Na co člověk myslí při úplně prvním kroku z 246 kilometrů?
Aby nezakopnul.
Jak to?
Od startu u Akropole se totiž běží po dlažebních kostkách. Začíná se nad ránem, v přítmí, musíte se vydat úzkým koridorem, špalírem diváků. Běžců je hromada, jsou natěšení, Aténami vypálí extrémně rychle; takže ano – hrozí tam ledacos. A můžu vás ujistit, že vymknout si kotník v prvních metrech závodu na 246 kilometrů by bylo docela trapné…
Zvládnul jste nakonec nejen první krok, ale i všechny ostatní. Legendární závod jste na desátý pokus poprvé v životě vyhrál. Proč se to povedlo zrovna letos?
Asi vůbec nejvíc mi pomohlo, že jsem si fakt věřil. Prostě jsem věděl, že budu dobře připravený. Když jsem roku 2015 jel na Spartathlon poprvé, jen jsem to zkoušel uběhnout. Byl jsem se pak ale podívat na vyhlášení vítězů a napadlo mě: „Tam chci být příště já.“ Opravdu jsem tomu začal věřit. Celý rok, den co den, jsem si to v sobě utvrzoval: „Připravím se a zvládnu to.“
Pořád si pamatuji, jak jsem ten rok byl na nějaké grilovačce u kámoše, který mi říkal, jestli jsem se nezbláznil: „Ty vole, můžeš se zlepšit. Ale ne o šest hodin! To nejde!“ Oponoval jsem mu, že to dokážu. No, vyšlo to – příště jsem doběhnul do cíle jako třetí. A vlastně jsem vůbec nebyl překvapený! Prostě jsem to věděl. Podobné to bylo i v dalších letech, kdy jsem sbíral druhá a třetí místa. Až následně jsem, snad s přibývajícím věkem, začal malinko polevovat. Po těch druhých a třetích místech mě najednou zajímalo už jen to první.
Chyba?
Velká. Když jsem pak totiž při závodě viděl, že se mi celkový triumf vzdaluje, hlava přepnula do režimu zoufalství, sebelítosti. A podle toho taky tři poslední ročníky dopadly. Speciálně v roce 2023 jsem dvě třetiny závodu běžel své dosavadní nejlepší mezičasy. Ještě na 160. kilometru jsem byl třetí. Jenže na tom třetím místě jsem to pak vzdal. Pozvracel jsem se, na občerstvovačce to zabalil. Začal jsem strašně zpomalovat, na každém check-pointu šel 200 metrů pěšky. Přitom trvalo ještě 30 kilometrů, než mě někdo i v tomhle chabém režimu doběhnul. Na 190. kilometru jsem úplně sám odevzdal třetí místo...
Zpětně mě to strašně mrzelo: vždyť stačilo nebýt lempl, neflákat to! Možná za tím byl i fakt, že jsem se s věkem po všech svých zdravotních trablích začal o sebe víc bát. Že mi hlavou běželo, jestli mi to stojí za to: „Jak moc to vlastně ještě chci?“
Letos jste to asi zase chtěl hodně.
Chtěl. Ale byl za tím i loňský debakl. Před rokem jsem na 170. kilometru skončil mezi posledními, vyoutovaný limitem. Nebýt přitom lempl líná, tak bych to dokončil. Jenže jak mi to od startu nešlo a propadal jsem se startovním polem, tak jsem začal usínat, litovat se, na občerstvovačce sedět. „Mě bolí tohleto a mě bolí tamhleto.“ Odevzdanost… Jen jsem čekal, až mě dožene čas a budu moci skončit… Než jsem letos vyrazil na Spartathlon, bavil jsem se o tom s manželkou. Říkal jsem jí: „Kdybych nebyl sra.ka, nezačal jsem se litovat, nemusel jsem prohrát.“ Odpověděla mi: „Tak si to hlavně pamatuj. Nebuď zase sra.ka, abys pak znova nevykládal, jaké to mohlo být, kdyby…“
Hodně teď mluvíte o sebelítosti. Může vážně běžce při závodě zničit?
