Vyráběly se v ní lustry pro celý svět, zůstala ruinou. Teď má Eliáška zase naději

Forbes Před 6 hodinami

Psaly se v ní světové dějiny. Byla skvostem, hrdou historií, rodilo se v ní světlo. I dnes, 120 let od doby, kdy vznikla, je hodna obdivu. Přestože je z ní ruina, bez střechy, jen s pozůstatky secesního průčelí, kde zůstal částečně zachován reliéf znázorňující vycházející slunce.

Bývalá továrna na výrobu lustrů firmy Elias Palme, které místní neřeknou jinak než Eliáška, stojí v Kamenickém Šenově od roku 1905. Ve své době patřila k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku. Za jejími zdmi vznikly lustry pro milánskou operu La Scala, operní svatostánek v Sydney nebo hotel Waldorf Astoria v New Yorku.

O to smutnější je na ni pohled nyní. Zarostlá kopřivami a roštím, s opadanou omítkou, vymlácenými okny, ohořelými trámy, zříceným krovem. Architekt Adolf Richter jí dal kdysi tvar písmene U.

Hlavní budova, která měla sloužit především k reprezentaci, dostala bohaté secesní zdobení a při její stavbě použil železobetonovou nosnou konstrukci v kombinaci se zděnými příčkami, což byl tehdy zcela nový trend.

Konstrukce se zachovala dodnes, přece jen některé materiály dokážou času vzdorovat dlouho. Patrné jsou i některé nápisy na stěnách. Třeba „Ehe Du etwas behauptes überzeuge Dich erst davon.“ Neboli: „Než něco začneš tvrdit, nejdříve se o tom přesvědč.“ Nebo „Zeit is Geld“, tedy „Čas jsou peníze“.

Slova měla navozovat disciplínu a řád, kterými se zakladatel firmy Elias Palme vyznačoval. Sám se ale Eliášky, tedy nového sídla, nedočkal. Jeho byl ale nápad mít vše pod jednou střechou. Kromě kanceláří a vzorkovny tu byla i výroba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pasírna, brusírna a galvanizace. Zboží se tu následně i balilo, skladovalo nebo fotografovalo.

„Byl tu krásný fotoateliér,“ vzpomíná Tereza Šváchová. Architektka, s níž opatrně v polozbořené budově našlapujeme a nahlížíme do jednotlivých místností. Pod nohama nám křupe rozbité sklo, dlaždičky, občas se chodidlo sklouzne po popadaných cihlách.

Tereza není jen průvodcem, ale také jedním z aspirujících zachránců památkově chráněné budovy. Dohromady jich je šest: tým, který kolem sebe postavil Peter Rath, významný rakouský obchodník se sklem a potomek rodiny Lobmeyr.

Právě pro firmu jeho předků a pro císaře Franze Josefa vyráběli sklářští mistři v Eliášce i první elektrické lustry na světě. Kamenickošenovský patriot a čestný občan města už se záchranou továrny začal v roce 2000, kdy založil Evropskou společnost pro světlo a sklo Light and Glass s cílem vytvořit v ní mezinárodní centrum výzkumu skleněných lustrů.

Na ni teď navázal nově založený Nadační fond Eliáška, který tvoří již zmiňovaný šestičlenný tým. Kromě architektky Terezy a Petera Ratha v něm je Lukáš Polák, majitel tamní Sklárny Jílek, Petra Matelová, sklářská výtvarnice a podnikatelka, a právníci Ondřej Plánička a Barbora Masařová.

Eliášku nedávno koupili od posledního majitele Romana Procházky, který ji prodával přes inzerát na internetu. Pro Terezu Šváchovou je bývalá továrna srdeční a osudovou záležitostí. Už v roce 2016 se totiž stala předmětem její diplomové práce. Z ní bude částečně vycházet i plánovaná obnova areálu.

„Ten projekt se bude muset přepracovat, přece jenom už je to několik let. Ale co se týče budoucí náplně budovy, ta se příliš nezmění. Akorát by mělo dojít k navýšení ubytovací kapacity. V diplomce jsem počítala jen s pár apartmány,“ upozorňuje, když procházíme do části, kde dříve býval dvorek.

Je tu i torzo toalet a zarostlé schody, které vedou do prvního patra. „Tady to mám moc ráda, má to takovou útulnou atmosféru,“ podotýká.

Z horního patra, kde zůstalo jen pár obvodových zdí, je výhled na komín. Patřil ke slévárně, která byla součástí rozsáhlého areálu o celkové velikosti šest tisíc metrů čtverečních. Zastavěná je zhruba polovina. Budova slévárny je v zachovalejším stavu a do budoucna by v ní mohla být restaurace.

Je pravděpodobné, že s obnovou se začne právě tady. Výhodou je, že má stále ještě střechu. Na Eliášce už spadla, jednak kvůli tomu, že předchozí majitelé nechali bývalou továrnu dlouhá léta chátrat, a pak taky dílo zkázy dokonal požár, který v její průčelní části propukl před dvěma lety.

