Konec války, ve které mu srbský ostřelovač zastřelil v Sarajevu matku, zastihl Komšiće na pohoří Treskavica v hodnosti poručíka. V rozhovoru s Aktuálně.cz odpovídal na otázky, jak vidí budoucnost své země a jestli se někdy dočká členství v EU, zda nehrozí třicet po válce zase násilí a jakou hru hraje na Balkáně Rusko.
Hrozí Bosně a Hercegovině rozpad? Předáci srbské poloviny země o tom celkem nepokrytě mluví.
Nehrozí. Když se to nepovedlo v 90. letech Slobodanu Miloševićovi, který měl k dispozici celý arzenál Jugoslávské lidové armády, nepovede se to ani nyní. Dnes na Balkáně nikdo nemá takovou mocnou sílu, jako byla jugoslávská armáda. Bez ohledu na to, že se Srbsko vyzbrojuje, že zavádí povinnou vojenskou službu. Ale to pořád není ani zdaleka taková síla, jako byla jugoslávská armáda. A navíc historie ukázala, že je Bosna silnější než výzvy, před které ji historie stavěla. Přežili jsme několik impérií, okupací i válku v 90. letech. Ale vždycky jsme byli předmětem zájmu našich silnějších sousedů - především Srbska a Chorvatska. I válka v Bosně nebyla výsledkem vnitřních rozporů, i když ty existovaly. Byla to válka přinesená zvenku - především z Bělehradu.
Ale většina obyvatel srbské části Bosny by asi dala přednost nezávislosti…
Většina lidí v Republice srbské není většina obyvatel celé Bosny a Hercegoviny. A podívejte se, vy můžete mít nějakou myšlenku, ale druhá věc je chtít ji prosazovat. Dneska si každý člověk uvědomuje, že oddělení Republiky srbské by znamenalo konflikt. A nikdo nechce konflikt. Dneska to podle médií vypadá, jak kdyby v Bosně bylo nějaké strašné napětí. Ale to existuje jen na politické úrovni. Ne mezi lidmi. Ohromná většina lidí nechce konflikt. Zažili si to v 90. letech a nechtějí to opakovat. Je pravda, že na rozfoukání konfliktu nemusíte mít většinu. Stačí vám malá organizovaná skupina. Ale ani to nyní v Bosně nemáte.
Takže jakou politiku provádí předák bosenských Srbů Milorad Dodik? Chce oddělení Republiky srbské, nebo je to jen jeho nátlakový prostředek, aby získal větší vliv?
Dodika mnozí podceňují, protože neberou vážně to, co říká. On to ale myslí naprosto vážně. Druhá věc je, jestli má prostředky to prosadit. A já myslím, že nemá. To by byl konflikt, který by ohrozil nejen Balkán, ale i stabilitu celé Evropy.
Má Dodik podporu srbského prezidenta Alexandra Vučiće?
Má. Ale ta podpora je hodně pragmatická. Tam není nějaká vzájemná láska, ostatně politika je o vlastních zájmech. Vučić využívá Dodika jako jednu z karet hry, kterou hraje. Aby se na domácí politické scéně mohl ukázat jako někdo, kdo podporuje srbské národní zájmy, a na mezinárodní scéně, aby posílil svůj vliv.
Jaký má vliv Rusko?
Rusko stojí za Miloradem Dodikem. Ale jak kdy. Někdy rétoricky, někdy i prostřednictvím různých zpravodajských služeb. Ale to zase sledují naše služby. V Bosně jsme například zatkli několik ruských agentů, kteří prováděli sabotáže v Evropě a snažili se stáhnout právě přes Bosnu. Rusko má nyní dost starostí s agresí na Ukrajině a všechno, co dělá, podřizuje tomu. Nejde jim zas tolik o samotnou Bosnu. Ale popravdě, měli jsme v minulosti mnohem agresivnější přítomnost ruských médií, ruských zpravodajských služeb a ruského byznysu. Například přítomnost ruských médií, Sputniku, RT atd. je nyní mnohem menší. Stejně tak ruské investice.
Bosna je ale závislá na ruském plynu.