Před tím jsem ji v sobě nikdy neměl, až v těch posledních letech. Zato se ale objevila při každém závodu, a to i když jsem zrovna běžel vpředu. Běžím, po pěti hodinách mi hlavou zazní: „Proč to vůbec dělám? Proč se na to v tomhle věku nevykašlu?“ Nejhorší je, že když jsem takhle zabalil několik „čtyřiadvacetihodinovek“, vlastně mě to vůbec netrápilo. Před tím jsem si vždycky říkal: „Nikdy závod nezabalím. To radši chcípnu.“ Jenže když jsem ho zabalil poprvé, přišlo mi, že se nestalo nic strašného. Jak to uděláte poprvé, podruhé, potřetí, už se z toho hrozně špatně dostává.
Jak jste tenhle stav překonal?
Vrátila se mi sebedůvěra, což může souviset i s nesportovními okolnostmi: s mezilidskými vztahy, s překonáním pracovních trablů. S tím, že si řeknete: „Proboha, je mi padesát, tímhle se přece nebudu trápit.“
Takže jste k tomu musel dozrát. Jestli ona ta vaše padesátka není nakonec výhodou.
Když je člověk mladý, bývá dravý. Kolikrát jsem šel přes hranu možného. Takhle to už v sobě nemám. Ani při posledním Spartathlonu jsem se už nemordoval. Jasně, je to v hlavě. Četl jsem o tom skvělou knihu. Dočtete se tam o spoustě případů, kdy už si člověk myslí, že dál nemůže, přitom má v sobě stále dost sil.
Vybavím si třeba jedno testování cyklistů. Dvě skupiny zavřeli do místností s trenažéry, obě měly jet hodinu na maximum. V jedné místnosti byl ukazatel s teplotou 20 stupňů Celsia, ve druhé bylo na displeji o šest stupňů víc. Přestože ve skutečnosti panovala v obou místnostech stejná teplota, skupina s údajnými 26 stupni jela pomaleji, protože pocitově měla za to, že by se mohla utavit. Z toho vyplývá jasná věc: neberme to tak, že tělo nemůže. Tělo může vždycky! Jako když zdánlivě absolutně vyčerpaný běžec doklopýtá do cíle, na první pohled je naprosto vyšťavený, pak si ale ještě dá vítězné kolečko a radostí skáče. Kdepak, tělo může. Jenom mozek mu vydává impulzy, že už to nejde. A tělo se přizpůsobí.
Se soupeři vedeme psychologické bitvy
Sportovci často tvrdí, že se musí na svůj výkon stoprocentně soustředit. Jde se ale permanentně soustředit na závod, který trvá přes 21 hodin? Není naopak prospěšné, když při něm myslíte i na něco jiného?
Soustředit se pouze na závod je každopádně velmi prospěšné před tím, než se vůbec odstartuje. Něco o tom vím. Před dvěma roky jsem měl před tchajwanskou „čtyřiadvacítkou“ problémy v práci, ještě ráno před vyběhnutím jsem na dálku řešil podpisy smluv, stresoval jsem se kvůli tomu i prvních šest hodin závodu. A člověku mimoděk poletovalo hlavou, proč se vůbec zaobírá nějakým během, když by měl být úplně jinde. Závod šel tehdy pochopitelně do háje. Aby ne – je nezbytné se na něj hlavou nastavit.
No dobře. Pak ale vyběhnete a jste na trati skoro den.
I pak je lepší myslet na závod, ne na nic jiného. Tělo se samozřejmě může dostat do stavu tzv. „flow“, kdy běžíte na autopilota, všechno jde dobře. V takovou chvíli je super vypnout, nemyslet na nic. Obecně byste ale neměl myslet na nic, co bude vaše tělo brzdit. Pokud totiž nemyslíte na samotný výkon, pak zpomalíte, zlenivíte. Letos se mi to při Spartathlonu povedlo – fakt jsem se po celou dobu soustředil výhradně na běh. Snad jen s tím, že mi v hlavě občas hrála písnička.
Jaká?
Obyčejnej svět od kapely Abraxas, zůstala mi v hlavě z jedné letní akce. Vidíte – zajímavé je, že velkou část závodů, na nichž se mi něco podařilo, si pamatuju právě podle konkrétní písničky. Třeba svůj osobák ze světového šampionátu v roce 2017 si dodnes spojuju se songem, v němž se zpívá, že „muzika je odpověď na všechny tvé problémy, buď pořád v pohybu“. Jak mi to hrálo z iPodu do uší, běželo se mi líp.