Budova by se měla proměnit v živé kulturní a vzdělávací centrum se zaměřením na sklo, lustry a architekturu. Nápadů je spousta. Hlavně ale má být otevřená všem, jak odborné, tak i široké veřejnosti.

„Je to dům, který by měl fungovat 24 hodin, sedm dní v týdnu. Pořád. Přes den by tu mohli být studenti z místní sklářské školy, kteří by se mohli podílet na samotné obnově a pak třeba realizaci workshopů. Odpoledne by mohlo patřit maminkám s dětmi, o víkendech by sem jezdili turisté. Plánujeme instalaci, z nichž návštěvníci poznají a pochopí fungování lustrů. Proč je vlastně součástí interiéru, proč a jak se vyráběly, proč jsou tvarované a formované zrovna takto, z jakých částí se skládaly. Moc by se mi líbilo, kdybyste tu mohli poznat zážitek ze světla,“ vypočítává architektka.

Vylepšit a doplnit chce i původní mobilní aplikaci, která po Eliášce provázela a díky níž dostali její uživatelé srovnání, jak vypadala budova v dobách své největší slávy.

Členové Nadačního fondu si uvědomují, že záchrana Eliášky se bude počítat na roky a spolkne několik desítek milionů korun. V tom naivnějším odhadu. V reálnějším možná stovky. Rozpočet ještě sestavený není, jisté je, že financování bude muset být vícezdrojové, jak už od soukromých dárců, tak i z veřejných sfér. Nikdo navíc neočekává, že se jim podaří sehnat všechny peníze najednou, ale půjde spíš o průběžnou pomoc.

První částky mají směřovat na odstranění náletů, dokumentaci stavby a stavebně historický průzkum. Důležité bude i provizorní zastřešení alespoň z průčelní části. Nadační fond plánuje vypsat i veřejnou sbírku.

„Ty první kroky ale musejí jít finančně za námi. Pak budeme určitě za každou korunu rádi a já musím říci, že se nám lidé ozývají už od začátku, co zjistili, že se tu něco děje. Nabízejí jak finanční, tak i fyzickou pomoc, nebo dokumentační. Cítíme, že Eliáška je love brand, který tady ležel a my jsme ho zvedli,“ dodává.

Bývalou továrnou žije už téměř deset let, od doby, kdy o ní začala psát. Ke sklářskému řemeslu měla ale blízko už od dětství. Narodila se do sklářské rodiny, její otec je významný sklářský technolog. Vzpomíná, že když byla malá, mívali u vchodových dveří do bytu textilní kapsář, na kterém byla placka s ručním nápisem I love glass.

„Táta byl sklem úplně posedlý, když mě hlídal po školce a pak i po škole, tak jsem vysedávala na hutích a čekala na něj,“ vypráví.

Po gymnáziu chtěla původně studovat umění, rodiče by ji ale raději viděli na technice. Architektura tak byla kompromisem, do něhož se hned zamilovala. Stále ale přemýšlela, jak s ní spojit sklo. A když si měla zvolit téma diplomové práce, napadla ji Eliáška.

„Táta mě sem jednou o Vánocích vzal a já si řekla, že chci zjistit, proč tak slavná továrna takhle dopadla, a že chci vytvořit projekt, který by ji zase mohl vzkřísit,“ podotýká. Z tématu diplomky se nakonec stalo poslání.

Aby prostor ožil už teď, plánují jeho zachránci akce v okolí budovy. Tou první bude letní kino 30. srpna před bývalou továrnou. Chystají se ale i open air galerie nebo komentované prohlídky exteriéru. Než se rozloučíme, dlouze se díváme na budovu, na níž se, stejně jako na osudech jejich původních majitelů, podepsal komunistický režim a postupný zánik výroby.

„Po druhé světové válce a nuceném odsunu Němců se z Eliášky stal hlavní závod národního podniku Lustry Kamenický Šenov. V budově v té době pracovalo zhruba 350 zaměstnanců,“ seznamuje mě s historií Tereza.

Kolem roku 1960 už zůstala v továrně jen výroba stylových celolitých kovových a pasírensky zušlechťovaných lustrů a mosazných svítidel s patinou na export. V sedmdesátých letech pak byly jednotlivé závody převedeny do nově budovaného komplexu v dolní části Kamenického Šenova.

Jeho dokončení v roce 1972 znamenalo definitivní opuštění Eliášky, která ještě nějakou dobu sloužila jako sklad nábytku, než se na ni vrhli sběrači kovů a odstartovali spolu s různými soukromými vlastníky její zkázu.

„Tohle nedělá nikdo z nás pro peníze, ani pro slávu, ale pro ten dům. Pro odkaz, který v něm je. Tohle je naše historie a my bychom ji měli chránit. Nač stavět nové, moderní pomníky, když se neumíme postarat o ty, které nám zachovali naši předci?“ dodává Šváchová.

The post Vyráběly se v ní lustry pro celý svět, zůstala ruinou. Teď má Eliáška zase naději appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek