Umělci z Věznice Bělušice. Díla vystaví i v Galerii hlavního města Prahy

Forbes Před 11 hodinami

Za mřížemi našli novou cestu, jak promluvit k lidem – skrze umění. Odsouzení z Věznice Bělušice pod vedením konceptuální umělkyně Lenky Tyrpeklové vytvořili díla, která si nyní razí cestu i do Galerie hlavního města Prahy. Výstava je nejen ukázkou kreativity v nečekaném prostředí, ale také důkazem, že umění dokáže překonávat hranice. I ty vymezené zdmi vězeňské cely.

Víkendový den, slunce se skrz plastová okna vlévá do prostorné místnosti. Sedí v ní necelé dvě desítky stejně oděných mužů. Na sobě šedá trika i kalhoty. Přichází k nim mladá žena. Tmavé vlasy jí z ramen splývají až do půli zad. Před chvílí se vzbudila na nedaleké ubytovně.

Na rozespalost ale není čas. S vězni ze speciálního oddělení – pro odsouzené s poruchou osobnosti či chování v důsledku užívání narkotik – z Věznice Bělušice ji dnes čeká ještě mnoho práce. A přísně odměřeného vězeňského času tu není příliš.

Ona mladá žena – konceptuální umělkyně Lenka Tyrpeklová – mi v parný letní den podává ruku na pražské Akademii výtvarných umění; svém současném působišti. Stinná zahrádka místní kavárny zeje v dopoledních hodinách prázdnotou. Třicátnice mě zdraví chraplavým hlasem slovy: „Tohle je Ulja z ukrajinského útulku, je moc hodná.“ Usmívá se, zatímco krátkosrstou fenku hladí po hlavě.

Umělkyně nyní v doktorském studiu na AVU – stejně jako kdysi na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara – studuje pod vedením sochařky Mileny Dopitové. Srší z ní bezprostřednost, nepřemožitelný optimismus a nebývalá schopnost empatie. A právě tu ve svých projektech, kde se dlouhodobě zaměřuje na téma vězeňství, projevuje neustále.

Nadto se v posledních letech věnuje i přímé práci s odsouzenými. Takzvané aktivizační programy mají své zahraniční předchůdce. „V západním světě obdobná práce s trestanými nefunguje roky, ale desetiletí,“ povzdychne si Tyrpeklová nad úrovní tuzemských věznic.

V posledním takovém programu spolu s trestanci z výše popsaného oddělení Věznice Bělušice připravila výstavu nazvanou Už tam budem?. O díla vystavená původně v Šalounově vile projevila zájem Galerie hlavního města Prahy.

Stanou se tak součástí připravované expozice Umění aktivismu. Výstava pod vedením kurátorky Jitky Hlaváčkové se otevírá v říjnu. A stejně jako do vinohradského ateliéru ji i tentokrát přijedou přímo z Bělušic představit sami umělci.

Jedním z vystavených děl bylo například video natočené na green screen, kde si věznění sami odpovídali na palčivou otázku: Na jakém místě bych si přál být? „Zvuk i rekvizity si dali dohromady sami,“ podotýká hrdě Tyrpeklová.

Výsledek? Jeden z mužů se, díky propracované postprodukci, prochází po egyptských pyramidách, druhý si užívá dovolenou na pláži a třetí poletuje nad Asií na vlastnoručně vyrobeném mraku, podobnému tomu, na němž Chloé s Colinem ve filmu Pěna dní vzlétají nad Paříž.

„Nevěřili mi, že na výstavu vůbec kdokoli dorazí. Když pak lidé nejen přišli, ale pokládali otázky, zajímali se o jejich uměleckou činnost, velmi je to překvapilo,“ vypráví Lenka Tyrpeklová. V očích návštěvníků se totiž proměnili v umělce, autory vystavených děl. „To jim dodalo sebevědomí a motivaci,“ dodává.

Tyrpeklové se k nepříliš populárnímu tématu podařilo přitáhnout nejen veřejnost, ale i další umělce. V uplynulých letech v obdobném programu zaměřeném na divadlo zinscenovala herečka Daniela Voráčková s odsouzenými divadelní představení Karkulka. A zájem o další spolupráci mají třeba také hudební skladatel Oliver Torr či filmový režisér Adam Martinec.

Z Borů do galerie

Vězeňství zasvětila Tyrpeklová většinu své umělecké činnosti. Přivedla ji k tomu osobní zkušenost – návštěva blízkého člověka odsouzeného k odnětí svobody v plzeňské věznici Bory.

Tehdy v šest hodin ráno seděla v přeplněné místnosti. Stůl vedle stolu, u každého dva lidé. Sedí a mluví. Na rozhovor tu mají odměřené tři hodiny. Měsíční příděl. Hovory se tu přes sebe nepříjemně tříští. Dřívější automat na nápoje zmizel, není tu ani čím se osvěžit.