Pořád musím myslet na to, jak dlouhou dobou je těch spartathlonovských 21 hodin. Zkrátíte si při běhu čas alespoň krátkým popovídáním se soupeři?
Při závodě ne. Tam je každý sám za sebe. Když jste vpředu, místo nějakých kamarádských debat dochází spíš na psychologické bitvy.
Jaké bitvy?
Modelová situace: jste už ve druhé části Spartathlonu, běžíte vedle někoho, kdo se trápí. V takovou chvíli musíte dát najevo, že jste ještě plný energie; byť vám to zrovna třeba taky nejde. Doběhnul jsem například Japonce, který byl přede mnou celou dobu třetí. Před tím jsem se pokaždé přiřítil k check-pointu, byl pořád o deset minut přede mnou, prostě jsem nebyl schopen ho dohnat. Jenže pak jsem najednou ve tmě spatřil Japoncovu čelovku, ohromně mě to namotivovalo. Přidal jsem. Až si položíte otázku, kde se ve vás tolik energie bere... My běžci to ale známe: jakmile někoho doháníte, je to vždycky lepší, než když jste naháněný. Je lepší být lovec než lovené zvíře. Když se k někomu blížíte, druhého to sráží. Tím spíš, pokud vidí, že se vám běží dobře. Taková psychologická lekce soupeři může být kolikrát klíčová.
I to se asi závodník naučí až časem, že?
Nemyslete si – jakmile jsem ve vedení, taky se pořád s děsem otáčím za sebe… Letos mi na konci Spartathlonu říkali, že mám na druhého 40 minut náskok, a stejně jsem se co chvíli ohlížel přes rameno, jestli se někdo neobjeví. Bojíte se, aby vám to někdo nesebral. I v padesáti mám na trati pořád strach. On může být motivující. Na Spartathlonu jsem hodně medailových výsledků získal právě tehdy, kdy jsem se bál, že mě někdo doběhne. Dost často se mi stávalo, že jsem se posunul třeba z třetího místa na druhé ne proto, že bych někoho cíleně doháněl, ale naopak kvůli strachu z dohonění kýmsi dalším.
Už dlouho se bavíme o hlavě. Patří tedy k podobným závodům vedle fyzické přípravy i psychická?
Bezesporu. Spousta dráhových atletů pracuje s mentálními kouči, nechají se vést. Já si mentálního kouče dělám sám. Spočívá to především v tom, že se zafixuji na závod. Vizualizuji si ho, představuju si různé varianty. Mám před sebou situace, které nastanou: „Ano, přijde třeba i chvíle, kdy tě někdo předběhne. Kdy ti někdo bude utíkat.“ Pro takový moment si v mysli dopředu připravím své běžné já, nezatížené sebelítostí a momentální frustrací. Jako kdyby při závodě běželo se mnou. Pokud to pak bude potřeba, začne mě ve slabé chvilce kopat do zadku: „Ne aby ses na to vykašlal! Koukej zabrat!“
Měl jsem ho v hlavě připravené i letos, běželo se mi ale nakonec tak dobře, že ani nebylo potřeba. Ona mi dost pomohla zkušenost z předchozích ročníků. Uvědomil jsem si, že jsem v půlce závodu snad nikdy nebyl na medailové pozici. Vždycky jsem si to vyběhnul až ve druhé části. Teď jsem si proto vtloukal do hlavy: „Uvědom si, že až budeš v půlce závodu šestý, nic se neděje, protože se z toho umíš dostat nahoru.“
Ona je to, koukám, při tréninku velká dřina i dávno před tím, než vůbec vyběhnete.
Aby to fungovalo, musí to podle mého vycházet zevnitř. Proto mi třeba nedává smysl ani to, abych při tréninku začal napodobovat ostatní. Ne, ať oni sledují a napodobují mě. Byť bych nikomu netvrdil, že zrovna moje cesta musí být správná i pro něho. Můj trénink je totiž poněkud nahodilý. Spousta trenérů dokonce tvrdí, že takhle to pro ultramaraton není vhodné. Jenže mě to funguje.
