Dariia Bila žije v ukrajinském Kyjevě. A zatímco ze spánku ji vytrhávají dopadající bomby, většinu dní tráví v divadle, kde pracuje jako kostýmní výtvarnice. Právě divadlům a umění obecně se teď podle ní na Ukrajině paradoxně velmi daří. „Lidé hledají místo, kde se nadechnout, zpracovat to, co se děje, a cítit se méně sami,“ podotýká v rozhovoru Bila.
Čtyři roky – tak dlouho už trvá ruské invaze na Ukrajinu. Přes hrůzy války jde kulturní život dál, tak jak to okolnosti dovolí. Práce umělců a umělkyň ale není jako dřív, ani taková být nemůže, když žijete ve vypjatých podmínkách, a při tomto rozhovoru to dobře poznám.
Když designérce a kostýmní výtvarnici Dariie Bilé navrhuji online setkání, odmítá a prosí o možnost odpovědět na otázky písemně. Novinářské zvyky velí takovou nabídku odmítnout, ale tohle není věc diskuze: na call nezbývá v Kyjevě dost stabilní elektřiny.
Do Česka neustále přicházejí zprávy o energetické krizi na Ukrajině. Jaká je u vás teď situace?
Tato zima byla nejtěžší od začátku ruské invaze. Bylo extrémní chladno a Rusko na nás už měsíce silně útočí. S opakovanými útoky začnete čas měřit jinak. Ne podle dnů, ale nocí, které se vám podařilo prospat. Nebo podle hodin, kdy jste měli světlo a teplo.
Už jsme téměř zapomněli, jaké to je mít neustále elektřinu. Nouzové výpadky se dějí často a tentokrát i mnoho budov zůstalo zcela bez vytápění. Od přátel a kolegů jsem slyšela o bytech, kde je to, jako byste žili v lednici. Lidé doma nosí kabáty a dělají si čaj jen proto, aby drželi v rukou něco teplého. Je to fyzicky i psychicky vyčerpávající.
A přesto ani v těchto podmínkách život nekončí. Dál pracujeme a přizpůsobujeme se. Spoléháme na generátory, nabíjecí stanice i ohřívače. Na cokoliv, co nám pomůže žít dál. Je v tom zvláštní druh disciplíny. Naučíte se dělat nejdůležitější věci jako první a být vděční za úplně základní pohodlí.
Proč jste zůstala na Ukrajině? Přemýšlela jste, že byste – třeba na čas – odjela do bezpečnější země?
Když začala ruská invaze, měla jsem možnost odjet do Londýna. S manželem jsme už sedm let žili mezi Ukrajinou a Spojeným královstvím, takže odchod byl více než možný.
Proč jste to neudělala?
Protože někdy „správné“ rozhodnutí není to nejjednodušší. Pro mě to není jen o geografii a bezpečí, ale o sounáležitosti. Moje rodina, přátelé, komunita i vzpomínky – všechno, co ze mě dělá „mě“ – je tady, na Ukrajině. A tehdy jsem cítila, a cítím to i teď, že potřebuji zůstat doma, blízko svým lidem a své realitě, ne ji sledovat z dálky.
Samozřejmě chápu, proč lidé odcházejí. Každý dělá, co může, aby přežil, ochránil děti, udržel rodiny pohromadě. Ale pro mě by v tu chvíli odchod znamenal ztrátu čehosi zásadního – pocitu, že jsem přítomná ve vlastním životě. Nechtěla jsem opustit své město a své lidi ve chvíli, kdy jsme se navzájem potřebovali nejvíc. A také jsem věděla, že bych nedokázala pracovat, myslet ani tvořit z místa, kde bych se necítila doma.
Dariiu Bilou nadchnul do umění její otec, který pravoval jako architekt a umělec. A do světa profesionálního divadla se jí dveře otevřely už v sedmnácti. Na praxi v dílně operního souboru se zamilovala do kostýmů. A v rodném Dněpru nakonec na College of Theatre and Fine Arts vystudovala divadelní umění. První kostýmy pro baletní inscenaci přišly záhy a o další nabídky už neměla nouzi. Za války navíc založila i vlastní módní značku My Theatre by Dariia Bila, se kterou ji na začátku března čeká první evropská prezentace na pařížském týdnu módy. Devětatřicetiletá umělkyně v současné době žije s manželem v Kyjevě.
Jste kostýmní výtvarnice, návrhářka. Člověk by řekl, že uprostřed válečného konfliktu po vaší profesi nebude zrovna poptávka. Zdá se, že navzdory konfliktu dál tvoříte.
Ano, vzdor všemu právě teď na Ukrajině divadlo kvete. Z vnějšího pohledu to asi může znít překvapivě, ale lidé v takové situaci potřebují umění více než kdy dřív. Proto mám teď mnoho inscenací a pracuji s mimořádným nasazením. Uvnitř sebe hledám smysl a skrze umění mu dávám hlas.
Bylo v souvislosti s ruskou invazí i nějaké hluché období, kdy tvorba a kultura na čas zcela utichla?