„Byl to šok. To, jak s námi jednali – s námi, kteří jsme přišli navštívit blízké. To, že návštěvní hodiny začínaly v šest ráno,“ líčí Tyrpeklová své první setkání s podobnou institucí.

A právě v místě plném silných lidských příběhů, těžkých osudů, ale také nezměrného smutku a zmaru – většina propuštěných vězňů a vězeňkyň se do výkonu trestu brzy zase vrací – okamžitě vycítila potenciál pro vlastní umělecké vyjádření.

To, co ji v bezútěšném prostředí bezprostředně učarovalo, byla nekonečná a všudypřítomná kreativita vězněných. „Všichni se tu ve velmi nedůstojných podmínkách snažili si za každou cenu trochu přilepšit,“ popisuje umělkyně. Tvůrčí síla zde podle ní vyvěrá nejrůznějšími způsoby. Nejednou připomíná odvážné fyzikální pokusy či vynalézavost teenagerů, jak obejít nepohodlná pravidla učitelů a rodičů.

„Alfou a omegou je komunikace. Všichni zadržení hledají všemožné způsoby, jak spolu komunikovat,“ podotýká Tyrpeklová. Jedním z nich je třeba rozhovor skrze umyvadla. Jak na to? Jednoduše odstraníte sifon a voláte: „Slyšíte mě?“

A právě jednou takovou změtí vodovodních trubek a umyvadel protkala Lenka Tyrpeklová v minulosti i výstavní prostory Kampusu Hybernská. Když jste na výstavě nazvané Dno den promluvili do trubky umístěné na stěně chodby, váš hlas se linul přímo z umyvadel umístěných v jedné z „cel“.

Návštěvníci se v expozicích setkávali se dvěma propuštěnými ženami Dagmar a Lucií, na jejichž fotografiích vyjevila Tyrpeklová to málo, co je na životě v cele dobrého. Obří fotografie projektované na galerijní stěny znázorňovaly drobné denní rituály, zbylé požitky v nesvobodném životě – od umývání se po vychutnávání si řízku coby pokrmu, jemuž se jim dostalo jen výjimečně, na Štědrý den.

Součástí expozice byly také nejrůznější „výrobky“ denní potřeby, kterými si věznění lidé běžně vylepšují životní úroveň. Třeba z kabelů vedoucích přímo ze zásuvky zhotovený ohřívač vody, tetovací strojek, struhadlo či nůž vyrobené jen z obyčejné konzervy.

Galerijní prostory, do nichž sama přenáší vězeňská témata, jí ale byly těsné. „Čím dál víc potřebuji vidět reálný dopad své činnosti,“ krčí rameny Tyrpeklová v odpovědi na otázku, co ji k přímé práci s vězni přivedlo.

Přímo s odsouzenými pracuje pod záštitou Institutu nesvobody, jejž sama před půldruhým rokem založila.

„Opírám se při tom předně o studii z roku 2014 zkoumající vliv vězeňských uměleckých programů na postoje a chování vězňů,“ uvádí Tyrpeklová. Její závěry dokládají, jak velký dopad mají podobné programy na kompetence vězněných. Umělecký výzkum na AVU pak Tyrpeklové poskytuje jak akademické zázemí, tak i jasné vymezení sledovaných cílů a klíčové nástroje pro vlastní měření dopadů ve Věznici Bělušice.

Umělkyně dosud spolupracovala jen s trestanými muži. „Obepsala jsem úplně všechny české věznice, ale kromě Bělušic neměl o spolupráci nikdo zájem,“ sklopí Tyrpeklová zrak.

„Přitom by se podobná práce s trestanými měla institucionalizovat. A v ideálním případě by měla být součástí každé věznice. Data o dopadu programů hovoří jasně,“ míní umělkyně.

Na to, aby o něco takového usilovala na vlastní pěst, jí však scházejí prostředky. Své úsilí proto napíná především k získání vhodného grantu, který by provoz umělecké činnosti ve věznicích zprofesionalizoval.

K tomu by mohl přispět též zájem dotčených politiků a političek. Na výstavu do Šalounovy vily zavítala dokonce sama zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Zdá se, že hlavním posláním Tyrpeklové a dalších umělců a umělkyň ve vztahu ke společensky tabuizovanému tématu vězeňství je – vyjma samotných aktivizačních programů, jejichž přínos prokázaly mnohé studie – především přitáhnout k němu pozornost širší veřejnosti, a to včetně klíčových vládních činitelů.

The post Umělci z Věznice Bělušice. Díla vystaví i v Galerii hlavního města Prahy appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek