Na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti dorazil režisér Lukas Moodysson, aby převzal Výroční cenu AČFK a uvedl některé ze svých filmů. Mezi nimi jeho nejslavnější film Společně, kde plně vyniká jeho empatická oddanost postavám a mezilidským světům. Tvůrce vyniká skloubením autorského rukopisu a nepodbízivé divácké vstřícnosti. Odpovídal v exkluzivním rozhovoru pro Forbes Life.
Původem básník a literát Lukas Moodysson u nás patří k nejznámějším současným švédským tvůrcům. Jeho filmy oscilující mezi nenuceným humorem a niternou bolestí jsou pravidelně uváděné do široké distribuce. Jeho celovečerní debut Láska je láska, kde rozkreslil impulzivní život a mladistvé lásky, byl uveden v hlavní soutěži karlovarského festivalu v roce 1999.
Mezi jeho další filmy patří například pocitová freska života v komuně Společně, k níž se před dvěma lety vrátil pokračováním Společně 99, bolavá i intimní Lilja, jež nahlížela osudy mladých dívek zapletených do obchodu s bílým masem, nebo vztahovka Mamut, ohledávající ambivalenci rodinného kruhu. Je držitelem několika hlavních švédských filmových cen Zlatohlávek (ekvivalent Českého lva).
Jeho filmy dokáží propojit autorský hlas s diváckou vděčností. Jde o přístupná, leč stále umělecky vyzývavá díla. Moodyssonův styl vyniká křehkou prchavostí, odkazuje se například k mistrovským filmům Johna Cassavetese. Na prvním místě jsou pro tvůrce postavy, mezilidské vztahy a emocionální hloubka, čemuž podmiňuje vyprávění i stylistiku.
Říká se o vás, že jste introvert. Změnilo vás režírování v tomto ohledu?
Myslím, že jsem introvert i extrovert. Mění se to v různých fázích života. Scénáře si píšu sám, osmdesát až devadesát procent času během práce tak jsem o samotě. Během natáčení se pak socializuje hodně. Je to zábava, akorát jsem pak opravdu unavený. Je to vysilující.
Jako režisér jsem ale moc šťastný a veselý. Snažím se být vřelý a vytvářet příjemnou atmosféru. Ale jak jsem zmiňoval, většinu času jsem doma a přemýšlím, píšu, povídám si s ženou, připravuji dříví na dřevo nebo se procházím s našimi psy.
Potřebujete tedy ke kreativitě spoustu času na každodenní a pro někoho nudné aktivity?
Klidem se dostávám ke svým myšlenkám. Je to fantastické. Můj perfektní den se skládá z rutiny. Každý den dělám de facto to stejné. Když se musím připravovat na nějakou událost, jsem z toho vystresovaný. I návštěva tohoto festivalu mě stála hodně úsilí a energie, ale bylo to skvělé rozhodnutí. Dlouho jsem si však říkal, jestli mám vůbec jezdit, většinu věcí totiž odmítám.
Vyznávám takřka farmářský denní režim, vstávám brzy. Samozřejmě, že to může být nudné. U psaní tyto pocity ale nemám. Je to neustálé hledání a prozkoumávání. Někdy jsem ale nápady přehlcen, což je jak pro mě, tak pro mé okolí svým způsobem otravné. Nemyslím pak na nic jiného a zapomínám na každodennost. Máme tři psy a děláme s nimi spoustu věcí. Žijeme na vesnici a trávit s nimi čas mi pomáhá.
Předpokládám, že máte velké psy?
Ano, jsou velcí. Zbožňují běhat a plavat, jsou jako pomatení. Nejsou to nejposlušnější psi, zároveň jsou ale naprosto skvělí, je s nimi zábava. Jsou to naši nejlepší přátelé.
Vaše filmy kladou velký důraz na exploraci postav a jejich nitra, což je psychologicky velmi náročné. Jak s herci hledáte balanc mezi kamarádstvím a profesí, musíte si jasně vymezit pracovní a osobní život?
Určitá formu distancu je vždy potřebná. Jako režisér musíte být občas osamělý, v kreativním procesu nemůžete ustupovat. Nejdůležitější tak pro mě je vytvořit si ve štábu spolehlivou skupinu lidí, s nimiž je radost pracovat. Nechci na place žádnou vyhrocenost a napětí. Když někdo udělá chybu, případně točíme scénu, chci, aby se nikdo necítil špatně a mohli jsme se všemu zasmát. Snažím se vytvářet pohodové prostředí pro všechny.
Spousta režisérů říkala a říká, že film vzniká ve střižně. Jak snášíte tento proces vy? Překvapuje vás natočený materiál?
Překvapení objevíte vždycky. Pro mě jde o kontinuální a třífázový proces – psaní, režie, střih. Během psaní se snažím být co nejvíce precizní. Když režíruji, jako scénárista se upozaďuji, snažím se každý den zkoušet nové věci. Scénář upravuji i improvizuji. Na přesnosti dialogů mi moc nezáleží. Pak všechno dáváme ve střižně dohromady.
Na svých posledních třech projektech jsem dělal s mladým střihačem a teď to bude znít možná příliš chladně, ale jsme opravdu jako řezníci. A já si to užívám. Není pro mě těžké scénu vyhodit. Je stále jednodušší si říct, že daný segment stojí za prd. Je pro mě důležité najít to, čím co nejlépe odvyprávíme příběh.
Když jsem ve střižně, mám pocit, jako bych pracoval s dokumentárním materiálem. Ne že bychom film formovali od začátku, často ale vyházíme původně klíčové scény, přičemž tvar impulzivně formujeme.
Stihnul jste na Filmovce vidět nějaký film?
Ano, viděl jsem jeden z uváděných filmů od Pressburgera a Powella – Canterburská povídka. Bylo to inspirativní. Mám tendenci u filmů usínat, díky tomu jsem měl z filmu podivně krásný zážitek, bylo to zajímavé.
Tento rok na Filmovce sám uvádíte krátký film, který je pomyslným epilogem k dvojici filmů Společně a Společně 99. Jaký byl návrat k tomuto formátu po bezmála třiceti letech? Krátké filmy jsou úplně jiný sport…
Společně 99 jsem natočil, abych se mohl vrátit k postavám, s nimiž jsem pracoval před téměř pětadvaceti lety. Chtěl jsem ale odvyprávět ještě něco menšího, nad rámec hlavního filmu. Krátký film není pokračování, spíš, jak říkáte, epilog. Byla zábava jej vytvářet.
Ve střižně jsme jako řezníci.
Hodně to souvisí se zmiňovanou prací s materiálem. Natočili jsme velké množství scén a pak jsme dávali dohromady ty nejlepší části. Ale musím říct, že u tohoto filmu je trochu problém, že musel mít kvůli televizi přesně deset minut. Byl bych raději, kdyby měl dvanáct nebo třináct.
Společně se odehrává v sedmdesátých letech, kdy jste byl ještě dítě, Společně 99 zase na konci devadesátých let, kdy už jste byl etablovaným tvůrcem. Jak se proměnila vaše perspektiva? Jste nostalgický člověk?
Určitě jsem nostalgický. Z pozitivní i negativní stránky. Zároveň se ale snažím žít přítomností. Jsem fascinovaný historií. Zajímají mě věci, co se staly dříve a utvářejí nás. Občas se cítím jako cestovatel časem, hodně se zajímám o šedesátá až osmdesátá léta. Přemítám nad tím, co by se stalo, kdyby se tohle nestalo. A to jak napříč dějinami, tak v mém osobním životě.
Společně 99 je pak dvojznačným filmem. Na jednu stranu je to o mé generaci. Přicházíme do fáze života, kdy se ohlížíme zpátky a rekapitulujeme dosavadní život. Na stranu druhou je to ale také příběh generace mých rodičů. Je mi přes padesát, avšak v roce 1999, kdy se děj odehrává, mi tolik nebylo.
V tomto ohledu to pro nás bylo svým způsobem schizofrenní. Herci v roli řešili své aktuální problémy, zároveň ale ztvárnili minulou generaci. Myslím, že to bylo pro všechny velmi emotivní.
Váš celovečerní debut v roce 1999 získal Zvláštní cenu poroty na festivalu v Karlových Varech, kde jste byl v hlavní soutěži. Jak na to vzpomínáte? Šlo o vaši první zkušenost s velkým festivalem.
Na Vary mám dobré vzpomínky, skutečně se tam cítíte jako na festivalu. Já festivaly jinak moc nemusím. Karlovy Vary a Letní filmová škola jsou pravděpodobně ty nejlepší, na kterých jsem kdy byl. Je tu spoustu mladých lidí, cítím velký entuziasmus. Lidé tu nejsou znudění, vše prožívají.
Ve Varech si pamatuji návštěvníky, kteří kempovali. Přijde mi fantastické, že lidé jedou na filmový festival a spí ve stanech, což vidím ostatně i tady. To by ve Švédsku nebylo možné. Je krásné, že taková místa existují, kde můžeme společně koukat na filmy. Večer se určitě půjdu podívat na promítání mého filmu. A pokud se lidem nebude líbit, možná na festival změním názor (smích).
V jednom ze starších rozhovorů před zhruba deseti lety jste zmínil, že jedny z nejlepších zážitků z kina jsou ty, když můžete své filmy vidět právě s diváky. Změnilo se to?
Ano, už to vůbec nedělám. Některé zkušenosti byly parádní, protože jsem měl pocit, že publikum dává filmu život díky svým emocím a smíchu. Ale obecně už se dnes na své filmy s publikem nedívám. Jsem na to moc ustrašený.
A byl tohle přirozený vývoj? Nebo se to zkrátka stalo?
Nikdy mě nezajímalo na své filmy koukat znovu. V tomto směru nostalgický nejsem. Se svou tvorbou se snažím hledět kupředu. V něčem mám s filmy vztah jako s dětmi, když to přeženu. Staráte se o ně, vychováváte je, když ale vyrostou, je čas je nechat žít si vlastní cestou, nechcete je stále kontrolovat.
Ještě jednou se vrátím k vašim starším výrokům – zmiňoval jste, že váš „comfort food“ seriál jsou Přátelé, hodně vás ovlivnilo Městečko Twin Peaks. Sám jste před šesti lety dělal televizní seriál Gösta. Už delší dobu se říká, že hranice mezi filmy a televizí je setřená. Vnímal jste to stejně? Byl to pro vás velký skok?
Měl jsem k tvorbě seriálu volnou ruku a spoustu svobody. Myslím, že šlo o jednu z prvních sérií, kterou dělala skandinávská HBO. Vše bylo nové a dostali jsme větší důvěru, než bychom pravděpodobně dostali dnes. Takže v tomto ohledu jsem se cítil stejně jako při přípravě filmu.
Z autorské perspektivy, čili té mé, je v dnešním průmyslu největším problémem přehršel názorů od distributorů či sponzorů. Všichni mají na všechno odlišné názory, někdy dobré, někdy špatné. Takhle to na začátku mé kariéry nebylo.
Jistě, někdo řekl ne, někdo nám nedal peníze. Těžce jsme sháněli finance a zabezpečení. Jakmile jsme na ně však dosáhli, už jsme si mohli dělat cokoliv a po svém. Dnes je třeba množství schůzek a vstřebávání haldy komentářů. A to je pro kreativní proces špatné.
Skandinávský a český filmový market sdílí spoustu paralel. Jde o kinematografie malých národů. Musí cílit na lokální publikum, které je v obou případech velmi specifické. České filmy, které objíždějí světové festivaly, mají většinou jen velmi málo společného s tím, jak vypadá širší výroba a co většinová skupina českých diváků sleduje. Cítíte ve Švédsku něco podobného?
Upřímně moc na filmy nekoukám. Ale asi máte pravdu. Ještě jednou se vrátím k předchozímu tématu – koukat na filmy z roku 1944 uprostřed slunečného dne v naplněném velkém sále – dává mi to určitou naději. Občas to vypadá, že film umírá. Ve Švédsku moc lidí do kina nechodí. Myslím, že zlenivěli. Pro osobní a umělecky svérázné filmy je velmi těžké získat financování.
Kdyby dnes natáčel Ingmar Bergman, rozhodně by řešil stejné problémy. Dnes by tolik filmů určitě nenatočil, nedostal by na ně peníze. Producenti a distributoři vyhledávají projekty, které mají oslovit masy diváků. A nejsou v tom upřímně moc dobří. Nedaří se jim najít cestu pro kvalitní a zároveň komerčně úspěšné filmy. To je velký problém.
Netočí se ani moc kvalitních a opravdu vtipných komedií. Kinematografie je půvabná, když je v ní místo pro divné filmy, jako například Persona. A zároveň by v ní měl být prostor pro stupidně třeskuté komedie. Musí být ale dobré, humorné.
Mohl byste ještě rozvést váš vztah k žánrové kinematografii? Jste autorský tvůrce, uměl byste sám sebe představit u tvorby žánrovky?
I když mé snímky žánrové nejsou, snažím se do nich nějaké aspekty žánrových filmů vnášet. Společně 99 je smutná a divná komedie, i když se to nedá takhle jednoduše říct.
V poslední době vlastně často přemýšlím, že bych chtěl natočit horor. Pracovat s žánrovými mantinely a variovat je, nikoliv bořit. Samozřejmě musíme počkat, zda se mi to vůbec podaří napsat a zafinancovat. Je to teď jeden z mých plánů. A film bych případně moc rád uvedl tady v Hradišti.
Budu držet palce. Říkal jste, že na filmy moc nekoukáte. Je to také něco, co se časem změnilo?
Jako mladý jsem pořád četl nebo poslouchal muziku. Během několika let jsem koukal na stovky a stovky filmů. Bylo to těsně před tím, než jsem šel na filmovou školu. Ale poté to nějak opadlo. Nedokážu to úplně vysvětlit.
Ve spojitosti s tím hororem teď ale koukám na horory. Doporučují mi je moje dvacetiletá dcera s přítelem, na některé koukáme spolu. Ptám se i ostatních na doporučení. Většina hororů ale není moc dobrých. Paradoxně obzvlášť ty, které se těší velké divácké oblibě. Jsem velmi vybíravý. V životě jsem hodně bojácný, ve filmech ale ne. Jak jsem zmiňoval, v kině často usínám.
The post U filmů často usínám, říká hvězdný švédský režisér Lukas Moodysson appeared first on Forbes.