Ano, během těch prvních dnů to skutečně vypadalo, jako by se vše zastavilo, zmizelo. Na začátku byl jen šok, strach a jakési vnitřní ticho, kdy tělo operuje v režimu přežití. Snažíte se pochopit, co se děje, udržet své blízké v bezpečí, přežít další hodinu. V té chvíli ještě nevíte, jak v nové realitě existovat.
A dnes to víte?
Ano, časem si totiž uvědomíte, že život pokračuje i za války. Hledáte nový jazyk, způsob vyjádření, který unese všechno, co cítíte. A právě tehdy umění nabírá na síle. Nevymaže to, co se děje, ale pomáhá vám zůstat v tom člověkem.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Každý den chodím do dílny. Snažím se přijít v deset, přesto, že nejsem ranní typ. Nejprve se spojím se svým týmem: stanovíme priority a hned se pustíme do urgentních úkolů.
Jiné dny se konají kostýmní zkoušky. To je velmi praktická fyzická práce, kde využijete hlavně soustředění a trpělivost. Další dny připravujeme nové představení. Skicujeme, hledáme vhodné látky a řešíme různé praktické problémy.
Jindy zase to které tvůrčí uchopení diskutujeme s režisérem. A někdy docházím i na zkoušky. Až tam cítím, jak kostým v pohybu a pod jevištním světlem na těle ožívá.
Jakým způsobem do vašich dní zasahuje probíhající válka?
V pozadí toho všeho se rozprostírá realita zákazu vycházení. Rusko nejčastěji útočí v noci, když k tomu dojde, nezamhouříte oka. Co na tom, následující den musíte svou profesní roli nějak zvládnout. Máte důležité schůzky, zkoušky kostýmů, rozhodnutí, která je potřeba udělat, a lidi, kteří na vás spoléhají.
Zrovna nedávno jsem domů stihla dorazit tak tak před půlnocí. Nebýt zákazu vycházení, v dílně bych zůstávala ještě déle. Děje se toho tolik a všechno vyžaduje pozornost, vše musí být připravené a čas na přípravy se krátí.
Během dne se někdy spustí letecké poplachy, které vytvářejí neustálé napětí. Pořád kontrolujete zprávy v telefonu: Jsou to rakety? Kam míří? Musíme hned do krytu? Váš nervový systém trvale bije na poplach.
Lze si na něco takového vůbec zvyknout?
Ne. Na to si nezvyknete. Ne doopravdy.
Na čem momentálně pracujete?
Na inscenaci The Stolen Happiness s režisérem Ivanem Uryvským. Je to naše třetí spolupráci. A zároveň připravuji novou kolekci a svou první prezentaci v Paříži na březnový Paris Fashion Week.
Je toho hodně, co teď musím zkorigovat najednou – dva různé světy divadlo a móda, které ale sdílejí stejnou myšlenku: jeviště, obraz, příběh a touhu promlouvat skrze to, co vytvoříte.
Může být móda nástrojem pro vyjádření odporu nebo solidarity?
Není pro mě jednoduché odpovědět ano, nebo ne. Co mohu s jistotou říct: umění je mezinárodní jazyk. Dotýká se duše i mysli. Dokáže vás naplnit, podpořit a pomoci vám být slyšet.
Co na pařížský týden módy chystáte?
Ráda bych vytvořila velkolepou performance, ne „jen další show“. Chci udělat něco divadelního a zapamatovatelného, v krásném, atmosférickém prostoru, kde koncept, nálada a nová kolekce společně vyprávějí jeden příběh. Přála bych si, aby si lidé z večera odnesli nejen vzpomínky na jednotlivé looky, ale aby si zapamatovali pocit, který v nich vystoupení vzbudilo.
Jak velkou událost vaše účast na prestižní události v Paříži představuje v kontextu ukrajinské módy?
Pro mě je to jedinečná příležitost, jak se značkou růst a ukázat ji novému – mezinárodnímu – publiku. I když nejsem součástí oficiálního programu, stále je to šance prezentovat ukrajinskou značku a ukrajinský kontext na jedné z nejviditelnějších módních událostí na světě. Navíc je to příležitost být viděna nejen jako módní návrhářka, ale i jako divadelní umělkyně. Bylo by skvělé, kdybych díky tomu navázala nové spolupráce třeba i s pařížskými divadly.
Ale zdaleka nejde jen o prezentaci mé práce. Cílem je ukázat celkovou úroveň – profesionality, konceptu a řemeslného zpracování –, která dokazuje, že ukrajinské značky mohou sebevědomě stát vedle globálních jmen, přesto, že tvoříme v extrémně těžkých podmínkách.
Jakým největším výzvám při práci jako umělkyně na Ukrajině během války čelíte?