A jak si mám tedy vůbec představit váš trénink?
Dřív jsem často běhal dvoufázově. Už jsem to ale opustil, ráno si radši přispím. Jednak jsem v padesáti línější. A pak: mám čas nanejvýš na deset kilometrů, to mi nic nedá. Je to krátké, v tomhle věku i pomalé. Ráno je tělo rozespalé, zatuhlé, takže to není ani regenerační běh. Navíc si pamatuju, že když jsem běhal ráno, dost často jsem si něco udělal, natáhnul. Proto běhám spíš v poledne nebo večer. Průměrně za týden uběhnu 150-200 kilometrů. Přičemž to není žádné klusání na pohodu, taky mě to bolí. Musí mě to bolet, jinak by to bylo k ničemu.
Když už jsme u té bolesti, co člověka nejvíc bolí po doběhnutí 246 kilometrů?
Každý rok je to jiné, letos jsem ale byl relativně v pohodě. Snad za tím byla euforie z výsledku, snad to, že jsem před tím víc posiloval, zaměřil se na silové běhy… Celkovou únavu jsem pochopitelně cítil také, byla ale menší než dřív, kdy jsem měl po Spartathlonu nateklé kotníky, fleky, modřiny. Kdy jsem se čtrnáct dnů dával dohromady, týden jsem nebyl schopen pořádně chodit. Teď? Za dva, tři dny jsem se klidně mohl jít zase proběhnout.
Bolestí se nemohl hnout
Napadá mě – nejste tak odolný proti bolesti i proto, že jste si s ní už tolik užil i mimo běhání? Že i na bolest zkrátka máte dost „natrénováno“?
Myslíte kvůli mým zdravotním potížím?
Přesně tak.
Možná to tak je, nevím. Než mi ve třiceti našli Bechtěreva, zažil jsem rok horeček, dunění hlavy a hrozných bolestí, kdy jsem na nějaký sport úplně zapomněl. Byly dny, kdy jsem se sotva ploužil podél zdi, jak mě to bolelo. Děsil jsem se: „Ty vole, ve třiceti je ze mě mrzák? Co budu dělat za deset let?“ I díky tomuhle období jsem dnes vděčný, že můžu dělat, co dělám. A že k tomu patří bolest? Tak ať…
Já se ve dvaceti s předfází Bechtěrevovy choroby (nakonec plně nerozvinutou) potýkal půl roku. A skoro stejně jako samotná bolest mě štvalo, že mi ji někteří lidé včetně doktorů a sester nevěřili. Že jsem pro ně byl simulant.
To je přesné. Bechtěrev není vidět... Mívám to nejčastěji v „esíčkách“ – v kloubech, které spojují kost křížovou a kyčelní. A bývá to fakt nevyzpytatelné. Měl jsem dny, kdy jsem se ráno v pohodě probudil, dojel do práce, v poledne jsem se ale najednou nedokázal ani zvednout z židle. Bolelo to tak, že jsem se prostě nemohl pohnout. A druhý den jste zase v pohodě. Jindy je to obráceně – ráno se sotva odbelháte z postele, za půl hodiny v těle něco přeskočí a zničehonic je to dobré. Ona se ta bolest špatně popisuje. Neulevíte si, nijak; ať sedíte, ležíte, děláte cokoliv, pořád ji cítíte.
Jak vám od ní lékaři pomohli?
Trvalo dost dlouho, než vůbec přišli, o co v mém případě jde. Rozřízli mi SI kloub, odfrézovali vzorky z kosti. Jeden slavný lékař o mně prohlašoval, jaký jsem idiot: „Má zánět z toho, jak si sám tělo zhuntoval běháním.“ I medikům na mě ukazoval: „Podívejte, sebepoškoditel. Blázen běhá sto kilometrů.“ Teprve doktorka na magnetické rezonanci se po roce začala podivovat: „Proboha, co s vámi celou dobu dělali? Vždyť máte horší výsledek než na začátku!“ Hned mě poslala na revmatologii. Ortopedi mi přitom říkali, co bych tam ve třiceti dělal. Tam přece chodí staří lidé… Na revmatologii mi vzali krev, udělali rentgen, měli jasno. Nejdřív mi dali prášky, do roka jsem však měl štěstí, že mě přiřadili do skupiny podstupující tehdy ještě zcela neodzkoušenou biologickou léčbu. Zabrala. Po půl roce od první infuze jsem zase mohl začít sportovat.
