kde Trump už před několika měsíci dával najevo duchovnímu vůdci ajatolláhovi Alímu Chámeneímu, že ví, kde bydlí, a je připraven ho nechat zlikvidovat. Grónsko je pak extrémně znepokojující pro Evropu a podobně se musí cítit Kanada, kterou by Trump chtěl připojit k USA. Nabízí se i Panama, protože Trump tvrdí, že Američanům patří tamní průplav, a rád by si jej vzal zpět.
Konfliktu bych se mimo Írán nejvíce obával v západní americké hemisféře. Trump vytváří něco, čemu říká „Donroeova doktrína“, což je takový žert na Monroeovu doktrínu – představu, že Spojené státy by měly dominovat v regionu obou Amerik, a to i za použití vojenské síly. Tím pádem si myslím, že třeba Panama nebo Kolumbie by mohly mít poměrně velké obavy. V obou případech ale připomínám, že na rozdíl od Venezuely jsou to země veskrze demokratické s demokraticky zvolenými prezidenty, kteří oproti Madurovi mají legitimitu, přestože se jejich ideologie nemusí Trumpovi líbit.
PODÍVEJTE SE: USA spáchaly ve Venezuele nejtěžší zločin, tvrdí experti. Bouří se i americký Kongres