Nejtěžší je tvořit, když žijete v neustálé nejistotě. Tělo je unavené z probdělých nocí, mysl ze strachu a napětí, přesto musíte najít soustředění, citlivost a přesnost. Umění vyžaduje přítomnost, kterou vám válka neustále krade. Další výzvy pramení z žité reality: výpadky, problémy s vytápěním, neustálá vyrušení a náhlé změny. Naučíte se být neuvěřitelně flexibilní. Ale flexibilita také stojí energii. Neustále se přizpůsobujete, ale ne ve znamení „tvůrčí výzvy“, ale prostě proto, abyste přežili.
Co vám teď v každodenním životě kromě bezpečnosti nejvíce schází?
Chybí mi ty nejobyčejnější věci. Pocit, že zítřek je něco, co si lze s klidem představit. Chybí mi prospat celou noc a ráno se probudit s čistou hlavou. Profesně mi chybí nepřerušovaný tvůrčí tok, když se do práce můžete hluboce ponořit a zůstat v ní, aniž byste byli neustále vytrháváni do bdělosti a úzkosti. Chybí mi normální plánování: termíny, které jsou jen o umění, ne o tom, jestli město bude mít elektřinu nebo jestli se po něm budete moci bezpečně pohybovat.
Cítíte podporu od jiných umělců a umělkyň během války?
Ano, nepochybně. A nejen od nich. Můj kreativní tým mi ji dává pocítit každičký den. S lidmi, se kterými dennodenně bok po boku pracuji, sdílíme stejnou každodenní realitu, stejná vyrušení, tentýž strach i totožné tvrdohlavé rozhodnutí pokračovat. Rozumíme si beze slov. Podpora nemusí vždy znamenat velké gesto. Někdy je to jen krátká zpráva, tiché „opatruj se“, prostý laskavý pohled, když jsou všichni unavení – ten hřejivý bytostně lidský pocit, že v tom nejste sami.
Chybí mi ty nejobyčejnější věci. Pocit, že zítřek je něco, co si lze s klidem představit.
Mění se vaše vnímání módního průmyslu skrze zkušenost s válkou?
Vlastní značku jsem rozjela až během války. Tím pádem jsem do módního průmyslu vstoupila rovnou skrze válečnou zkušenost. I proto je pro mě obzvlášť důležité si být vědomá, na co vynakládám svou energii. Často se teď sama sebe ptám: „Stojí mi tento projekt za to? Co přesně chci novou kolekcí sdělit?“ Ve válečném čase není smysl abstraktní pojem. Stává se filtrem pro každé rozhodnutí.
Proměnila válka vaše vnímání umění a kultury obecně?
Ano. Všechno se zjemnilo, zjihlo, zcitlivělo. Všímáte si detailů, kterých byste si dřív možná nevšimli, posloucháte pozorněji a veškeré emoce prožíváte intenzivněji. To, co dřív působilo „obyčejně“, má dnes jinou váhu – chápete, jak křehký život ve skutečnosti je. Ve válečném čase se z umění stává místo, kde se lidé mohou nadechnout, zpracovat to, co se děje, a cítit se méně sami. Pro mě osobně je dnes umění ostřejší, upřímnější a potřebnější, než kdy dříve.
Lze si i v době válečného konfliktu jako kostýmní výtvarnice vydělat na živobytí?
V mém případě mě finančně podporuje manžel.
Latinské přísloví říká: Když mluví zbraně, mlčí múzy. Kde v těžké době hledáte inspiraci?
Pro mě je kreativita útočiště, balzám na duši, peřina, do které se choulím. Zachraňuje mě. Nejsem si jistá, jestli věřím na inspiraci jako na něco, co přichází samovolně. Ale vím, že moje tvorba je můj hlas. Kreativita se pro mě stává způsobem, jak zůstat uvnitř naživu.
Přeci jen, sama říkáte, že nyní tvoříte s obrovským nasazením. Může se i samotný válečný konflikt stát zdrojem inspirace?
Válka je hrozná. Není na ní nic dobrého ani inspirativního. Stejně jako není nic dobrého na strachu, nemoci nebo smrti.
Máte nějaký tvůrčí sen, který si chcete splnit, až válka pomine?
Válka mě naučila žít teď, takže se snažím život ani kreativitu neodkládat na později, na nějaké „potom“. Žiji a pracuji dnes, protože ve válce není zítřek nikdy zaručený a naučíte se si opravdu vážit přítomnosti.
Co byste vzkázala těm, kdo se zajímají o ukrajinskou kulturu v těžkých časech?
Prosím, dívejte se na Ukrajinu nejen skrze bolest a tragédii. Sledujte i ukrajinskou kulturu, protože kultura je místo, kde si země uchovává identitu, paměť, důstojnost a tradice. Když podporujete ukrajinské umění, pomáháte nám, abychom byli slyšet. Ukrajina není jen válečná zóna, ale i místo, kde se rodí velký talent a žijí umělci a umělkyně schopni vytvořit něco silného a krásného, co přetrvá až válka pomine.
The post Umění válku nevymaže, ale pomáhá vám zůstat člověkem, říká návrhářka z Kyjeva appeared first on Forbes.