Jak bylo člověku po tom všem, když zase vyběhnul?
Nepopsatelně. Vždyť já před tím už ani nevěřil, že si ještě někdy zaběhám. Jak jsem dal deset kilometrů, už to ve mně hlodalo: „Že bych zkusil maratón?“ Byl jsem zpátky. Kvůli léčbě teď každých šest týdnů docházím na infuzi, samotná nemoc pro mě už není handicap. Jen bylo nepříjemné, když jsem musel brát antibiotika, která se s mou infuzí nedají kombinovat. Tehdy se mi bolesti s horečkami znovu ozvaly. Po čtyřech dnech jsem zašel do Revmatologického ústavu, že mi to musí napíchnout, protože jsem úplně vyřízený. Jak mi to dali, za další tři dny jsem zase běhal.
Pro mě je to až neuvěřitelné. Lidé s Bechtěrevem často dožívají jako invalidé, mají úplně ztuhlou páteř, nehybný hrudník.
Ano, jakmile dojde k nevratným změnám, nedá se nic dělat. Jakmile srostou spojení páteře, je to v háji.
Vy jste se naštěstí do této fáze nedostal. Přesto – nehlodá občas v člověku v souvislosti s Bechtěrevem otázka, proč něco takového potkalo zrovna vás?
Ne. Já si teď fakt nepřipadám, že bych byl nějak extranemocný. Lze to vlastně brát i jako benefit – díky Bechtěrevovi mohu jezdit do lázní, kde jsem potkal spoustu fajn lidí se stejnou diagnózou. Otevře vám to oči, víc si uvědomíte, že život nemusí být vždycky v pohodě. Na nemoc v mé fázi naštěstí existuje léčba. Možná vám to malinko sníží komfort života, ale zase to není rakovina, roztroušená skleróza.
Běhat? Budeš rád, když budeš dýchat
Neprošel jste si ale „jen“ Bechtěrevem. Postihla vás i trombóza a plicní embolie.
To bylo hodně nepříjemné. Když jsem ležel po embolii v nemocnici, lékaři mi říkali, že už nikdy nebudu běhat. „Ty myslíš na běhání?“ kroutili hlavou. „Ses zbláznil. Máš dvě třetiny plic v krvi, to už se ti nikdy nesrovná. Budeš rád, pokud budeš dýchat…“ Poslal jsem své lékařské záznamy i známému kardiochirurgovi Pirkovi. A i on, vášnivý běžec, říkal: „Ultramaratony už neběhej. Ani maratony. Nanejvýš desítku. Víc pro tebe není zdravé.“ Jenže to jsem nechtěl slyšet.
Co naplat – i moje žena tvrdí, že si hledám doktora podle toho, aby mi říkal, co chci slyšet… Naštěstí jsem našel moc fajn doktorku v Trombocentru. Nejdřív mi dala léky na ředění krve, mně se s tím ale blbě běhalo, tak jsme léčbu změnili. Od té doby si musím po každém ultramaratonu ředit krev injekcí. Zodpovědně to dodržuju, abych se vyvaroval trombózy.
S doktory jste si vlastně užil své už dávno před embolií. I kvůli astma vám přece už kdysi říkali, že nesmíte podstupovat žádnou dlouhodobou zátěž.
Ano, kvůli silnému astmatu jsem jako malý nesměl jezdit na tábory, protože třeba posekaná tráva pro mě byla naprosté peklo. Později jsem na astma dostal i modrou knížku. Dneska už ho ale vůbec nevnímám jako problém. Někde se mi dýchá hůř, jinde líp. Žádný větší limit to však už není.
Ani při běhu?
Fakt to takhle neberu. Ani při běhu, ani jindy. Nestěžuju si. Na nic. Mám skvělý život. Naučil jsem se, že když si za něčím jdu, dřív nebo později toho dosáhnu. A abych se litoval kvůli nějaké nemoci? Vůbec. I tohle vás přece naučí spoustu nového.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Internet baví Turkova kauza. Přišel a odešel jako děda Simpson. Miluju a hajluju, zní v písni