Je to tak. Dostáváme ruský plyn plynovodem z Turecka. Ale musím říct, že dodávky jsou bezproblémové a Rusové nikdy nezneužili svého postavení. V tomto jsou korektní - my platíme, oni dodávají.
Je v Bosně dostatečně velká a dostatečně odstrašující přítomnost západních vojenských sil?
Ano, máme tu evropské vojenské síly EUFOR, síly EU plus jednotky z Turecka. A zároveň je v Sarajevu připravený štáb NATO, který je spojený se štábem EUFORu. Ale řeknu vám něco ze své životní zkušenosti vojáka bosenské armády za války v 90. letech - v případě jakékoliv eskalace bych se na ně nespoléhal. Máme tragickou zkušenost se silami OSN z války. To je jako v životě - pomoz si sám a Bůh ti pomůže. A to platí zvláště o multilaterálních operacích, kterých se účastní více zemí. Můžete mít jednotné velení, ale stejně každý kontingent poslouchá pokyny ze své domovské země.
"Člověče, pomoz si, Pán Bůh ti pomůže" - znamená to, že mají lidé raději ve sklepě schovaný samopal?
Ono se dost zbraní po válce podařilo zkonfiskovat. Pokud někomu něco zůstalo, je to trestné. Ale kolik toho mezi lidmi je, to nikdo neví…
Věří ještě někdo v Bosně, že jejich země se někdy stane součástí Evropské unie?
Zrovna ráno jsem četl v novinách, že Chorvatsko hodlá blokovat náš vstup, doku jim nevyjdeme vstříc, co se týká postavení chorvatského národa v Bosně. Takže to není jen v našich rukách. Máme několik dobrých přátel v EU, máme dost takových, kteří jsou rezervovaní, a pak máme několik zemí, které nám vyloženě nepřejí.
A kdo patří mezi vaše přátele v EU?
Jsou to především země střední Evropy - Česká republika, Rakousko, problémy nedělá ani Slovensko a překvapivě i Maďarsko. Potom to jsou i jihoevropské země - Řecko, Itálie, Španělsko. Čím víc jdete na sever, tím jsou všichni opatrnější. A samozřejmě, vždycky je nejdůležitější, co si myslí ti největší, především Německo a Francie.
A co Německo tedy?
Německo je někde na půl cesty. Oficiálně jsou pro rozšíření EU o země západního Balkánu, ale v praxi vidíte, že se jim do toho moc nechce.
Bosna a Hercegovina má v čele tříčlenné předsednictvo. Potom republikovou vládu, federální vládu, vládu Republiky srbské, vládu deseti kantonů (jakýchsi bosenských silně autonomních krajů) a ještě vládu zvláštního Distriktu Brčko. Jak se dá v takové zemi vládnout?
Těžko. Těžko… Všechno se musí složitě vyjednávat a všechno je nakonec hodně složitý kompromis. Vládnout se v takové zemi moc nedá a pak je těžké vysvětlit lidem v Bosně, proč se nic nedaří. Každý ukazuje prstem na druhé.
Ten složitý systém je výsledek daytonské mírové dohody z prosince 1995. Není po třiceti letech čas na jeho revizi?
Příběh o revizi Daytonu má dvě strany. Dayton zastavil válku. Přestali umírat lidé. To je nesmírně pozitivní. Ale je pravda, že vytvořil strukturu, která znemožňuje efektivně vládnout. Komplikuje naši cestu do EU. Když se ptám evropských státníků, jestli je s takovou strukturou možné vstoupit do EU, všichni vám potichu řeknou, že ne. Ale oficiálně to nikdy neuslyšíte. Z jedné strany máte mír a stabilitu, kterou Dayton přinesl. Z druhé strany máte potřebu Dayton změnit. Jenže co kdyby ta změna skončila konfliktem? To nikdo nechce. A proto tomu rozumím, když západní státníci opakují mantru, že "Dayton je garant míru a stability". Jen to bohužel není garant potřebných reforem a rozvoje.
Brzy to bude třicet let od podepsání daytonských mírových dohod. Jak na to osobně vzpomínáte?
To si pamatuji jako dneska. Byl jsem jako nadporučík se svými muži na pohoří Treskavica nad Sarajevem. V noci napadlo po pás sněhu. Nemohli jsme se hnout, kolik bylo sněhu. Slyšeli jsme, že se vedou nějaké rozhovory, ale takových bylo… Takže jsme tomu nevěnovali moc pozornosti. Ale pak nás měla přijít vystřídat nová směna. A směna nikde. A pak přišel rozkaz - "Připravte si věci, jdete." A já se ptám: "Kam? Kdo přijde místo nás?" A ze štábu zaznělo: "Nikdo. Jdete domů. Válka skončila." To bylo něco neuvěřitelného. Protože jedna z nejhorších věcí na válce - kromě toho, že umírají lidé - je to, že se psychologicky smíříte s tím, že válka nikdy neskončí. Přijmete to jako neměnnou konstantu svého života. A pak přišel konec. Máte strašnou radost, ale pak se ptáte: "Co se mnou bude, co teď se životem?"
A jak jste si odpověděl, co se životem?
Upřímně řečeno, řešil jsem to… Velitel mi nabízel zůstat v armádě. Ale to jsem nakonec odmítl. Měl jsem vystudovaná práva, takže jsem se vrátil do civilu. Ale musím přiznat, že jsem měl takové okamžiky, kdy se vám válka vrací, kdy se vám vrací vzpomínky na padlé kamarády, na zabité členy rodiny. Potřeboval jsem nějaký čas. Ale bylo to zároveň krásné. Je mír. Můžete jít, kam chcete, a nikdo na vás nestřílí.
Přemýšlel jste na začátku války nad tím, jestli se zapojíte do obrany města?
Ne. Co jsem měl dělat? Žil jsem v Sarajevu ve čtvrti Hrasno - přímo na linii. Byli jsme pod palbou ze dvou stran. Takže jsem nepřemýšlel. Ale byl jsem mladý a plný takové té mladistvé energie. Můžete ji nazvat hrdinstvím nebo šílenstvím, ale nechtěl jsem dovolit, aby obsadili moje město. A měl jsem za sebou vojenskou službu, takže jsem přece jenom něco o armádě a zbraních věděl. Ale skutečná válka byla něco úplně jiného. Strašná, krvavá… Když stojíte nad masovým hrobem, který se vykopává, nikdy na ten pach nezapomenete.
Největším masakrem války byla genocida ve Srebrenici, kde srbské síly zmasakrovaly 8000 zajatých bosňáckých mužů. Co se o tom učí bosňácké, co srbské a co chorvatské děti?
Každý něco jiného. V Republice srbské v Bosně a v Srbsku se dostali v nejlepším případě k tomu, že šlo o strašný zločin. Ale byla to klasická genocida. Všichni muži byli postříleni z toho důvodu, že byli členové etnické a náboženské skupiny - bosenští Muslimové. A jen proto byli postříleni. I když se vzdali.
Jak se dneska žije ve Srebrenici?
Srebrenica je strašně smutné místo. Všichni si vzpomenou 11. července, když je výročí masakru. Ale do Srebrenice je potřeba přijet v říjnu. Když prší, je mlha, zima a v ulicích není skoro nikdo. Ani Srb, ani Bosňák. Je to mrtvé město. Bez práce, bez naděje. A i ti Bosňáci, co se vrátili, jsou jednou nohou ve federaci (tedy na bosňácko-chorvatském území). A když je navštívíte, mají jednu neuvěřitelně těžkou otázku: "Máme zůstat? Jsme tu v bezpečí?" A já nevím, co jim mám odpovědět.
Představuje pro Bosnu problém radikální islám?
Bosenští Muslimové v sobě nemají ten radikalismus. Objevilo se to tady za války a po válce, tahle ideologie, která přišla z ciziny - z některých islámských zemí. Ale to se podařilo eliminovat. Já si opravdu cením současného duchovního předáka bosenských muslimů, který opravdu důsledně bojuje s každým náznakem radikalizace muslimů. Který bojuje s vytvářením nějakých paralelních náboženských struktur. A především - já žiju v Sarajevu, kdyby to tu ovládali radikální muslimové, pocítil bych to jako nemuslim a etnický Chorvat na vlastní kůži.
